Myslím si, že dnes už málokdo pochybuje, že Stát Izrael je skutečná jaderná minivelmoc. I když to jeho představitelé nikdy nepřiznali, provalil to jeden zaměstnanec utajovaného jaderného zařízení v poušti Negev Mordechaj Vanunu. Je to marocký Žid, narozen 13. října 1953 v Marrákeši. Tento levicový radikál, a propalestinský aktivista v roce 1981 veřejně protestoval proti zničení iráckého nukleárního reaktoru v iráckém Osiraku izraelskými stíhacími bombardéry. Šin Bet, izraelská Hlavní bezpečnostní služba, zaměřená na vnitřní bezpečnost Izraele a plnící kontrarozvědné úkoly, Vanuna varovala, aby se jako zaměstnanec strategického podniku vyvaroval podobné činnosti. Z těchto Vanunových aktivit The Jerusalem Post později vyvodil, že ke svým činům byl motivován antipatií k Izraeli.
Mordechai Vanunu
Vanunu opustil Izrael a v roce 1986 odhalil utajované detaily izraelského nukleárního programu v britských The Sunday Times. Následně byl vylákán do Říma, odkud byl unesen do Izraele a tam odsouzen na 18 let odnětí svobody za velezradu. Po propuštění v roce 2004 je jeho pobyt na svobodě vázán podmínkami, které zahrnují zákaz jakékoli komunikace s cizinci, jež platí do současnosti. I tak se mu podařilo jej několikrát porušit, což mu přineslo další perzekuci. Před likvidací Mossadem ho asi zachránilo jen to, že je Žid.
Je na posouzení každého jednoho člověka, jestli bude tohoto muže vnímat jako zrádce své vlasti, která od svého vzniku leží v trvalém obklíčení nepřítelem a s některými státy je už desítky let ve válečném stavu. Nebo jestli v něm vidí někoho jiného. Já sám se nedokážu rozhodnout.
O nesporných kvalitách izraelských jaderných vědců svědčí i následující věty.
Ve čtvrtek 12. prosince 2013 proběhlo hlasování mezi dvaceti členskými státy Evropské organizace pro jaderný výzkum, známého zkratkou CERN o tom, zda do organizace přijmout Izrael. Návrh byl jednomyslně schválen a Izrael tak rozšíří řady této mezinárodní organizace sídlící v Ženevě, jež se věnuje hlavně výzkumu jaderných částic. Izraelský ministr pro technologii a vědu Jaakov Peri uvedl, že, cituji:
„Vědecké zájmy překonávají ty politické. Izrael je nyní první a jedinou zemí mimo Evropu, které bylo uděleno plné členství. Kromě prestiže to znamená, že se izraelský průmysl bude moci zapojit do soutěže ve výběrových řízeních souvisejících s urychlovačem částic, mít zastoupení v managementech nejrůznějších organizací, izraelští studenti budou moci žádat o stipendia a izraelští vědci se budou moci začlenit do výzkumných skupin pracujících na urychlovači částic.“
V současné době pracuje v CERNu zhruba čtyřicet izraelských vědců. Za všechny jmenujme alespoň:
– profesora Gioru Mikenberga a profesora Eilama Grosse z Weizmannova vědeckého institutu v Rechovot
– profesora Eliezera Rabinoviciho z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě
– profesorku Šulamit Levenbergovou z technického institutu Technion v Haifě
V CERNu působí také 22 izraelských doktorandů a stejný počet studentů postdoktorandského studia. Zlé jazyky tvrdí, že značnou část svých nemalých odborných znalostí jmenovaní získali právě při utajovaném izraelském jaderném programu.. Jako by to v jiných jaderných mocnostech bylo jinak.
Jaakov Peri pokračoval: „Izraelská věda i nadále prokazuje, že má moc přemostit neshody, které panují mezi Izraelem a Evropou. Členství Izraele v této organizaci umožní izraelským vědcům přístup do nejpokročilejších infrastruktur světa“.
Existenci jaderných zbraní Státu Izrael provalil velmi zajímavě izraelský premiér Ehud Olmert. V rozhovoru pro německou televizní stanici SAT 1 v pondělí 11. prosince 2006 pronesl tyto věty: „Izrael ničím žádnou zemi neohrožuje a nikdy neohrožoval,“ řekl Olmert a pokračoval:
„Maximum, které žádáme pro sebe, je, abychom mohli žít beze strachu. Írán otevřeně a veřejně hrozí, že vymaže Izrael z mapy světa. Může někdo říct, že když chce Írán jadernou zbraň, je to na stejné úrovni, jak když se o to snaží Amerika, Francie, Izrael a Rusko?“
Ehud Olmert
Brilantní hra se slovy a možnost jakéhokoliv výkladu. Ale já jsem od té doby hluboce přesvědčen, že to bylo jasné poselství pro muslimský svět.
IZRAELSKÝ JADERNÝ PROGRAM A JADERNÁ VÝZBROJ
Cokoliv se děje v Izraeli ve spojitosti s jadernou výzbrojí, tedy výroba potřebných jaderných surovin, jejich výzkum a samotná konstrukce jaderných zařízení, rozumíme tím tedy jaderné nálože pro použití v leteckých pumách, raketových hlavicích a asi i jako dělostřeleckých granátů, se děje v místě, které celý svět zná jako Dimona.
Izraelské atomové centrum Dimona, někdy nazývané jako Negevské nukleární výzkumné středisko, je jednoznačně výzkumné centrum pro atomovou energii. Nachází se v Negevské poušti asi 13 km jihovýchodně od města Dimona. Odtud tedy onen všeobecně známý název. Jedná se o vysoce utajovaný a dobře krytý a střežený soubor objektů, nad nímž je nekompromisně střežená bezletová zóna. Že by se zde vyráběly přímo jaderné zbraně nikdy nebylo přiznáno.
Oficiálně byl uváděn jako textilní továrna, objevily se zprávy o tom, že se zde vyrábí ochuzený uran pro vojenské účely – plášť střel schopných prorazit pancíř, nebo naopak pro vyztužení pancířů obrněných vozidel. Jeho stavba začala v roce 1958 ve spolupráci s francouzskými experty, přičemž dělníkům bylo řečeno, že se jedná o odsolovací zařízení. To už máme třetí variantu názvoslovného krytí tohoto zařízení.
Izrael sice uznal existenci zařízení jako takového, ale nikdy nereagoval na otázky ohledně jeho účelu. Komplex byl vystavěn v utajení a doposud nebylo nikdy kontrolováno mezinárodním úřadem pro kontrolu atomové energie.
Celkový pohled na utajené zařízení v poušti Negev, poblíž městečka Dimona.
Inspektoři do jeho prostor zatím neměli přístup. Spojené státy americké zjistily pravý účel negevského střediska někdy v 60. letech 20. století a žádaly Izrael o prohlídku jejich inspektory. Izrael souhlasil, ale vyžádal si, aby byla každá prohlídka s náležitým předstihem avizována.
Detailnější pohled na to samé zařízení
Zde je barevná fotografie zařízení v Dimoně z roku 2002, budova s kupolí je jaderný rektor.
Jaderný program nově ustaveného židovského státu začal již v roce 1948, kdy Izrael vznikl. Jeho první ministerský předseda David Ben-Gurion byl velkým zastáncem nukleárního vyzbrojení budoucí izraelské armády.
Bez nejmenších pochybností lze tvrdit, že k tomu přispěl i jeho vědecký poradce Ernst David Bergmann, talentovaný jaderný fyzik, nezřídka popisovaný jako „izraelský Oppenheimer“. Podobně jako v případě vývoje raket navázal Izrael spolupráci s Francií.
Ernst David Bergman v roce 1956 u mikrofonu
Francouzi dodali Izraeli:
– první reaktor
– zařízení pro obohacování uranu
– samotný štěpný materiál
Středisko Dimona se stalo objektem zájmu amerických zpravodajských služeb, neboť vztahy USA s Izraelem tehdy nebyly zdaleka tak těsné jako dnes. Izraelská vláda roku 1960 přiznala, že jde o centrum jaderného výzkumu, byť trvala na čistě mírovém účelu.
Dne 2. listopadu 1966 proběhl v poušti Negev podzemní jaderný test (nejspíše ale s nulovým ekvivalentem) a během Šestidenní války v červnu 1967 už byly zpravodajské služby USA bezvýhradně přesvědčeny, že Izrael se stal nukleární mocností disponující několika leteckými jadernými pumami.
O jaderné doktríně Izraele se někdy hovoří jako o „Samsonově volbě“, což odkazuje na jméno biblické postavy, která při své smrti zničila obrovské množství nepřátel Židů. Je to složitý biblický příběh, ale jeho podstata je v tom, že hrdina s nadlidskou silou, byl zrazen vlastní ženou, zbaven síly, oslepen a odsouzen k smrti jako otrok. Když se mu síla obnovila, čehož si nepřátele nevšimli, využil toho a strhl na sebe střechu chrámu, kde sloužil k obveselení svých trýznitelů. Zahynul, ale sním i celá elita nepřátel.
Naznačuje se tím pravděpodobný záměr Izraele nasadit nukleární zbraně jako první, pokud by mu reálně hrozila vojenská porážka. To ale platilo jen do doby, kdy nepřítel jaderné zbraně neměl. A v říjnu 1973 chybělo opravdu jen málo k tomu, aby se tato apokalyptická vize realizovala. Za války Jom Kippur byla situace izraelských vojsk na Golanských výšinách kritická a vláda premiérky Goldy Meirové dne 8. října 1973 vydala rozkazy k přípravě na jaderný útok. Izraelský arzenál už tehdy zahrnoval nejen letecké pumy, ale i hlavice pro balistické střely Jericho.
Do bojové operační pohotovosti byly uvedeny:
- 3 odpalovací rampy střel Jericho
- 8 upravených letounů F-4 Phantom II
- 19 jaderných zařízení
izraelský nosič jaderných zbraní F-4 Phantom
Říká se, že letouny s jadernými pumami už stály na vzletových dráhách a byly připraveny udeřit na syrské tankové sbory. Izraelcům se ale v poslední chvíli podařilo stabilizovat frontu a přejít do protiútoku, takže „plán Samson“ se neuskutečnil.
Zřejmě však šlo i o metodu nátlaku na USA, aby poskytly Izraelcům dodávky zbraní, což se také podařilo. Od té doby se izraelský jaderný arzenál dosti rozrostl a dnes zahrnuje i hlavice pro ponorkové střely Popeye a Harpoon, patrně také dělostřeleckou munici a pozemní miny. Odhady počtu vyrobených hlavic se značně liší a sahají od 75 do 400, nejvěrohodněji působí čísla kolem 200. Kromě štěpných hlavic má Izrael zřejmě i nálože termonukleární a neutronové.
JADERNÁ DOKTRÍNA STÁTU IZRAEL
Bohužel pro svět a někdy, jak uvidíme dále i pro Stát Izrael, izraelská strategická doktrína včetně použití jaderných zbraní podléhá utajení a je s ní seznámeno asi jen velmi málo lidí. Současnou strategickou doktrínu Izraele experti označují různě:
– jako doktrínu jaderné neprůsvitnosti
– jako doktrínu záměrné dvojsmyslnosti
– egyptský analytik Kareem M. Kamel definuje izraelskou jadernou strategii jako strategii postavenou na posedlosti bezpečností a strachu ze zničení. Jeho označení mi připadá jako nejbližší skutečnosti. Ono jak jinak charakterizovat myšlení lidí, kterých země po hrůzách holocaustu čelila několika válkám a tvrdému násilí čelí dodnes.
Egypťan Karee M. Kamel
Jaderné zbraně jsou v Izraeli chápány jako odstrašující prostředek proti zničení státu ať už v podobě masivní odvety při jaderném napadení druhou stranou, nebo v podobě užití taktických jaderných zbraní na koncentrace arabských vojáků.
Přestože Izrael nikdy oficiálně neohlásil vlastnictví jaderných zbraní, tedy pokud pomineme výše citované a naprosto ojedinělé Ehuda Olmerta, v rámci své jaderné doktríny světu ukazuje, že je vlastní a současně popírá jejich existenci. Tento dvojitý venkovní projev je asi už jednou provždy součástí izraelské jaderné doktríny. Proč se takto Izrael chová? Má to asi více důvodů:
– přepokládá, že kdyby se vzdal této doktríny, povzbudilo by to ostatní státy regionu, aby usilovaly o jaderné zbraně.
– tímto postojem využívá výhod postavení jaderné mocnosti, což funguje, svět jej tak skutečně vidí. Zároveň ale netrpí politickými problémy, které s sebou tato pozice přináší.
– mlžením ohledně vlastních jaderných zbraní vytvořil Izrael v celém regionu jistou rovnováhu nejistoty, neboť žádný potencionální útočník si nemůže být jist, v jakém případě a za jakých podmínek Izrael své nejničivější prostředky použije.
– jedním ze základních atributů této dvojakosti izraelské politiky je také nepřipustit, aby jakákoliv arabská země získala jaderné zbraně. Dvěma z nich – Iráku a Sýrii už to znemožnil
Izraelské jaderné zbraně však slouží především k odstrašení, a to hlavně povětšinou nepřátelských sousedů. Je to malá verze toho, co na sebe hráli Sovětský svaz a USA se spojenci – Francií a Velkou Británií v době Studené války. Pro Izrael ale není důležité, jestli protivník má stejné zbraně.
Izraelská bezpečnostní strategie vychází z předpokladu, že si Izrael nemůže dovolit prohrát ani jedinou válku. Od divoké války na Jom Kippur v říjnu 1973 navíc chápe, že protivník roste a že by další válku proti nepřátelské koalici nemusel vyhrát. Neválčit tedy je možno zajistit nejlépe vyhnutím se válce. Tento postoj vychází z toho, že Izrael díky své malé rozloze nemůže počítat ani s nějakou významnější strategickou hloubkou svého území v případě nepřátelského útoku. Ztráta cca 10 až 15 kilometrů příhraničního pásma může znamenat katastrofu a proto musí protivníkovi zabránit už ve vstupu na izraelskou půdu. Izraelská strategie tak stojí na věrohodném odstrašujícím postoji, jehož součástí jsou i preemptivní údery – viz zahájení Šestidenní války. Izraelské odstrašování předpokládá odstrašení jak jaderného tak konvenčního útoku, přičemž je považováno za naprosto jasné, že součástí úspěšného odstrašování je věrohodná demonstrace toho, že je zde vůle a že jsou zde i prostředky k provedení preemptivního útoku.
Podrobně se pravděpodobné doktríně užití izraelských jaderných zbraní věnuje profesor Louis René Beres, který těmto zbraním v izraelských rukou přisuzuje sedm funkcí:
- Odstrašení realizace, ale lépe i jen zámyslu rozsáhlých konvenčních útoků vedených nepřátelskými státy
- Odstrašení všech stupňů nekonvenčních útoků vedených nepřátelskými státy
- Možnost předstihnout nepřítele při zahájení jaderných útoků
- Podpora konvenční preemptivního zpomalení či zastavení nepřátelských jaderných pokroků
- Podpora konvenční preempce nepřátelských nejaderných pokroků
- Prostředky k vedení jaderné války
- Samsonova volba (tzn. poslední možnost, všeobecný útok proti nepříteli v případě kolapsu obrany a ohrožení vlastních populačních center)
Louis René Beres je profesorem politologie na Purdue University ve West Lafayette ve státu Indiana . Je to syn rakouských židovských uprchlíků, narodil se 31. srpna 1945 v Curychu ve Švýcarsku a získal bakalářský titul z Queens College a MA a Ph.D. na Princetonské Universitě v roce 1971. Louis René Beres napsal mnoho knih a v současné době také píše úvodníky do různých hlavních novin a časopisů.
Profesor René Louis Bares
Je uznávaným odborníkem na jaderný terorismus, strategii a mezinárodní právo a je poradcem izraelských vojáků právě při řešení otázek odstrašovací strategie Izraele, ale ne vždy je s nimi ve shodě.
Veškeré odstrašení však stojí a padá na nepřetržitém izraelském odhodlání udržovat a použít prostředky určené k odstrašení, tedy jaderné zbraně. A ještě přesněji, izraelské jaderné odstrašení stojí a padá na tom, jak odhodlání a využitelné kapacity Izraele vnímají potencionální útočníci. Aharon Levran ve svém známém článku poukazuje na to, že bez schopnosti odstrašit protivníka, Izrael nemůže počítat s tím, že by jeho nepřátelé měli zájem s ním jakkoliv spolužít.
Aharon Levran je brigádní generál v záloze, byl to vysoký zpravodajský důstojník a jedním z náměstků ministra obrany Státu Izrael. Je absolventem Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, studoval blízkovýchodní problematiku a politologii. V roce 1984 nastoupil do Tel Avivského Universitního Centra pro strategická studia jako starší poradce. Napsal mnoho článků o izraelských strategických záležitostech a v současné době pracuje jako nezávislý výzkumník, konzultant a lektor na strategii a národní obranu své země.
Aharon Levran
Jak hodnotit izraelskou jadernou doktrínu?
Zdá se, že izraelská doktrína odstrašování začíná mít v posledních letech vážné trhliny, které omezují její věrohodnost. První trhlinou byla válka na svátek Yom Kippur 6. října 1973, ve které Izrael sice nakonec zvítězil, došlo ale k nazírání na izraelské ozbrojené síly, které od této války možní protivníci považují za porazitelné za určitých okolností.
Je sice pravda že můžeme úspěšnému odstrašování přičíst úspěchy v tom, že od tohoto roku na Izrael nebyl zahájen všeobecný útok arabskou zemí. Zatím neřešitelný konflikt s Palestinou dále oslabil dosud neotřesitelnou pozici Izraele a také ukázal, že jaderné odstrašování má minimální vliv na konflikty nízké intenzity. Prostě v Pásmu Gazy jadernou zbraň použít nelze a tedy pro tento vleklý konflikt jsou k ničemu, jelikož nepřítel, zde Hamás, to ví. Ale to není žádný objev. Stejnou zkušenost získalo Rusko v Čečensku, USA v Afganistanu a mohl bych pokračovat.
Velká slabina současné izraelské strategie odstrašení je snížený zájem o vojenská řešení izraelských problémů u jejich hlavního spojence a to USA. Je to dáno změnou vztahu mezi USA a Izraelem, kdy se USA politicky překlopily z pozice izraelského spojence do pozice komentátora konfliktu na Blízkém východě. Tento postoj byl poprvé kvantifikován v roce 2001.
Toto překlopení izraelského spojence však omezilo celkovou kapacitu izraelského odstrašování, protože arabské státy nyní vidí, že Izrael se už nemůže spolehnout na jednoznačnou a přímou podporu této světové supervelmoci. Americký vliv na izraelskou vládu je v posledních dvaceti letech dost patrný, ale nejsilnější byl ve válce v Perském zálivu v roce 1991, kdy na Izrael dopadaly irácké rakety. Kvůli obrovskému americkému tlaku nakonec Izrael vojensky nereagoval a dokonce nechal obranu vlastního území na USA.
Nekompromisní snaha Izraele nepřipustit, aby jakákoliv arabská či dnes spíše muslimská země získala jaderné zbraně, bylo velmi dobře viditelné při útocích na jaderná zařízení v Iráku a Sýrii. I když byl a je Izrael kvůli těmto útokům vystaven značné kritice, především kvůli porušení Charty OSN, je třeba dodat, že kritika slábla a slábne s tím, jak jaderným mocnostem operace na zastavení jaderných programů v zemích s rizikovými režimy příliš nevadí a dnes dokonce sami jeví snahu je zastavit.
Existují názory, že důvěryhodnost izraelské doktríny odstrašování klesá s případem Íránu. Podle všeho co proběhlo v minulosti, by měl totiž íránský jaderný reaktor v jaderné elektrárně Búšehr už ležet v troskách. To, že Izrael, asi pod velkým tlakem USA, prakticky nereaguje na nedaleký jaderný a raketový program, vytváří v pozorných očích izraelských nepřátel obraz slabého státu, jehož odstrašující schopnost je omezena. Ale i to může být jen kalkulovaná póza.
Velkým problémem je i skutečná realita odstrašení jaderných a konvenčních útoků. Vzhledem k tomu, že hlavními nepřáteli Izraele jsou geograficky blízké arabské státy a tři přímo sousedící, znamenal by případný jaderný preemptivní útok nebo protiútok značné riziko i pro samotný Izrael, uvažme:
- zničené životní prostředí
- nukleární spad spolu s povětrnostními podmínkami
- nereálnost užití těchto zbraní proti Palestině či Hizballáhu
- pravděpodobně velmi negativní reakce světového veřejného mínění
To vše má velmi negativní dopady na izraelskou doktrínu odstrašování.
Mě osobně se ale zdá, že největší oslabení hodnověrnosti izraelské doktríny odstrašování je právě důsledné utajování vlastních jaderných kapacit a doktrín. Arabské všeobecné povědomí o izraelské jaderné bombě automaticky neznamená, že Izraelské jaderné odstrašování je důvěryhodné. Toto utajování vede postupně k tomu, že strach potenciálního nepřítele každý rok klesá a vše směřuje do roviny.
CO KDYŽ ŽIDOVSKÁ ENTITA V PALESTINĚ CELOU DOBU POUZE LŽE
Může dojít k těmto nežádoucím situacím:
Primo: Nazná-li nepřítel, že izraelský jaderný arzenál by mohl být při prvním útoku zranitelný, může to nepřátelské státy přesvědčit o prospěšnosti provedení takového útoku.
Secundo: Pokud nepřítel nazná, že izraelské politické vedení tak řečeno „vyměklo“ a je neschopné použít jaderné zbraně v reakci na nic jiného, než nekonvenční útok, nepřítel prostě odstrašen nebude.
Tertio: Pokud by cílem izraelských jaderných zbraní měly být nepřátelské zbraně a vojenské struktury, nepřítel by se mohl tak obávat izraelského prvního útoku, že by raději zvážil takový útok sám.
Je tedy asi nejvyšší čas položit karty na stůl a říci jaký je skutečný stav věcí. Dokud bude izraelská strategická doktrína nadále utajována, hrozí riziko, že nepřátelské státy usoudí, že první útok bude za určitých okolností efektivní.
Naopak. Pokud Izrael na rovinu zveřejní jak na tom je – tedy ukáže, že má nejenom adekvátní jaderné zbraně a k nim dostatek kvalitních prostředků jejich dopravy na cíl, hodnověrnost odstrašení bude téměř jistá.
Dále pak jasným a transparentním zveřejněním oficiální doktríny by zároveň mohlo dojít k předsvědčení případných útočníků, že Izrael má vůli jaderné odvetné zbraně skutečně za podmínek stanovených v doktríně použít.
Navíc se zdá, že hodnověrnost izraelského jaderného protiútoku je snížena omezenými obrannými schopnostmi, které nezaručují, že případný první útok by izraelské odvetné zbraně nezničil. To je velmi závažný aspekt, především v souvislosti s úspěšným íránským raketovým programem. Izrael se snaží tuto svou zranitelnost vyřešit rozvojem vlastního obranného systému „Arrow“ proti balistickým raketám. Práce na Arrow započaly po iráckých raketových útocích na Izrael během války v Perském zálivu v roce 1991, první generace byla uvedena do operačního stavu v roce 1998 a v současné době Izrael testuje již třetí generaci tohoto antiraketového štítu, přičemž existují zprávy, že by se na vývoji měly podílet i USA a to jak finančně tak i technicky.
Autor ing. Jaromír Vykoukal, vše co jste přečetli vypracoval na základě vyhledávání a sbírání dostupných informací, někdy dostupných jen velmi obtížně. Nikdy nedostal žádný žádný grant – náklady nesl sám. Vše dělal ve svém volném čase. Mohou zde být nepřesnosti, mohou zde být i chyby. Pokud na ně narazíte, je možno správnou informaci poslat na naši kontaktní adresu. Redakce.
