Izrael na vlastní kůži – den druhý, část první
Jak jsem uvedl, první noc a tři další jsme spali v hotelu Astoria ve městě Tiberias. Takže pár slov o tomto městě a jeho dějinách. Město bylo pojmenováno na počest císaře Tiberia. Samo jméno Tiberias se do latiny přeneslo z řečtiny a po jeho adaptaci na semitské jazyky si uchovalo ženský rod.
Leží v Dolní Galileji v nadmořské výšce 200 metrů pod úrovní moře, v příkopové propadlině u břehů Galilejského jezera. To je samo o sobě dost hustý – úplně jinak se zde dýchá a dokonce i denní světlo vypadá nějak jinak. Břehy jezera zde prudce stoupají na hřbet zlomové vyvýšeniny, která se severojižním směrem táhne v délce cca 10 kilometrů. V blízkosti města ji tvoří vrch Tel Ma’on, který už má ale asi 250 m nad mořem. Právě tento protáhlý kopec je nyní intenzivně pokrýván zástavbou a tak se může stát, pokud bydlíte dole u moře a jdete ke kámošovi na druhém konci města, že na pěti kilometrech budete muset překonat výškový rozdíl kolem 400 metrů. To může být stav podporující zdraví.
Bylo vybudováno kolem roku 20 králem Herodem Antipou, synem Heroda Velikého na místě zničené vesnice Rakkat, a stalo se hlavním městem jeho království v Galilei.
Za Herodových časů se Židé odmítli v těchto místech usadit, protože přítomnost zdejších starých hřbitovů byla považována za nečistou. Nicméně král s nikým nediskutoval a rozkázal město osídlit a to za pomoci násilí. Židovský soud Sanhedrin se do Tiberiady nakonec přestěhoval také.
Dvě historické fotografie:
Pohled na část města Tiberias v roce 1962
Tiberias na počátku 20. století
Velký Sanhedrin byl nejvyšší soud starověkého Izraele. Skládal se ze 71 členů, konkrétně ze 69 starších nebo soudců, předsedy a místopředsedy. Během období druhého Chrámu se Velký Sanhedrin scházel v chrámové komnatě v Jeruzalémě. Zasedal každý den s vyjímkou šabatu a svátků. Kromě soudní funkce měl Velký Sanhedrin rovněž funkce blížící se dnešním zákonodárným sborům:
– vydával zákony
– dohlížel a potvrzoval krále
– rozhodoval spory mezi židovskými kmeny
– soudil falešné proroky
– rozhodoval o veleknězi
Dále existoval tzv. Malý Sanhedrin, jenž měl 23 členů. Ten měl pravomoc odsuzovat k hrdelním trestům.
Poslední závazné rozhodnutí Sanhedrinu je z roku 358, kdy byl přijat židovský kalendář. Sanhedrin byl rozpuštěn v roce 425 občanského letopočtu po smrti rabína Gamliela IV, a to v důsledku neustálé perzekuce ze strany císařské Římské říše.
Po vyhnání všech Židů z Jeruzaléma v roce 135 se Tiberias a město Seforis staly novými centry židovské kultury. Počátky Mišny, která se později vyvinula v Jeruzalémský Talmud, mohly proto být sepsány zde.
V roce 613 zdejší židovští vzbouřenci proti byzantskému císaři Herakleiovi začali pomáhat jeho perským nepřátelům. Bohužel během byzantské a arabské nadvlády význam města poklesl a to i vlivem opakovaných válek a přírodních katastrof. I přes fyzický úpadek města, komunita zdejších masoretských učenců tři století vzkvétala.
Tito učenci vytvořili systematickou písemnou podobu vokalizace antické hebrejštiny, která je v judaismu dodnes používána. Vrchol masoretská komunita zažila s příchodem Árona ben Moše ben Ašera, který vybrousil vokalizaci hebrejského textu, dnes známého jako tiberiadský systém. Během křížových výprav se Tiberias stala centrem Galilejského knížectví, vazalského panství v Jeruzalémském království. Oblast se někdy také nazývala Tiberiadské knížectví nebo Tiberiad.
Sultán Saladin město oblehl během své invaze do jeruzalémského království v roce 1187 a dne 7. července porazil křižáky v bitvě u Harrínu, když se pokoušeli město od Saladina osvobodit. V té době byla původní oblast města opuštěna a obyvatelé se přesunuli na jeho severní stranu, tak, kde je dnešní centrum města.
Bojiště u Hattinu v dnešní době a vyobrazení posledního odporu křižáků při bitvě u Hattínu
Dlouho zde bylo z pohledu židovské populace skoro mrtvo. Ale v roce 1558 si Gracia Mendes Nasi, bohatá židovská bankéřka z rodu aragonsko-portugalských konvertitů ke katolické víře pod brutálním nátlakem inkvizice za své peníze pronajala od tureckého sultána Sulejmana I. prostor Tiberiady. Nechala rekonstruovat městské hradby, vybudovala židovskou vysokou školu a podporovala evropské Židy prchající před inkvizicí usazující se právě zde. Další období rozkvětu nastalo pro město za sto let, kdy byl mezitím znovu zničený Tiberias osídlen chasidskými Židy.
Během 18. a 19. století město zažilo příliv rabínů, kteří z Tiberiady vytvořili centrum židovského náboženství. Tiberiada se stala jedním ze čtyř svatých měst, společně s Jeruzalémem, Hebronem a Safedem. V roce 1873 bylo ale město silně poškozeno zemětřesením.
Fotografie dnešního Tiberias, je to krásné město, které pokud není šabat, pulsuje životem. Pokud je šabat, je to jak mrtvé město někde na americkém Západě.
V roce 1936, na počátku arabského povstání v Palestině bylo město dějištěm násilností, při kterých bylo Araby zabito několik Židů. Během války za nezávislost v roce 1948 bylo město ovládnuto izraelskými silami a arabská populace byla vysídlena. Dnes je Tiberias městem židovským. Tolik tedy k našemu městu, velmi hezkému a jestli bude možno, rád se do něj vrátím.
První výpad na Golany.
Po velmi dobré a upřímně řečeno i hutné snídani – kterou jsem velmi ocenil, protože jsem byl hladový a toulavý pes – jsme se nasáčkovali do autobusu a vyrazili na Golany. Hodně jsem si od toho sliboval, ale jak uvidíte, počasí nám tento den nepřálo.
Dávná i nedávná historie Golan se dá shrnout do pár vět, což učiním. Oblast byla v minulosti okupována mnoha civilizacemi jako jsou Syřané, Římané nebo osmanští Turci, kteří území olvádali až do první světové války.
Po první světové válce byly Golanské výšiny nejprve součástí mandátní Palestiny, poté byly postoupeny a spravovány Francií v rámci syrského protektorátu, v roce 1944 se staly součástí samostatného státu Sýrie. K další změně došlo po obsazení Izraelem v roce 1967.
Cesta to byla zajímavá a pan Haslinger nám vyprávěl spoustu zajímavých věcí, o tom, kudy jedeme a o Drúzech. Na Golanách totiž mimo příslušníky náboženské menšiny Drúzů bydlí minimum lidí. Velká část Golan, které Izrael získal v době Šestidenní války musela být uhájena v říjnu 1973 proti neuvěřitelné přesile spojených sil syrské, jordánské, marocké, irácké a saudskoarabské armády a ještě navíc i palestinských Arafatových vojáků.
V rámci operací Šestidenní války se na Golanách bojovalo celkové tři dny.
Pátý den, tedy 9. června ráno, byl vydán rozkaz k útoku na Golanské výšiny. Započala složitá a velmi nákladná operace.
Šestý den, 10. června, přes velké ztráty ovládl Izrael Golanské výšiny a byla obsazena Kunejtra, nejdůležitější město tohoto prostoru. Izraeli se otevřela volná cesta směrem na Damašek.
12. června obsadil izraelský výsadek opuštěnou syrskou pevnost na hoře Hermon.
Nastalo období relativního klidu, probíhala takzvaná vyčerpávací válka a schylovalo se k největšímu vystoupení arabských armád v jejich novodobých dějinách.
Dnešní panoramatický pohled na Údolí slz
Následuje velmi dobrá mapa.
Je na ní vyobrazení situace a základní prostory rozmístění obou protivníků před zahájením války. To, čemu měli izraelští vojáci čelit i dnes bere dech.
Ve 14. hodin, 10. dne měsíce Tišri roku 5734, tedy 6. října 1973, byl egyptskou armádou zahájen útok na tzv. Bar-Levovu linii, kterou mělo bránit pouhých 600 vojáků. Dále v hloubi Sinaje byla rozmístěna jedna izraelský tanková divize. Ve stejnou dobu na Golanách udeřilo na postavení dvou tankových brigád a to brigády Barak a 7. tankové brigády syrské dělostřelectvo a na demarkační čáru byl zahájen razantní útok tří pěších divizí, dvou tankových divizí a dalších tankových a mechanizovaných sil. Na postavení dvou brigád se obořilo v první vlně 980 tanků. Jako první padlo pozorovací a naslouchací postavení na hoře Hermon, „oči a uši“ Izraele.
Zde je mapa s vyobrazením plánu syrského útoku. Byl ambiciózní, ale postrádal nějaké operační finesy. Vzhledem k tomu, jak pásmo útoku vypadalo na ně ani nebyl prostor. Pro nějaké vychytávky byl prostor od stupně prapor dolů, ale bohužel syrští tankoví velitelé zdaleka nebyli na úrovni svých izraelských protivníků.
Na jihu, kde byli terénní podmínky pro útočníky poněkud příznivější, byla obrana brigády „Barak“ a okolní pěchoty zničena, pěchota po velkých ztrátách zahájila panický ústup a syrské tanky se přiblížily ke Galilejskému jezeru. Padl i opevněný tábor brigády v Nafehu a dále na jih Golan se Syřané dostali až k řece Jarmuk.
U Hermonitu zahájila svůj největší boj 7. tanková brigáda a byla redukována na prapor. Do dějin Izraele a do učebnic válečných škol na celém světě ale vstoupil neuvěřitelný boj 77. tankového praporu 7. tankové brigády pod velením svého velitele Avigdora Kahalaniho. Začala bitva o Údolí slz.
Avigdor Kahalani po skončení bitvy. Izraelský válečný hrdina, mimořádně statečný muž a voják oddaný své zemi.
Když bitva skončila, byl to na jedné straně hřbitov syrských nadějí, ale současně pomník statečnosti a obětavosti syrských a dalších arabských vojáků. Izraelci vyhráli za cenu ztrát, které byly dlouhodobě pro zemi zničující. Z celé 7. tankové brigády zůstalo po třech dnech bitvy pouhých 7 tanků.
Statečná brigáda Barak byla zničena, ale podařilo se z ní opravit dokonce 13 tanků, které pod velením podplukovníka Ben Jossiho vyrazila na pomoc Kahalaniho tankistům a pomohly jim přežít a nakonec zvítězit.
Vytvořené dioráma tankového souboje izraelského tanku Centurion, v IDF zvaný Šot – Bič a jeho protivník ze syrské republikánské gardy, tank sovětského původu T-62
My jsme v dopoledních hodinách dorazili na Har Chermonit, což je hora sopečného původu o nadmořské výšce 1211 metrů na Golanských výšinách, na syrském území od roku 1967 obsazeným Izraelem. Jde o druhý nejvyšší bod Golanských výšin, pokud nepočítáme horu Hermon. Nachází se v severovýchodní části Golanských výšin, 23 kilometrů severovýchodně od města Kacrin a 9 kilometrů jižně od města Madždal Šams, cca 3 kilometry od linie izraelské kontroly. Na severozápadním úbočí hory se rozkládá drúzské město Buk’ata. Západně odtud stojí vesnice El Rom.
Zde je fotografie celého masivu Har Chermonitu, který kontroluje celé Údolí slz. Jestli správně chápu mapu, tak tato hora tvořila z pohledu izraelských vojáků levé křídlo obrany, která měla zajistit prostor nazývaný dnes právě údolí slz. Její pravé křídlo tvořila jiná hora, hora Bental.
Odtud mělo být vidět celé údolí slz, je zde památník této divoké bitvy, pietní místo a zachované části stálého opevnění. Bohužel počasí bylo jednoznačně proti nám. Takže pár fotografií zde dále uvedených bylo pořízeno v krajně nepříznivých podmínkách.
Počasí se na nich hodně podepsalo a podepsalo se i na mě. Nachladil jsem se. I když mě to později trochu přešlo, až do konce zájezdu jsem byl trochu oslabený a moji paní stejným způsobem postihlo to samé a ještě se k tomu připočetl negativní vliv klimatizace z autobusu.
Údolí slz 4 roky po válce – tanková technika ještě nebyla odtažena. Lehké OT, BVP a dopravní technika byly už odstraněny.
Následují dvě fotografie památníku 77. tankového praporu 7. tankové brigády.
První je zbytek pancíře se jmény padlých vojáků a praporu.
Na druhé je potom další část památníku, kde jsou vztyčeny hlavně tankových kanónů zničených izraelských tanků. U jejich patek leží pozorovací věžička Centurionu, symbol oběti velitelů tanků, kteří utrpěli největší ztráty, díky svému zvyku řídit boj vysunutí z věží svých strojů, jejich ztráty byly zničující.
A následují zatím poslední fotografie z Golan, od Údolí slz. První výpad se nám moc nevyvedl. Počasí nám nepřálo ale panovala shoda, že se sem ještě vrátíme.
První je fotografie aktivního nového pole a na druhé potom je pozůstatek stálého opevnění v prostoru bojové linie. Jelikož jsme byli zájezd po vojenské historii Izraele, došlo potom v autobuse k dohodě, že se na Golany ještě vrátíme a zkusíme štěstí s počasím. No a my jsme se následně nasáčkovali do autobusu a pořádně mokří, promrzlí a vyfučení větrem, jsme vyrazili na horu Bental.
Na horu Bental jsme jeli z několika důvodů. Mělo zde být k vidění sofistikované opevnění z doby války na Jom Kippur, měli jsme se občerstvit, tedy prohřát se v místní restauraci čajem a kdo mohl i nějakým tím panákem a mělo zde být k vidění město duchů Golan, Kunejtra.
Kunejtra je z velké části zničené a opuštěné hlavní město provincie Kunejtra v jihozápadní Sýrii. Nacházíme se vy vysoce položeném údolí na Golanských výšinách v nadmořské výšce 1010 m n. m. Město bylo založeno za dob Osmanské říše jako stanice karavanové stezky veoudí co Damašku a následně se stalo posádkových městem s 20 tisíci obyvately, ležící strategicky poblíž hranic příměří s Izraelem.
Dne 10. června 1967 se v poslední den šestidenní války Kunejtra dostala pod izraelskou kontrolu. Před touto válkou zde žilo 150 tisíc obyvatel. Během jomkupurské války v roce 1973 Sýrie na krátkou dobu město dobyla zpět, ale během následné protiofenzívy se Kunejtra dostala zpět do izraelských rukou. Před izraelským stažením v červnu 1974 bylo město takřka kompletně zničeno.
V současnosti leží v demilitarizované zóně mezi Sýrií a Izraelem, střežené Pozorovatelskou misí OSN pro uvolňování napětí (UNDOF), nedaleko de facto hranic mezi oběma státy. Ve městě žije několik rodin.
Sýrie město po navrácení odmítla opravit a aktivně odrazovala své obyvatele aby se v oblasti usazovali. Izrael byl za zničení města silně kritizován Organizací spojených národů. Izrael naopak kritizoval Sýrii za to, že město neobnovila.
Zde je jedna z nejznámějších fotografií Kunejtry po obsazení izraelskou armádou
Pár slov k historii. V šestidenní válce mezi Izraelem a Sýrií byla Kunejtra poslední den bojů 10. června 1967 bez jediného výstřelu obsazena izraelskou armádou, stalo se to takto:
Syrské rádio v 8:45 chybně informovalo vojsko bránící město, že izraelská armáda rychle postupuje z Golan a je již před branami města. Tato zpráva vyvolala naprosté zděšení mezi syrskými vojáky, kteří se okamžitě dali na chaotický ústup po hlavní silnici spojující Golany s Damaškem. Až šest hodin poté vstoupila izraelská armáda bez boje do opuštěného města, kde našla veškerou syrskou vojenskou techniku, včetně tanků.
Klid zbraní na obou stranách byl dojednán ještě ten den odpoledne s tím, že Kunejtru si přivlastnila izraelská strana.
Ještě tentýž měsíc navštívil město zvláštní vyslanec Organizace spojených národů Nils-Goran Gussing, který informoval o devastaci města, o vyrabování a spálení všech obchodů, obytných domů, kostela a mešity. Po této zprávě Izrael zamezil vydávání dalších povolení k přístupu na jím okupované území.
Izraelská strana popřela, že by měla jakýkoli podíl na zničení Kunejtry a svelda vinu na syrskou armádu, která měla město údajně vyrabovat při ústupu. Izraelské obvinění se však nepotvrdilo a stín viny padl na jejich stranu.
Bohužel počasí ani zde nebylo na naší straně, a tak jsme Kunejtru neviděli. Dohlednost byla asi tak 70 metrů. Ale i tak to stálo za to. Uvidíte v další části této kapitoly.
