Úvod
Vážení přátelé, před nějakou dobou jste mohli na stránkách tohoto webu číst mnohadílnou práci, ve které jsem sledoval pohnuté dění kolem města měst – Jeruzaléma. Začal jsem na konci 19. století a skončil Šestidenní válkou v roce 1967. Nyní vás čeká další seriál – kratší.
Bude o vzedmutí lidské odvahy vyplynulého ze zoufalství lidí odsouzených k masové vraždě německou okupační mocí a jejími pomahači v okupovaném Polsku. O boji, do něhož jeho aktéři šli s vědomím, že nemohou vyhrát a ani to neočekávali. Šlo jim o to, padnout v boji a ne zemřít pod salvami popravčích čet či v plynových komorách. Boje o ghetto začaly 18. ledna 1943 a trvaly v první fázi do 22. ledna. Hlavní boje začaly 19. dubna 1943, houževnatý židovský odpor skončil 16. května 1943.
Ale autorem práce jsem já, a z mých prací zde víte, že to neumím tak jednoduše a já skutečně začnu něčím jiným. Tak prosím o trpělivost a začneme první kapitolou, která je věnována bitvě o jeden kibuc v poušti Negev v roce 1948. Tento seriál vznikl na základě přednášky, kterou jsem vypracoval na stejné téma a budu se jí držet celou dobu. Byla to poslední přednáška, se kterou mi pomáhala moje životní družka Lada, která zemřela loni v březnu. Touto prací jí posílám pozdrav. Ať je kde je, věřím že je jí dobře.
Kapitola první – bitva o kibuc Jad Mordechai
Jad Mordechai doslova „Památník Mordechaje“ je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Chof Aškelon.
Leží v v pobřežní nížině, v regionu Šefela. Obec se nachází 6 kilometrů od pobřeží Středozemního moře, necelých 60 kilometrů jihozápadně od Tel Avivu. Jad Mordechaj obývají pouze Židé.
Komunitu, která založila kibuc ve finální podobě, založili v roce 1936 a zpočátku se organizovali v kibucu zvaném Micpe Yam poblíž Netanye, který byl rovněž založen v roce 1936. Nicméně 14 dunamů přidělených kibucu nestačilo na vývoj kibucu. V rámci osídlení Negevu se komunita v prosinci 1943 přestěhovala na své místo poblíž Aškelonu, a zde založila náš kibuc.
Pojmenován je podle Mordechaje Anielewicze, jednoho z vůdců povstání ve varšavském ghettu. Proto jsem tuto kapitolu věnoval právě této obci. Zakladateli kibucu byli Židé původem z Polska, napojení na levicové sionistické hnutí Ha-Šomer ha-ca’ir. Během izraelské války za nezávislost v roce 1948 byl kibuc místem těžkých bojů.
Egyptský expediční sbor se tudy pokoušel o průnik do pobřežní nížiny směrem k Tel Avivu. Po dobu bojů byly ženy a děti z kibucu evakuovány. Nakonec ovšem zdejší oblast ovládla izraelská armáda. Egypt si podržel kontrolu pouze nad pásmem Gazy.
Samotnému Mordechaji Anielewiczovi bude věnována samostatná kapitola, tam se budeme věnovat tomu hlavnímu, boji o kibuc v roce 1948.
Kibuc, který od samého počátku existoval v nepřátelském prostředí, se nachází v otevřené krajině. Ale jeho objekty, včetně betonové cisterny na vodu, zaujímaly několik sdružených pahorků a to dávalo jakés takés možnosti budování obrany.
Dne 14. května 1948, vyhlásil David Ben Gurion v sále telavivského muzea Stát Izrael. Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti překročily armády pěti arabských států hranice bývalé mandátní Palestiny, ze severu Libanonci, z východu Syřané, Iráčané a Zajordánci, Egypťané z jihu. V den, kdy byla vyhlášena nezávislost, bombardovalo Tel Aviv egyptské letectvo. Arabové chtěli Stát Izrael zničit. Nový stát válku očekával. Sice byl velmi slabě vyzbrojený, ale disponoval velmi tvrdými vojáky z jednotek Palmach a velkou silou vycvičených lidí sdružených v podzemní vojenské organizaci Hagana.
Egyptský expediční sbor byl, stejně jako zajordánská legie bojující pod velením britských důstojníků, vycvičen britskými důstojníky a velké slovo u něj měli i jiní cizinci, hlavně Němci. Byl to silný bojový celek vyzbrojený tanky, obrněnými transportéry, silným dělostřelectvem a měl absolutní převahu ve vzduchu. Proti němu bojovaly Hagana a Palmach pěchotními zbraněmi a jedinou silnou zbraní byly britské pancéřovky PIAT. Jak se zdálo, karty byly rozdány jednoznačně ve prospěch Egypťanů.
Cílem prvního egyptského útoku byla malá izolovaná osada Kfar Darom, náboženský kibuc, jedenáct kilometrů jižně od Gazy. Jeho třicet bojeschopných obránců odrazilo útok ozbrojené milice egyptského Muslimského bratrstva už před vyhlášením nezávislosti. Když dorazila egyptská armáda, zaútočila její pěchota podporovaná tanky. Obránci zakopaní do země zadrželi pěchotu a v pravý čas použili jedinou svoji protitankovou zbran PIAT.
Vyřadili vedoucí tanky, posádky ostatních se propadly panice a ustoupily. Egypťané ponechali Kfar Darom jeho osudu, už se znovu nepokusili jej obsadit. Naznali, že po zničení Izraele se vrátí a práci dokončí. Následně egyptská armáda postoupila o osm kilometrů ke kibucu Nirim. Polovina z jeho čtyřiceti obránců padla nebo utrpěla zranění, ale kibuc odolal. Stejně jako u Kfar Darom poté Egypťané pokračovali v postupu, nechávajíc Nirim sice obklíčený, ale nedobytý.
Třetí kibuc – Jad Mordechai, byl považován za mnohem vážnější překážku, jelikož ležel na hlavní silnici z Gazy do Madžalu – dnes Aškelonu. A bylo rozhodnuto, že bude zničen a obsazen za každou cenu.
V době boje o kibuc operovaly Egypťané ve dvou uskupeních. Větší čítající kolem 7 000 vojáků postupovala po pobřežní silnici na sever a kibuc minulo. Druhé, čítající 2 500 vojáků dne 18. května 1948 dorazilo na dohled a dostřel ke kibucu.
Egypťanům jako celku velel generál major Ahmad Ali al-Mwawi – jeho fotka je výše, jeho zástupcem byl plukovník Mohamed Kamel Rahmany. Mwawi velel celému expedičnímu sboru a byl to on, kdo rozhodl, že kibuc musí být obsazen. Proto se dostavil na místo osobně.
Měl k dispozici:
– dva plnokrevné pěší prapory, tedy cca 1 600 dobře vyzbrojených pěšáků s puškami, samopaly, lehkými a těžkými kulomety
– kombinovaný tankový prapor s lehkými tanky M-5 STUART amerického původu, obrněné transportéry a automobily
– jeden dělostřelecký pluk
– jeden samostatný dělostřelecký oddíl
– vzdušnou podporu dle potřeby
K tomu potom potřebnou logistiku a s jeho jednotkami bojovalo i několik desítek příslušníků ozbrojených milicí místního arabského obyvatelstva.
