K Tel-Avivským plážím neodmyslitelně patří pronikavý zvuk gumového míčku odrážejícího se od dřevěné rakety (či karbonové, jedná-li se o ´vážné hráče´) nazývané hebrejsky matka. Matkot – tak se nazývá neoficiální národní sport Izraele. I když slovo ´národní vášeň´ lépe vystihuje vztah Izraelců k tomuto plážovému sportu.
Nikdo neví jistě, jak tato hra dosáhla tak vznešeného postavení v místní plážové kultuře. Nikdo ani nezná původ hry a zdroj jejího jména je také sporný.
Podle Morrisa Zadoka, 59 let, který hraje matkot více než 50 let, vlastní obchod, který se specializuje na prodej matkových raket a míčků a je jedním ze zakladatelů prvního a pravděpodobně jediného matkotového muzea na světě, byla prvně hra vizuálně zdokumentována výkresem Nachuma Gutmana z roku 1931. Zadok však trvá na tom, že akademický výzkum nepochybně dokázal, že hra byla důležitou součástí plážové kultury již v Palestině v polovině 20. let. Zadok věří, že hra se stala úspěšnou díky své jednoduchosti, která umožňuje hrát téměř každému, a také proto, že podél izraelského pobřeží nikdy příliš nefouká a tudíž silný vítr neznepříjemňuje hráčům požitek ze hry.
To, co vypadá jako nelítostný boj a snaha udeřit míček (nebo nechtěně soupeře či zcela nechtěně nevinného plážového příležícího) co nejtvrději je naopak ´přátelská hra bez pravidel, bez vítězů a poražených. Jediným cílem hráčů je zcela se oddat hře a pomocí dřevěných ´nemotorných´ raket odpalovat z ´voleje´ malý gumový míček.
V kterýkoli letní den tisíce lidí hrají matkot na izraelských plážích. Několik stovek z nich, považovaných za matkotu vážně oddané hráče, hraje také v zimních měsících. Tito skalní hráči se obvykle scházejí každou sobotu na malém betonovém plácku vedle hotelů na pláži Gordon. Zde je od brzkého rána, můžete vidět, jak ´tlučou´do míčku s neuvěřitelnou přesností a silou, až někdy dokonce raketu rozbijí.
A právě dvojice skalních příznivců Matkotu – Amnon Nissim a Morris Zadok – stojí za zřízením Muzea v sousedství Neve Tzedek v domě pana Amnona, který je v místní Matkot komunitě znám jako ´The King´- král. Muzeum má za cíl propagovat hru mezi místními amatéry i turisty. Najdete zde odborné časopisy, rakety z různých materiálů (některé z nich exotické, jako je mramor a sklo), historické rakety a další. Dokonce mezuza na dveřích Amnonova domu je ve formě rakety.
´Rozhodli jsem se vytvořit muzeum z čisté lásky k tomuto sportu´, říkají a zdůrazňují nesoutěživého ducha tohoto sportu, který podle nich oslavuje pospolitost. Z tohoto důvodu vždy ukončíte hru s velkým úsměvem na tváři. Je to hra, která lidi spojuje tolika způsoby.
Tuto filozofii mi vysvětluje sám Amnon Nissim při mé návštěvě v létě 2019: ´Není to pouze hra, soutěž, ale způsob života. Neexistuje lepší způsob, jak se opálit, sejít se s přáteli a vydat trochu energie.
Pokud budete chtít muzeum navštívit, je třeba panu Nissimovi předem zavolat. Ačkoli je mu přes 70 let, je velmi pravděpodobné, že ho doma nezastihnete, jelikož bude na pláži hrát Matkot…
Adresa: Rehov Shabazi 61, Neve Tzedek
Telefon: 03-5174908
Návštěva muzea je jedinečná právě v tom, že vůbec nepřipomíná návštěvu muzea. Pan Nissim mě vyhlíží z okna svého domu a nadšeně mi mává na pozdrav. Vřele mě vítá ve svém domě zasvěcenému hře Matkot. Matkot je můj život, svěřuje se pan Nissim, který nemá manželku, děti ani sourozence a považuje své spoluhráče za rodinu. S hrdostí mi ukazuje stohy knih návštěv plné milých vzkazů a slov díků od návštěvníků z celého světa. Při jejich listování narazíte na vzkazy od zvědavých turistů, sportovních novinářů světových plátků či sportovců zvučných jmen.
Při zmínce mého dobrovolničení u IDF se pan Amnon rozzáří a začne mi ukazovat fotky z jeho působení u armády, pro kterou sloužil po celý svůj život až do odchodu do důchodu. Ve svém nadšení se mi dále svěřuje s jeho další vášní – hudbou. Provází mě po pokojích a ukazuje mi, kde všude má napojené reproduktory (je jich ke stu!) a poličky plné LP desek, CD a dalších rozličných nosičů hudby. Poté mě přivede k nástěnné mapě a prstem ukazuje na jemenský Aden a vysvětluje mi jak jeho rodiče ve 40.letech po Adenském pogromu v roce 1947 utekli z britské Adenské kolonie v rámci operace ´Létající koberec´.
Když se nesměle zeptám, zdali můžu přispět alespoň symbolickou částkou na neexistující vstupné, pan Amnon vehementně odmítá a opakuje mi: ´Děláme to s Morrisem (Morris Zadok) z lásky pro Matkot a pro naši radost. Pak skromně dodá, že jediné, co by ocenil by bylo kočičí jídlo pro jeho 10 spolubydlících, kteří u pana Amnona našli azyl.
O dva týdny později v pátek odpoledne po skončení služby na základně Nesher u Haify, spěchám s taškou plnou konzerv a kočičích pamlsků za panem Amnonem – rychle,než zapadne slunce a začne Šabat. Pan Amnon sedí na stoličce na rohu ulice před svým domem. Když mě spatří vyskočí jak mladík a radostně mě vítá. Nadšením z mého ´vstupného´mě spontánně obejme a představí mě přihlížejícímu sousedovi a jeho vnoučkovi jako ´chavera sheli´- moje kamarádka. Až mě to dojalo….Vzápětí mě pan Amnon zve na sobotní sešlost hráčů. Již léta se schází parta kamarádů v sobotu ráno na Geula (Jerusalem) beach a celý den tráví na pláži hrou, její analýzou a diskuzí nad novinami… Vášeň pro Matkot je tak silná, že jeden z přátelů pana Amnona – univerzitní profesor literatury na Be´er Shevské univerzitě – přijíždí do Tel Avivu každou sobotu z tohoto 100 kilometrů vzdáleného města. Teprve zde na pláži pochopíte filozofii této hry. Nikdo nesoutěží, nikdo se nesnaží potupně porazit protihráče…naopak – z protihráče se stává spoluhráč a společným cílem je udržet míček, co nejdéle ve hře…a především mít radost ze hry a z času stráveného s přáteli.
