Mimořádný vojenský skutek zde dovršil dnes izraelský národní hrdina Cvika „Cvi“ Greengold.

V době války na Jom Kippur poručík záložních sil izraelského obrněného sboru, Cvika „Cvi“ Greengold se narodil v roce 1952 a vyrůstal v kibucu Lochamej ha-Geta’ot v severním Izraeli.

Jméno kibucu značí doslova „Bojovníků z ghett“, a byl založen přeživšími holocaustu, účastníků podzemního a partyzánského boje proti nacismu. V řijnu 1973 mu bylo 21 let.

Podoba poručíka Cviky v roce 1973 a ta barevná fotka vedle je fotografie podnikatele v oblasti zdravé výživy v roce 2010

Kvůli dovolené před kurzem pro velitele rot nebyl přidělen k žádné jednotce, a když se dozvěděl o vypuknutí války, vydal se stopem do Nafehu. Po příchodu na velitelství se drze dotázal na možnost přidělení velení a pro nedostatek tanků nejprve pomáhal raněným v táboře. Nedlouho poté byl informován o návratu čtyř tanků Centurion, z toho tří požkozených, nad kterými mu bylo svěřeno velení. Po vynesení mrtvých těl a opravách byla Greengoldova jednotka, označená jako „Skupina Cvika“ vyslána na Taplinskou silnici. Začala Cvikova osobní válka proti syrským tankistům, která trvala 56 hodin.

Syrské tanky zničené skupinou Cvika u Taplinské silnice

Vyrazil v devět hodin večer s rozkazem pokračovat po uvedené silnici, dokud se nesetká s formací velitele brigády. Během postupu však narazil na syrské, a proto ukryl své tanky v příhodných postaveních a následně zahájil palbu. Jeho taktikou byly náhlé výpady a schovávání, čímž v Syřanech vzbudil dojem, že narazili na mnohem větší odpor. Tak se mu podařilo zničit více než 10 tanků. Tři tanky ztratil v boji už v prvních 4 hodinách, ale na bojišti vytrval a bojoval sám. Postupně pod ním byly zničeny tři tanky, vždy ale sehnal další, opravený. Dvakrát měnil řidiče, kteří se mu od strašlivého vypětí zhroutili, ale se zarputilostí hodnou jeho předků, bojovníků z ghet, bojoval dál.

Při jednom zásahu, během kterého se jeho tank vzňal, začaly Greengoldovi hořet kalhoty i košile a utrpěl popáleniny dlaní a obličeje. Přesto však nadále pokračoval v boji proti syrskému postupu. Když se velitelství v Nafehu dostalo pod útok čerstvých syrských jednotek s tanky T-62, Greengold se zde objevil a několik těchto tanků zničil, nebo poškodil tak, že byly staženy z boje. Nadřízení občas i několik hodin nevěděli, co se s ním děje. Jediné, co se doslechli byly zlomkové informace o tom, že „V prostoru řádí jediný náš tank a bojuje jako šílenec.“

Ale ani jeho mimořádný bojový skutek a zoufalé odhodlání jeho spolubojovníků nedokázalo syrskou lavinu zastavit. Přesila byla příliš veliká a za každý vyřazený syrský tank se z prachu a dýmu vynořil další a po jeho zničení zase další… na jihu Golan Syřané postupovali stále vpřed.

Na mapě je vidět, že syrské tankové jednotky se dokázaly probít až k El Alu, dále asi 5 kilometrů blízko k Arikovu mostu. Výše na severu se dostali až ke staré celnici a na dohled k mostu Jákobových dcer.

Mapa ale ukazuje, že kolem jezera, přes Arikův most a most Jákobových dcer už proudí první jednotky záložních divizí generálů Peleta a Lanera. Karta se začala obracet.

Když se zdálo, že je konec, z dýmu a ohně se vynořily první tanky 679. záložní tankové brigády, 240. záložní tankové divize generála Lanera, a 140. záložní tankové divize generála Peleta. Tyto začaly přebírat bojiště. Cvika se zhroutil do náruče svého velitele a skončil v polní nemocnici. Po 12 hodinách, kdy se vyspal a několikrát dobře najedl, z nemocnice zdrhnul a hlásil se u zbytků své brigády a pokračoval v boji až do uzavření příměří.

Poválečné vyšetřování mu přiznalo 36 zničených syrských tanků jistých a 28 poškozených, vyřazených z boje. Byl jedním z osmi vojáků vyznamenaných za této války nejvyšším izraelským vojenským vyznamenáním.

Skutečné zastavení palby nabylo na účinnosti na všech frontách 27. října ve 13:00, kdy další pokračování konfliktu hrozilo celosvětovou eskalaci. SSSR pohrozil přímou intervencí a zahájil částečnou mobilizaci námořních, výsadkových a leteckých sil a jejich přesun do oblasti. Jeho hlava, tedy Leonid Iljič Brežněv zaslal americkému prezidentu Nixonovi ultimativní telegram, v němž prohlásil, že „Sovětský svaz nehodlá dále přehlížet zločiny izraelské armády.“

Zde je fotografie levé strany bojiště – Údolí slz, jde jasném že z této strany nebylo možno obránce obejít a byl možný pouze čelní útok.

Výzvědná služba americké armády již zpozorovala sovětská válečná plavidla s údajně až 40 000 příslušníky námořní pěchoty a výsadkářů směřující do egyptské Alexandrie. Vzápětí nato USA vyhlásily celosvětovou pohotovost amerických obranných sil 3. stupně a upozornily SSSR, že jsou připraveny Izraeli pomoci, souběžně tlačíce na Izrael, aby příměří vyhlášené večer 22. října začal respektovat. Je totiž pravda, že ze strany izraelského velení bylo příměří několikrát porušeno za účelem dosažení lepších frontových pozic a tím i lepšího postavení v následném vyjednávání s Egypťany a Syřany. Takže počáteční útok protiizraelských sil a následně izraelské vítězství mohly velmi snadno přerůst v rozsáhlý, možná i celosvětový konflikt.

Jedna z dochovaných palebných ramp

Je pravda, že Izrael tuto válku, kterou si nepřál, nechtěl ji a rozhodně na ni nebyl v daném čase připraven, vyhrál. Alespoň to tak výsledek na bojišti, respektive na bojištích, prezentuje. Vybojoval v jendom čase de facto dvě samostatné války, kdy každou od počátku veld pod tíhou toho, že byl napaden naprosto neočekávaně a silami, které i dnes svojí masou vyráží dech. Přitom je zajímavé, že přes impozantní síly nasazené na obou frontách, ani Sýrii ani Egyptu nešlo o to, způsobit Izraeli nějakou zásadní prážku. Třeba prezidentovi Sadatovi šlo o to způsobit Izraeli co největší možné ztráty a pokud to půjde, prolomit morálku jak izraelské armády, tak i obyvatelstva. Dále šlo o to, co nejvíce podlomit bojovou sílu a morálku izraelského letectva.

Souběžně provedené ofenzivy měly zbavit protivníka výhody operací z vlastních vnitřních spojovacích linií a dobitím části okupovaných území vevázat izraelskou armádu do vyčerpávající války velkého rozsahu a tím vytvořit podmínky pro zásadní změny ve sféře blízkovýchodní politiky. Provedené dva monutné údery měly totiž za cíl odpoutat tuto sféru z mrtvého bodu, kde uvázla po šestidenní válce podepsáním příměří, které jak se zdá nevyhovovalo nikomu a asi ani samotnému Izraeli. Izrael nepotřeboval příměří. Izrael potřeboval mírové dohody a uznání od všech zainteresovaných arabských zemí.

Tyto údery měly vyvolat tlak na obě supervelmoci – SSSR a USA a donutit je, aby si spolu sedli, postrašili a spolu potom zatlačili na Izrael, aby se stáhnul do původních hranic před šestidenní válkou a to bez toho, že by bylo potřeba s ním uzavírat vytoužené mírové smlouvy. Tyto smlouvy by totiž musely zákonitě vézt k uznání tohoto státu de jure a tomu se chtěli útočníci za každou cenu vyhnout. Jejich pozice pokud se tohoto předpokladu týká, nebyly vůbec špatné.

Zde je vidět dosud dochovaná stálá opevnění nad a v údolí, která syrským silám opravdu dost dobře znesnadnila samotný boj.

Druhá fotografie ukazuje, jaký výhled a výstřel měli obránci z těchto opevnění.

Opakuji – Izrael válku nechtěl – byla proti jeho okamžitým zájmům, a proto se jí snažil vyhnout tak dlouho, jak to jen bylo možné. Už samotný fakt vypuknutí války totiž přinášel politickou výhodu arabským zemím. Proto izraelským cílem bylo zabránit tomu, aby útočníci získali jakékoliv významné územní zisky a potom bylo potřeba zničit co nejvíce arabských vojsk a jejich infrastruktury. Tedy bylo potřeba:
 – vybojovat a udržet absolutní nadvládu ve vzduchu
 – zničit pozemní síly protivníka tak, aby jejich obnova trvala několik let
 – dobýt takové plochy území, aby se tyto staly významným faktorem při mírových jednáních
Jedině tak mohl Izrael vybojovat natolik výhodné postavení, že by mu to zajistilo výhodné postavení na mnoho let dopředu. A na tyto cíle se v říjnu roku 1973 Izrael necítil dost silný.

Jižní Golany 10 let po válce

Navíc uchlácholení brilantní propagandistickou kampaní, které se účastnil na straně protivníka kde kdo, včetně prezidentů, nepředpokládal nikdo v Izraeli válečné střetnutí nikdo v Izraeli ještě dlouhé měsíce a možná i roky. Tato dezinformační kampaň byla tak dokonalá, že ji lze označit za jednu z nejefektivnějších v dějinách vojenství. Do posledního okamžiku tajná služba Izraele tvrdila, že vše, co se děje jsou pouhá velká cvičení a že není potřeba očekávat vážné problémy, možná tak provokace a místní boje.

Cíle tedy byly omezené

Primo: na severu obsadit Golanské výšiny a pokud by to situace dovolila, pokračovat v útoku směrem do Galileje s cílem úplně odříznout severní výběžek tohoto území.

Secundo: na jihu potom překročit na široké frontě Suezský průplav, dobýt a dokonale zajistit podél jeho východního břehu pás území a odrazit očekávané tankové útoky Izraelců. Po jejich vyčerpání na masové protitankové obraně měl následovat další postup do nitra Sinaje s cílem dobýt průsmyky Milta, Gigi a Rás Sudar.

Aby tam i zde bylo možno uspět, bylo potřeba eliminovat izraelské letectvo, což měl zajistit do té doby nevídaný protiletadlový deštník tvořený desítkami baterií PL raktet tří typů, doplněný stovkami baterií PLK. S těmito postupy měla okamžitě startovat diplomatická ofenzíva, ke které tyto úspěchy měly přinutit zmíněné velmoci.

Celkový pohled na Údolí slz

Když jsem tam stál, nemohl jsem pominout extrémní houževnatost obránců. Ale stejně tak mě naplnilo velkým respektem, přímo úctou bojové chování Syřanů. Oni neměli jinou možnost, než pod těžkou a velmi přesnou palbou přejet tu dlouhou rovinu upravenou tak, aby maximálně stěžovala pohyb. Teprve tehdy po zaplacení daně v  životech a technice se dostali na vzdálenost, kdy mohli vést boj efektivně. Jejich opakované útoky svědčí o mimořádné odvaze, disciplíně a motivaci.

Válka byla pro obě strany extrémně ničivá a v pokračování zmíním pár momentů podle jednotlivých stran.