První informaci o táboření židovské mládeže v Rakousích u Turnova jsem získala v archivu kibucu Neot Mordechaj, založeném v Izraeli osadníky z Československa. Procházela jsem zde dokumentaci k sionistickému skautskému hnutí Tchelet Lavan, a fotkám z tábora, který židovští skauti zorganizovali v těchto místech o prázdninách roku 1938, jsem tehdy mno‑ ho pozornosti nevěnovala. Pár fotografií mezi stovkami dalších jsem prostě zaznamenala jen okrajově. Přišel ale čas, kdy jsem tuto svou dokumentační zásobárnu prohlédla znovu a důkladněji, protože jsem v Izraeli našla dosud žijícího účastníka tohoto tábora a pamět‑ níka – skauta z hnutí Tchelet Lavan, Matti Cohena, kdysi v předválečném Československu Matyáše Kohna z Ústí nad Labem.
Vlastně to není úplně přesné: Mattiho jsem nenašla já, našel si mě on sám, když požádal svoji izraelskou učitelku češtiny, aby zařídila naše seznámení. Zajímala ho práce, kterou v Erecu dělám. Z Mattiho povídání jsem si postupně poskládala obrázek jak o oddílech – většinou z oblasti Sudet – které v Rakousích tenkrát tábořily, tak o politické situaci té doby; byl to rok, ve kterém se tábořilo naposled. Potom přišel podzim 1938 a s ním události, na které ni‑ kdo zvědavý nebyl, ale vyhnout se jim nemohl, zvláště pokud byl Žid: Křišťálová noc a útěk židovského obyvatelstva z postižených sudetských oblastí do vnitrozemí.
Rakousy jsem měla v seznamu svých skautsko‑židovských výprav za poznáním, věděla jsem, že dříve nebo později se tam vydám, a o letošních prázdninách jsme se tam s přáteli, Dianou a Milanem Prouzovými, kteří se postupem času stali věrnými podporovateli výzkumu, konečně vypravili. Pátrání po místech žido‑skautských tábořišť je zvláštním druhem jakési krajinné archeologie a bylo tomu tak i v tomhle případě. Na fotkách vidíme spokojenou a šťastnou mládež, o svém příštím osudu nic netušící. Na mnoha záběrech také vidíme že‑ lezniční most; a protože trať tudy vede jen jedna, po půlhodině „rekostrukčních terénních prací“ jsme takzvaně byli doma. Díky pomoci místního obyvatelstva jsme pak našli potomka někdejších majitelů louky a sadu, na kterých se tábořilo, pana Jiřího Lebedu. Potud bylo všech‑ no v pořádku. Ale začalo být také jasné, že závěry nebudou jednoznačné, protože v „případu Rakousy“ je příliš mnoho neznámých, ještě více proměnných a ze všeho nejvíc je otazníků.
Židovští skauti obvykle tábořili na pozemcích patřících buď židovským majitelům nebo sympatizantům s touto komunitou, takže nás přirozeně tyto vztahy zajímaly. Rodina Lebedových údajně židovská nebyla, velmi pravděpodobně tedy zafungovala náklonnost k židovské populaci nebo vazba, o které už dnes nic nevíme. Židovským oddílům ze Sudet ouku Lebedových doporučil k táboření rodinný známý z Turnova jménem Fischer, rovněž židovského původu. I tak ale bylo zvláštní najít stopy po židovském táboře v místě, kde se žádní Židé nikdy nevyskytovali (až dosud jsme zmínku o sebemenším židovském osídlení Rakous nenašli).
Pak nás pan Lebeda dovedl k domu, který vlastní jeho rodina. Postaven byl roku 1833 a Lebedovi ho koupili před sto lety. Vedl nás sem, aby uspokojil naši zvědavost; mezi řečí prohodil, že v chodbě kdysi byly dlaždice s hvězdami, ty už jsou sice dávno pryč, ale jedna hvězda – nad vchodem – prý zůstala. Zbývající poslední hvězdu jsme si samozřejmě chtěli prohlédnout, protože nás všechny tři napadla stejná myšlenka. Když jsme ji uviděli, čelisti nám popadaly do prachu, náš odhad byl správný: nad vchodem se skvěla Magen David, hvězda Davidova. Hvězda Davidova na domě pár desítek metrů od místa, na kterém kdysi stál tábor židovských skautů, v osadě, ve které židovské obyvatelstvo údajně nikdy v minulosti nežilo.
Vyslechli jsme také několik velmi zajímavých vzpomínek, protože náš pamětník si židovské skauty pamatoval, otaxoval je jako vzornou jednotku, pověděl dále, že maminka občas pro táborníky vařila a on je jako malý chlapec chodil navštěvovat. Dostali jsme také fotografii podobnou sérii těch, které jsem přivezla z Izraele, s tím rozdílem, že tuhle konkrétní pan Lebeda vylovil z vlastního fotoalba – byla to fotka dívčí družiny skautek ze zmiňovaného tábora. Fotograf byl ovšem jeden a tentýž: Hans Pinn z Ústí nad Labem, který se svými fotografiemi později v Izraeli proslavil.
Dál už vlastně není o čem psát, zbývá jen seřadit pár otázek, které se během naší návštěvy vyrojily a zůstaly bez odpovědi:
– Co dělá Davidova hvězda na stavení v oblasti, ve které Židé nikdy nebydleli? Jediná židovská jednotka, která se kdy v okolí Rakous objevila, byla pracovní, nikoliv místní: v době války zde opravovala poničený železniční tunel.
– Kam se ztratila obecní kronika, která by mohla na spoustu otázek podat odpověď? Genius loci, zvláštní duch tohoto místa, nám bohužel odpověď neposkytl.
– Jaký příběh by vyšel najevo, kdybychom mohli pátrat se znalostí všech aspektů a podrobností? Během druhé světové války se zde ukrývalo velké množství odbojářů, včetně Vladimíra Krajiny, který patřil k podzemní organizaci nazvané ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) a z Českého ráje vysílal Spojencům zprávy až do svého zatčení v lednu 1943. Mnozí za zachráněných odbojářů údajně vděčili za život otci pana Lebedy, majiteli místního hostince, Františku Lebedovi.
Na možnou odpověď v případě první otázky přišel Marek Bárta, grafik a dlouholetý kamarád, jehož rodina zčásti pochází z Turnova. Podle něj se v této části Čech vyskytovalo mnoho tajných evangelíků. Někteří z nich v době rekatolizace mohli raději než ke katolické víře přestoupit k judaismu. Po vydání tolerančního patentu se pak část z nich vrátila zpět k evangelické víře, jiní zůstali u víry židovské. Zdá se, že tento model zafungoval u některých rodin v osadě Rakousy. Na ostatní otázky snad najdeme odpověď v budoucnosti.
Ať tak či onak: židovští účastníci tábora v Rakousích se rozprchli do světa, řada z nich emigrovala do Palestiny, část skončila ve vyhlazovacích táborech a pokud přežila, odstěhovala se po válce do nově vzniklého státu Izrael. To už je ale námět na úplně jiný článek. Se stopami jejich životů se totiž lze v nejrůznějších podobách setkat v Izraeli dodnes.
