Kapitola pátá: Protivníci povstalců – vrahové
V této kapitole se podíváme, trochu méně podrobně, na ty, co měli za úkol povstání potlačit, židy povraždit na místě nebo zajistit jejich transport do vyhlazovacích táborů a ghetto zbořit.
Protože díky jakési posedlosti médií, knižních vydavatelství, televizních kanálů a internetu hitlerovským Německem, je dnes veřejný prostor zavalen nespočitatelným množství informací o Třetí říši, mnoho z toho co zde uvedu je známo. Nebudu tedy muset podrobně popisovat jednotlivé složky německé okupační moci, místních – tedy polských – kolaborantů a ozbrojených těles tvořených zabijáky z jiných národů jen zde uvedu základní charakteristiky a pár fotografií.
Gestapo
Tato organice jejíž název pochází z německého sousloví Geheime Staatspolizei, česky „tajná státní policie“ byla tajnou policií Německa působící na vlastním území i na Německem okupovaných územích. Vznikla přeměnou tajné pruské státní policie dne 26. dubna 1933 a posláním bylo vyhledávat, zajišťovat a případně i likvidovat osoby a skupiny, které by mohly ohrožovat fungování nacistického státu. Gestapo zaniklo 8. května 1945.
V roce 1933, když se Adolf Hitler stal německým kancléřem, jmenoval Hermanna Göringa pruským ministrem vnitra a byl to on, kdo rozhodl o vzniku zvláštní tajné policie. Oddělil politickou a výzvědnou složku od pořádkové policie, do jejího vedení jmenoval řadu členů SS a její bezpečností složky Sicherheitsdienstu, zkratkou SD.
Státní policie tak postupně srůstala s represivními složkami nacistické strany, v roce 1934 přešla přímo pod vedení SS. Současné prameny tvrdí, že většina z 32 000 až 46 000 zaměstnanců gestapa nebyli nacisté, jejich počet stále rostl a byli to loajální úředníci, kteří přesně plnili rozkazy nadřízených.
V roce 936 Hitler sjednotil tradičně zemské policie v říšskou organizaci Sicherheitspolizei zahrnující tajnou i kriminální policii. V roce 1939 byly obě převedeny pod Říšský bezpečnostní úřad. Velmi těsně ji propojil s SS a SD a zákonem stanovil, že její činnost nepodléhá soudnímu přezkoumání.
Tak se hlavní zbraní gestapa stalo právo kohokoli zatknout a uvěznit, třeba i v koncentračním táboře, bez soudního procesu. Možnosti gestapa ve smyslu jeho všudypřítomnosti a vševědoucnosti byly někdy přeceňovány; ve skutečnosti bylo úředníků gestapa poměrně málo: například ve Frankfurtu nad Mohanem to bylo asi 45 zaměstnanců a o něco větší počet placených agentů.
Bohužel platí a to všude, kde Gestapo pracovalo, že hlavní práci mělo zajištěnou díky práskačům všeho druhu, samosebou hlavně z řad místního obyvatelstva, a to platí i pro Varšavu, stejně jako to platí pro Protektorát. Tato udání způsobila až 80% pronásledování. Jen asi čtvrtina z nich měla politický motiv, většinou šlo o vyřizování osobních účtů a všeobecně se všude udávali Židé. Od roku 1936, kdy rozhodující roli ve výcviku převzal Werner Best, procházeli členové gestapa ideologickým školením.
Best zdůrazňoval doktrínu, která měla členy gestapa utvrdit v přesvědčení, že jsou „lékaři národního těla“, kteří bojují proti „patogenům“ a „nemocem“. Mezi předpokládanými nemocemi byli „komunisté, zednáři a církve – a nad nimi a za nimi stáli Židé“. Historik George C. Browder tvrdí, že existoval čtyřstupňový proces, který členy gestapa připravoval na to, aby byli schopni jakéhokoli zvěrstva. Byly to:
– autorizace násilí – násilí je povoleno a to vždy, když je to Říši ku prospěchu
– posilování násilných vzorců – všichni měli být stejně zdatní při všem co dělali
– rutinizace násilí značila, že se stalo automaticky užitou složkou činnosti
– úplná dehumanizace osobnosti – u Židů na tom pracoval celý státní aparát, tisk, rozhlas i filmy…
V době povstání byl šéfem Gestapa Heinrich Miller. Byl to mimo jiné jeden z těch, kdo se v lednu 1942 zúčastnil nám už známé konference ve Wannsee, na níž se rozhodlo o masovém vyvraždění Židů. Jeho fotografie následuje.
V rámci celé organizace Gestapa se Židům věnoval Úřad B – pro náboženské otázky a zde sekce B4 – Židé. Místní úřadovny potom vše co mělo vztah k Židům řešili pomocí referátu číslo 4, určeného pro agendu Židů, spolků a církví.
Role gestapa při potlačování povstání byla důležitá. Zpravodajsky vytěžovalo své konfidenty v Ghettu, pomáhalo likvidovat pašerácké trasy a v průběhu bojů zajistilo nelítostný výslech vybraných zajatých židovských bojovníků..
Wermacht
Slovo wehrmacht znamená česky branná moc byl v letech 1935 – 1945 ozbrojené síly Velkoněmecké říše.
Skládaly se ze tří hlavních složek:
Heer – pozemní vojsko,
Luftwaffe – letectvo, obnoveno i přes zákaz smlouvy z Versalies rozkazem Adolfa Hitlera 26. února 1935,
Kriegsmarine – námořnictvo, nástupce Reichsmarine od 1. června 1935.
Letectvem a námořnictvem se nemusíme zabývat, při potlačování povstání ve varšavském ghettu námořníci nebyli vůbec a letectvo jen jako průzkumná složka.
Označení „wehrmacht“ nahradilo dříve používaný výraz Reichswehr a bylo projevem snah nacistického režimu o přezbrojení Německa ve větší míře než připouštěla Versailleská smlouva.
Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 bylo jedním z nejzřetelnějších a nejodvážnějších kroků Adolfa Hitlera založení wehrmachtu, moderní a schopné ozbrojené síly, která by splňovala dlouhodobé cíle nacistického režimu k znovuzískání ztracených území, dále získání nových a dominovat svým sousedům.
To vyžadovalo opětovné zavedení branné povinnosti a obrovské investiční a obranné výdaje na zbrojní průmysl.
Wehrmacht tvořil srdce německé politicko-vojenské síly. Na počátku druhé světové války používal wehrmacht taktiku kombinovaných vojsk, kdy úzce ve vysokém tempu blízká letecká podpora, přikryla spolu s dělostřelectvem rychle postupující tanky a pěchotu, která byla známá jako Blitzkrieg (blesková válka) a měla v boji zničující účinek.
V úzké spolupráci s SS a Einsatzgruppen spáchaly německé ozbrojené síly řadu válečných zločinů, a to navzdory pozdějšímu popírání a prosazování mýtu o čistém wehrmachtu. Většina válečných zločinů se odehrála na území Sovětského svazu, Polska, Jugoslávie, Řecka a Itálie v rámci vyhlazovací války proti Sovětskému svazu, holokaustu a nacistické bezpečnostní války.
Co se zde stalo? Příslušníci 3. praporu německého 15. motorizovaného pluku zde 8. září 1939 tvrdě bojovali s 1. praporem polského 74. pěšího pluku. Němci ztratili 14 mrtvých a několik desítek raněných, zatímco Poláků padlo asi 40 a stovka utrpěla zranění.
V seznamech ztrát přesto figurovaly stovky polských mrtvých. Vyšetřování masakru začalo až pět let po válce na základě anonymního udání. Hlavním viníkem vraždění byl pravděpodobně podplukovník Walter Wessel, velitel německého pluku. Toho rozzuřil silný polský odpor a také německé ztráty, které zahrnovaly i jednoho z velitelů rot kapitána von Lewinskiho. Zajatí Poláci se prvně museli vysvléct a odevzdat své doklady. Absence uniforem by při nálezu ztížila identifikaci mrtvých a také případně Němcům umožnila argumentovat, že se jednalo o partyzány.
Asi 250 polských vojáků pak bylo postříleno kulomety. Dalších 50 mužů Němci zabili následující den. Mrtví byli zakopáni v příkopech podél cesty. Poválečné vyšetřování této hromadné vraždy se táhlo až do roku 1971 a nakonec bylo odloženo – nic se nepodařilo prokázat.
Před druhou světovou válkou v roce 1939 měla německá armáda více než 2 miliony vojáků a její jednotky byly organizovány ve 120 divizích:
– 99 pěchotních,
– 9 tankových,
– 6 motorizovaných,
– 1 jezdecké,
– 3 horských a
– 2 výsadkových.
V doplňovacích jednotkách se nacházelo dalších 100 000 mužů.
Během druhé světové války sloužilo ve wehrmachtu asi 18 milionů vojáků. V době, kdy v Evropě v květnu 1945 válka skončila, ztratily německé síly, zde myslím všechny tedy armáda, Kriegsmarine, Luftwaffe, Waffen-SS, Volkssturmu a zahraničních kolaborantských jednotek přibližně 11 300 000 vojáků ze kterých byla asi polovina během války pohřešována nebo zabita.
Pouze malá část vrchního vedení wehrmachtu byla souzena za válečné zločiny, a to navzdory důkazům, které naznačují, že jich spousta bylo zapojeno do nezákonných akcí.
