Součástí města Safed je dnes čtvrť Akbara, která byla kdysi samostatnou vesnicí v Izraeli.
Nachází se v nadmořské výšce cca 400 metrů v Horní Galileji, vesnici obývají izraelští Arabové. V roce 1931 zde žilo 275 lidí v 49 domech. Roku 1948 měla vesnice 402 obyvatel a 53 domů. Vesnice se v roce 1949 po podepsání dohod o příměří, jež ukončily první arabsko-izraelskou válku, stala součástí státu Izrael, přičemž ale místní arabská populace byla zachována. Původní arabské obyvatelstvo z doby před rokem 1948 ovšem z části uprchlo a obec pak byla dosídlena Araby z jiných částí státu Izrael, jejichž vesnice byly zničeny.
Historie vesnice je ale o hodně starší. Ve starověku se tu připomíná židovské sídlo. V době první židovské války v 1. století křesťanského letopočtu byla opevněna a sloužila jako jeden z opěrných židovských bodů v jejich revoltě proti Římanům.
Židovské osídlení se tu udrželo i v raném středověku. Akbara se připomíná na Madabské mozaikové mapě ze 6. století.
Zde je ta mozaiková mapa
Působil tu i rabi Janaj, který tu založil ústav náboženských studií. Křižáci lokalitu nazývali Athabara nebo Achara. Teprveněkdy po 11. století byla vesnice opuštěna a zůstala tak až do novověku. Tehdy se objevovaly legendy, podle kterých je v ruinách staré vesnice ukryt poklad ze zničeného druhého chrámu. Když Napoleon táhl tímto regionem v roce 1799, nechal poslat své vojáky, aby po pokladu pátrali. Arabové se tu usadili někdy v 17. století. Během druhé světové války za britského mandátu tu Britové zbudovali opevnění kvůli přípravám na případnou invazi nacistického Německa. V prostoru vesnice se stále nalézají stavební pozůstatky středověkého a starověkého osídlení.
Současná zástavba Akbary a lepší pohled na místní novou mešitu
Současná zástavba čtvrti Akbara je od roku 1980 plánovitě zřizována na novém místě cca 0,5 kilometru západně od historické lokality arabské a předtím židovské vesnice. V původní lokalitě v údolí vádí Nachal Akbara zůstává 15 starých domů a škola. Podle informací z roku 2010 žilo v Akbaře víc než 200 arabských rodin.
Dnešní podoba osmanské pevnosti Seraya, jde o onu citadelu, kterou dobyl po několika pokusech oddíl Palmachu. Dnes je to krásná stavba…
Dnes je v Safedu něco umělecká, tvůrčí a obchodní komunita. Zde jsou dva obrázky, které to dokumentují, ale jsou to desítky a desítky obchůdků a minigalerií, prostě to se nedá zprostředkovat, to se musí vidět.
Během druhé libanonské války v roce 2006 dopadly na město rakety vypálené z Libanonu. Ty poničily zejména prostory v lese Birija – rozsáhlém lesním komplexu, který se rozkládá severně od Safedu.
Ve městě funguje nemocnice Ziv. Tato nemocnice je zajímavá tím, že se v ní soustřeďují lidé – Syřané – zranění v občanské válce, která v Sýrii probíhá. Podle šéfa zájezdu to probíhá tak, že když Syřané poblíž hranice s Izraelem nevědí, co s vážně raněnými lidmi – hlavně ženami a dětmi – prostě je předhodí přes pohraniční bariéry.
Jakmile je izraelské pohraniční hlídky najdou, skončí v nemocnici Ziv, a jsou zde, pokud to je vůbec možné, vyléčeni na náklady státu Izrael. Občas se tak stane, že se Syřan probere z hlubokého stavu nevědomí a nestačí se divit.
Šok to bývá hlavně pro ženy a malé děti, vychované k nenávisti k židům, které se najednou proberou po operaci v židovské nemocnici a čekají to nejhorší. A ono často přijde to nejlepší zacházení, jakého se jim kdy v životě dostalo.
A nyní pár dalších fotografií ze samotného Safedu.
Vstup do místní synagogy. Je to nenápadná portál, ale za ním se skrývá krása…
Zde jsou první dvě fotografie interiéru synagogy.
Já znám synagogy od nás, jsou krásné, jako například Šachova synagoga v Holešově, ale tato měla své vlastní kouzlo.
Další dvě fotografie iteriéru synagogy v Safedu. Uznejte, že to je nádherná záležitost.
A nyní nastal čas pro místní technickou celebritu, nebo vojenskou? Legendární dělo Davidka.
Dělo – minomet Davidka – v muzeu Givati, fotografii mám od kamaráda, tam jsem zatím nebyl.
Jde o unikátní ukázku improvizační výzbrojní konstrukce. Při pohledu jen tak, by v tom asi zbraň nebyla hned vidět. O tom, že to byl prostředek unikátní, svědčí to, že zbraň byla vyrobena jen v 6 exemplářích. Ty byly po dvou kusech přiděleny jednotlivým brigádám Palmachu.
Název Davidka je ruskou variantou jmédna „Davídek.“ Toto jméno se symbolicky odkazuje k biblickéhmu příběhu boje krále Davida proti obru Goliášovi a mělo vyjadřovat paralelu v boji malého a mladého státu Izrael proti nepoměrně větším armádám sousedních arabských států. Tento původ názvu je obecně přijat, avšak samotná zbraň byla pojmenována po svém konstruktéru Davidu Leibowitchovi, který ji navrhl a sestrojil v zemědělské škole Mikve Jisra’el ve městě Cholon v zimě 1947/1948.
První střela z minometu Davidka byla odpálena 13. března 1948 v boji u Abu Kabir na předměstí Jaffy. Pravděpodobně největší vítězství se tomuto minometu připisuje při osvobození opevněného stanoviště v citadele v centru Safedu v noci z 9. na 10. května 1948.
Celkem bylo vyrobeno šest minometů Davidka a každá ze tří brigád Palmachu, tedy brigády Harel, Jiftach a ha-Negev získala dva z nich. To už jsem výše uvedl. Jeden z nich, který byl použit brigádou Jiftach při bojích o Safed, dnes stojí na jednom z místních náměstí jako památník. Další, který stojí na jeruzalémském náměstí Davidka, připomíná účast brigády Harel v bojích o Jeruzalém.
Náměstí Davidky v Jeruzalémě a jeden z dochovaných originálních exemplářů, který je jeho součástí.
Bylo by ale omylem se domnívat, že to byla zázračná zbraň. Její přínos byl v tom, že dokázala tam, kde dopadla způsobiv nesmírně hlučnou detonaci, obrovské oblaky kouře a ve velkém poplašit jak vojenskou, tak hlavně civilní populaci.
Obdobně jako u jiných minometů, bylo tajemství Davidky její 40-ti kilogramová střela. Jak je patrné z obrázků, které lze nalézt na mnoha internetových stránkách, samostná střela byla výrazně větší než vlastní minomet, ze kterého byla vystřelena. Nadkaliberní střela dávala zbrani skutečně netušené možnosti. Na rozdíl od běžných minometů, u kterých je dělostřelecká mina spuštěna do trubice minometu celá, byl u Davidky do trubice minometu vkládán pouze ocas střely. To však způsobovalo známou nepřesnost, neboť díky tomu neměla střela dostatečné směřování na cíl.
Safedské náměstí s bývalou policejní stanicí, malou ,ale velmi odolnou, britskou pevnůstkou a jak jinak, dělem Davidka.
Zde ale zatím vidět není. Tato policejní stanice s předsunutým betonovým kulometným hnízdem je velmi zvláštní variantou Tegartových pevností, kterých bylo po celé mandátní Palestině postaveno neskutečné množství. Budu jim věnovat samostatnou práci. Jejich ideovým otcem byl britský policejní důstojník důstojník a inženýr sir Charles Tegart.
Takto vypadala po bojích v roce 1948
Ale zpět k Davidce.
Na vnější stranu nadkaliberní střely byly přivařeny malé kousky železa, které ještě více zvýšily nepřesnost zbraně. Díky nim však střela za letu vydávala pronikavý a silný pískot, až jekot. Hřmot dopadající střely minometu Davidka byl jejím nejdůležitějším efektem a každý, kdo střelu slyšel, se mohl domnívat, že je potenciální obětí, což výrazně zvyšovalo strach mezi Araby.
Technicky šlo o trojúhelníkové ložiště s ovládacími – zaměřovacími prvky, zde byla umístěna hlavneň ráže 76,2 mm, do hlavně se zasunul stvol střely a na stvolu seděla nadkaliberní hlavice o váze 40 kilogramů. Hlavice byla naplněna střelivinou – použilo se, co bylo po ruce, většinou nějaká varianta střelného prachu – a potom železným šrotem, kameny, prostě vším, co se dalo použít jako šrapnel.
Samotný odpal byl poměrně hlučný, ale let, kdy posádka cíle viděla jak na ně letí velké rotující jelito, co ještě po cestě dolů ječí, musel být silný zážitek. A potom to bouchne, nesmírně hlučně, objeví se velký oblak dýmu a vzduchem létá velkou rychlostí vše možné…
A zde je zachovalá Davidka, použitá při dobývání safedské citadely, tvrdě bráněné arabskými bojovníky.
Druhý snímek ukazuje kamenný panel s popisem událostí s tímto dělem spojený, zde je anglická verze, z druhé strany to je hebrejsky. Ten podivný obejda vedle místní celebrity je moje maličkost.
Zde bylo palebné postavení Davidky, je to přímo naproti synagoze, a od místa na které se střílelo asi tak 400 metrů vzdušnou čarou a 100 metrů převýšení. Stačilo to na vítězství.
Její detonace byly natolik působivé, že si postižení protivníci mysleli, že Palmach nasadil nějakou děsivou zbraň. Dokonce si mysleli, že jde o zbraň podobnou těm jaderným. Na jejím účinku, hlavně na psychologii Arabů, zapracovalo nejvíce to, že jim byly podsunuty informace o tom, že několik významných fyziků židovského původu se na vývoji této zbraně podílelo.
Když byly potom využity, nízká úroveň vzdělanosti arabské populace sehrála svoji roli. Bylo jim totiž řečeno, že mnoho z konstruktérů amerických atomových bomb byli Židé, například Einstein, Fermi, či Oppenheimer a ti si následovně mysleli, že jsou proti nim použity atomové zbraně.
Safedská Davidka v celé kráse bez rušivého vlivu mojí osoby.
Minomety Davidky byly použity dále v bitvách o Haifu, Ein Zeitum a Bidu.
Poslední fotka ze Safedu:
Je to taková zajímavost. Je na ní moje maličkost a osobní řidič Ariela Šarona, bývalého izraelského premiéra. Nyní si vydělává jako prodejce čerstvých ovocných šťav – neskutečně dobrýcha a stejně tak skutečně dost drahých. Tedy na naše poměry. Je to taková místní celebrita a dokonale toho využívá – chová se jako dokonalý model. Přitom je to bývalý statečný voják a loajální člen Šaronova týmu.
No a po této části denního programu jsme s manželkou napůl vypili ještě jeden velký pohár čerstvé šťávy z granátového jablka. Po napáskování do autobusu se jelo dále, cílem bylo další místo vojenské, ale i současně kolonizační historie Izraele, Kirjat Šmona.
