Návštěva památníku Tel Hai
Podoba památníku Tel Hai v dnešní době, při přibližování po přístupové cestě
Tel Hai je historické místo, které připomíná hrdinství židovských průkopníků v údolí Hula, kteří tvrdohlavě bránili své domovy až na smrt. Nedaleko ležící sídlo Kirjat Šmona je pojmenováno po osmi (Šmona je v hebrejštině 8) průkopnících, kteří zde zahynuli.
Jde o pohnutou a velmi zajímavou historii. Tel Hai byl založen jako zemědělská usedlost poblíž města Metula. A to buď v roce 1906, nebo v roce 1907. Zdroje se poněkud liší, ale častější se uvádí starší datum. Později se zde postavila pohraniční základna mezi územím Britské mandátové správy v Palestině a Syrskou mandátovou správou v Sýrii. To je ten zvláštní statut území velkých částí Blízkého východu a Středního východu nastalý v roce 1918, po porážce Osmanské říše.
Oblast byla následně předmětem občasných pohraničních rozmíšek, jednání mezi Brity a Francouzi.
V roce 1919 se Britové vzdali severní části Horní Galileje, kde se nacházelo jak Tel Hai, tak i Metula, Hamrah a Kfar Giladi a celou oblast předali francouzské jurisdikci a vše bylo připojeno k Francouzské mandátové správě. Tím pro Brity skončily spory a měl být klid.
Budování Tel Hai, asi rok 1910
Město Metula v dnešní době, v pozadí hora Hermon. Kolem tohoto města jsme jen porjeli
Jenže sionistické hnutí bylo velmi nespokojeno s tímto Britským postupem. Celá tato oblast totiž měla být podle Balfourovy deklarace součástí nové Židovské domoviny. Navíc pro tuto domovinu tímto krokem Britské mandátové správy byly ztraceny zdroje řeky Jordán, hlavně její prameniště.
Proto se u několika izolovaných osad na tomto území předpokládá strategický význam ze sionistického hlediska. Když si člověk uvědomí, jak daleko do budoucnosti ti lidé tenkrát určovali své vize, je to až neuvěřitelné. Faktem je, že proběhlo mnoho kol vášnivých debat mezi frakcemi a vůdci Yishuv, z nichž někteří obhajovali nechat Tel Hai a jiné osady na jakoby ztraceném území za každou cenu a těmi co trvali na jejich vyklizení z obav jejich likvidace silou.
Ono to zde bylo složité už dlouhodobě. Události kolem této oblasti patřící staletí v první světové válce zaniklé Osmanské říši a její částečný prodej do židovských rukou, jsou dneš často využívány pro zpochybnění legitimity židovského osidlování.
O co vlastně šlo.
V roce 1895 vypuklo velké povstání Drúzů proti osmanské vládě a jelikož celá tato oblast byla osídlena právě Drúzy, místní muži se zapojili do tohoto boje. Vylidněné oblasti nebyly pomocí jen žen a dětí udržitelné v životaschopném stavu. Většina půdy v této oblasti patřila křesťanovi jménem Jabur Bay.
Ten celkově 12.800 dunamů půdy prodal lidem obchodníka barona Edmonda Benjamina Jamese de Rothschild, a první židovský osidlovací program v této oblasti řídil Joshua Ossvetski. Jednalo se o 128 kilometrů čtvereční půdy, což bylo hodně. Tato půda měla být asi také nějakým způsobem využívána asi 600 drúzskými rodinami. Když bylo drúzské povstání poraženo, drúzští muži se vrátili a chtěli zpátky své nájemní smlouvy. Tyto smlouvy sice naprosto legálně ztratily platnost, ale byl to najednou vážný problém. Ossvetski zavolal turecké orgány pro urovnání konfliktu.
V roce 1882 se Rothschild stal předním zastáncem sionistického hnutí, podporoval nákup půdy po celém Izraeli a podporoval židovské osidlování. Financoval vznik prvního židovského města, Rišon Lecion (První ze Siónu), stejně jako Zichron Jákov, Caesareu a dalších přibližně 30 osídlení. Také založil izraelský vinný průmysl, když pomohl ruským Židům uprchnout před pogromy 80. let 19. století a vysázel v zemi Izrael vinice.
Baron Edmond Benjamin James de Rothschild a níže uvedený Asher Zvi Hirsch Ginsberg
Baron Rothschild zemřel 2. 11. 1934, 24. Chešvan 5695. V roce 1954 byly Rothschildovy ostatky převzaty do Izraele. Na oslavu jeho památky financoval jeho syn stavbu budovy Knessetu v Jeruzalémě.
Dorazila osmanská armáda i policie, začalo zatýkání Drúzů jako dezertérů a rebelů. Aby to vše ukončil, nabídl Ossovetski drúzům nepatrné finanční odškodnění aby odešli a přestali dělat potíže. Někteří vzali co bylo a odešli, většina nikoli a začal osmiletý proces sporů a násilí. Nakonec bylo dosaženo dohody mezi vesničany a Židovskou kolonizační agenturou a v roce 1904 bylo mezi Drúzy rozděleno 60.000 franků. Tato epizoda přinesla hodně kritiky metod Rothschildových agentů, včetně z řad samotných sionistů, jako třeba Achad ha-Am, jinak známý jako Asher Zvi Hirsch Ginsberg.
Židovské komunity byly založeny v červnu 1896 a byla to právě Metula, kde vše započalo. Bylo to více než 60 zemědělských rodin z dříve zavedených osad, tedy už se zemědělskými zkušenostmi a 20 rodin bez těchto znalostí. Většina ze zakladatelů byli přistěhovalci z Ruska. Do akce se zapojili i lidé z Petah Tikva a svoji roli zde sehráli i odborníci – učenci ze Safedu.
Zvláště významná byla pomoc lidí z Petah Tikva známého jako „Matka Moshavů“, je dnes město v centrální části Izraele, východně od Tel Avivu. Bylo založeno v roce 1878, a to především náboženskými ortodoxními Židy, trvalé osídlení bylo ustanoveno v roce 1883 s finanční pomocí už nám známého barona Edmonda de Rothschilda.
Petah Tikva v době zbudování, asi rok 1905. Druhý – níže – obrázek ukazuje stav Petah Tikvy po válce za nezávislost
Arabové v této oblasti v této době nebyli v první řadě zaměřeni proti židovským přistěhovalcům. Jejich hlavním cílem byla Francouzská mandátní správa v Sýrii a Britská mandátní správa v Palestině. Oba tyto mandátní územní celky Arabové považovali za zradu slibů během arabského povstání proti osmanské nadvládě v době Velké války. Podle současných definic by totiž někteří tito lidé mohli být označeni za Syřany, někteří za Libanonce a další za Palestince. Tyto definice tehdy ještě neexistovaly, nicméně dotyční lidé byli předtím občany Osmanské říše a chtěli být součástí nově vyhlášeného arabského království Sýrie a nebo jiných arabských států, ale nechtěli žít pod francouzskou či britskou vládou.
Pár slov o tom, kde se vzal termín židovská domovina v Palestině. Cituji:
„Delegáti vitězů I. světové války se sešli v italském San Remu 25. dubna 1920, aby řešili nové územní uspořádání blízkovýchodního regionu po ukončení Osmanské říše.
Poprvé po téměř 2000 letech vyzvali zástupci svobodných národů Anglie, Francie, Itálie a Japonska, s USA jako pozorovatelem, ke zřízení vlasti pro židovský národ v tehdejší Palestině.
Vítězové rozdělili blízkovýchodní region na mandát francouzský a britský. Francie spravovala Sýrii, potažmo Libanon, Britové pak Irák a Palestinu. Do rezoluce ze San Rema byla včleněna tzv. Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917. Rezoluci pak označil britský diplomat Lord Curzon za „Izraelskou Magnu Chartu“ a byla také jednomyslně potvrzena v roce 1922 všemi 51 státy Ligy národů v Mandátu pro Palestinu. Dokument ze San Rema, a na něj navazující smlouva francouzsko-britská a anglo-americká, patřící mezi smlouvy Ligy národů a stal se až dodnes součástí mezinárodního práva.
Dokument uznal nejen spojení židovského národa s jeho historickou vlastí v izraelské zemi, přejmenované císařem Hadrianem na Syria Palestina, ale potvrdil rovněž právo židovského národa na vlast na celém území západně od Jordánu. Kritici platnosti dokumentu ze San Rem si neuvědomili, že stejná konference rozhodla o zřízení Jugoslávie, Maďarska, Polska a pobaltských zemí na troskách německé a rakousko-maďarské říše.
Mandát pro Palestinu požadoval nejen vytvoření židovské vlasti v Palestině, ale stejným mandátním systémem byly vytvořeny sousední arabské státy, nebo africké země v druhé polovině 20. století, jako např. Kamerun, Togo, Benin, Burundi, Tanzanie, Namibie, Papua Nová Guinea nebo Samoa. Arabové získali celou Mezopotámii a Arábii. Podle Mandátu pro Palestinu nemají Židé pouvé právo zakládat své komunity na celém území západně od Jordánu, ale svoboné státy měly povinnost jim v tom dokonce pomáhat.“
Konec citace, více se k tomu není potřeba vracet, je to dáno a má to povahu zákona s mezinárodní vahou. Tedy platností.. Ale nyní se vrátíme k místu které jsme navštívili, Tel Hai.
Tel Hai byla založena v roce 1916 skupinou bojovníků sebeobranné organizace Hashomer, která je dnes považována za předchůdce Hagany. Byla založena na základě myšlenky, že by odpovědnost za obranu židovských osad měli nést právě jejich obyvatelé – Židé. Po první světové válce, Tel Hai a jiné Galilejské osady byly předány do francouzské působnosti a prošli peklem akcí kolem povstání Arabů proti francouzské mandátové správě. Padli, když se snažili zadržet lavinu několika set arabských útočníků. Mezi padlými byl Joseph Trumpeldor, velitel jednotky Hašomeru, odpovědné za obranu Židů v této oblasti.
Tel Hai v době Velké války, taková to byla divná krajina, úhor.
Tel Hai byl opuštěný, ale boje neskončily ještě několik měsíců, po kterých se osadníci vrátili k obnově svých domovů. Od té doby je Tel Hai symbolem hrdinství. Každý rok se zde koná připomenutí hrdinství jak v boji, tak i v budovatelské práci, která je stejně významná.
Izraelský národní hrdina Josef Trumpeldor.
Josef Trumpeldor se narodil 1. prosince 1880 v Pjatigorsku. Předběhnu čas a zrovna uvedu, že zemřel na následky velmi těžkého zranění při obraně židovské osady Tel Chaj před tlupou arabských nájezdníků 1. března 1920 při evakuaci do Kfar Gil’adi.
Každopádně to byl sionistický aktivista a židovský veterán rusko-japonské války, který se stal nejvíce dekorovaným vojákem Ruské armády. Společně se Ze’evem Žabotinským se podílel na založení Sionského sboru mezkařů, aby posléze v této jednotce bojoval během bitvy o Gallipoli.
Josef Trumpeldor se narodil v Pjatigorsku v carském Rusku. Jeho otec, Wulf Trumpeldor sloužil v Kavkazské válce a jako „užitečnému Židovi“ mu bylo dovoleno usadit se mimo pásmo osídlení. Přestože byl hrdý Žid, jeho výchova byla spíše ruská než tradičně židovská. Původně se vyučil dentistou, ale roku 1902 dobrovolně vstoupil do ruské armády. Během rusko-japonské války, ve které dva roky statečně bojoval, se zúčastnil obrany přístavu Port Arthur, kde díky šrapnelu přišel o levou ruku. Během hospitalizace strávil stovky dní v nemocnici.
Trumpeldor byl silně oddaný své zemi. Poté, co přístav kapituloval, byl Trumpeldor odvlečen do japonského zajetí. Během ročního zajetí se podílel na vydávání novin s židovskými tématy a organizoval výuku historie, geografie a literatury. Spřátelil se také s několika dalšími vězni, kteří sdíleli jeho touhu po založení společné farmy v Palestině. Této vize se už nikdy nevzdal.
Po návratu ze zajetí se odstěhoval do Petrohradu. Následně obdržel čtyři vyznamenání za statečnost, včetně kříže sv. Jiří, díky němuž se stal nejvíce dekorovaným židovským vojákem v Rusku. V roce 1906 se stal prvním Židem v armádě, který se stal důstojníkem. A to nebylo jen tak něco.
Díky zranění z války začal studovat práva. Shromáždil kolem sebe skupinku mladých sionistů a v roce 1911 společně emigrovali do Palestiny, toho času součástí Osmanské říše. Nejdříve se přidal k farmě na pobřeží Galilejského jezera a poté pracoval v kibucu Deganja. Kibuc Deganja známe z první reportáže.
Když vypukla Velká válka, stal se jakožto Rus nepřítelem říše, a s přihlédnutím k tomu, že odmítl osmanské občanství, byl tak jako jeden z prvních Turky deportován. Po deportaci odešel do Alexandrie, kde společně se Ze’evem Žabotinským, svým druhem v zajetí a ve zbrani dokázal rozpracovat myšlenku Židovské legie a nakonec ji uvést k životu.
V roce 1915 vznikl Siónský sbor mezkařů, který je považován za první kompletně židovskou vojenskou jednotku po takřka dvou tisících let, a za ideologický základ Izraelských obranných sil.
Náborový plakát do Židovské legie
