Praha Jeruzalém

K rozhodnutí pracovat na tomto tématu jsem dospěla na základě několika faktorů: převažoval pocit, že jsme svým židovským sestrám a bratrům zůstali hodně, ne-li všechno dlužni, a práci na „objevování zapomenutého“ jsem tedy brala (a nadále beru) jako pokus o částečné umazání tohoto dluhu. Židovští skauti a sionističtí činovníci zaplatili během druhé světové války strašlivou cenu. Obrovské množství jich zahynulo v nacistických vyhlazovacích táborech a zůstalo jen málo takových, kteří o své činnosti mohli podat svědectví. Následně většina těch, kteří přežili, odešla v mezidobí 1945-1949 do Palestiny/Izraele. Výsledek? Díra v historii československého skautingu.

Dalším důvodem byly události z přelomu let 1938 a 1939, kdy na tzv. slučovacích sněmech byla diskutována otázka vzniku jednotné organizace skautů lépe odolávající německému tlaku; pozvány ke spolupráci byly všemožné skautské organizace u nás, ale ani jedno z hnutí skautů sionistických. Proč tomu tak bylo? Přiznám se, že odpověď na tuto nejednoduchou otázku hledám dodneška. To, co se tehdy dělo, byla sebeklamná politika vršících se ústupků, založená na principu obětování potencionálních menších hodnot ve jménu většího „dobra“. Dopadlo to tak, že jsme bojovali malé bitvy o malé zisky a stejně jsme 28. října 1940, zrovna na státní svátek (toto datum bylo, domnívám se, velmi pečlivě vybráno), dostali od Němců „napráskáno“ v podobě zákazu veškeré skautské činnosti.


Obal kroniky oddílu Nemarim (Tygři). Pod skautskou lilií oddílové heslo „Síla a odvaha“. (archiv kibucu Kfar Masaryk) 

Jednotlivé organizace sionistické mládeže, tj. Tchelet Lavan (Modrobílí), Hašomer Kadimah (Strážci vpřed), Hašomer Hacair (Mladý strážce) Makabi Hacair (Mladý Makabejec), Bnei Akiva (Děti Akivovy), Brit Trumpeldor nebo také Betar (Trumpeldorův svaz), Brit Masada (Svaz Masada), Sbor židovských skautských junáků-skautů, Hanoar Hacioni (Sionistická mládeš), El Al (Vzhůru) a Hacofe (Skaut) se až na výjimky začlenily do dvou největších čs. skautských celků, Svazu junáků a skautů RČS a Federace čs. skautů. Důvody přihlášení se skautským ideálům byly u jednotlivých hnutí různé: Tchelet Lavan měl vůči skautingu baden-powellovského, tj. vojenského typu, zpočátku přímo odpor, a tak v roce 1924 zamířil do levicověji orientované Federace čs. skautů. Naopak Hašomer Kadimah a později Hašomer Hacair se stal od roku 1926 korporativním členem Svazu junáků skautů RČS právě proto, že jim vyhovoval zde uplatňovaný styl výchovy. V roce 1931 následoval vstup Brit Trumpeldoru, poté Brit Masady a roku 1932 do Svazu vstoupili Bnei Akiva. Členové zmiňovaných sionistických hnutí často absolvovali lesní a vůdcovské školy pořádané Svazem, byli jim poskytováni svazoví instruktoři a veškerá možná podpora. Styk se skautským ústředím zajišťovali pověření zpravodajové. Hnutí Makabi Hacair - zřejmě pod tlakem okolností - souhlasilo autonomní vstup do SJS RČS až v červnu 1938. Dost pozdě na to, aby šlo v této věci cokoliv udělat.

Skauting byl tehdejšími vedoucími židovskými činiteli shledán jako vhodný doplňující program a prostředek na cestě k dosažení tzv. „uskutečnění“; přičemž ono uskutečnění znamenalo aliju, odchod do Země izraelské a budování státu, ve kterém Žid nebude považován za méněcennou bytost.

Všechna sionistická hnutí mládeže inspirovaná Herzlovou ideologií aliju považovala za prioritu, které byla přizpůsobena hlavní stránka programu. Mezi zastánci jednoho či druhého proudu nicméně docházelo k velmi ostrým diskuzím, protože mnozí sionisté se obávali, že „uniformovanému“ skautingu bude obětována vlastní sionistická myšlenka a mládež bude vedena k tzv. vnitřní asimilaci. Zastánci skautingu naopak argumentovali tím, že skautské hnutí pomáhá vychovávat nového člověka, což je zvláště důležité pro ty, kteří nemají možnost odchodu do Palestiny. A těm, kteří odejít chtějí a mohou, je skauting dobrou přípravou na podmínky, které je v Palestině čekají. V různých hnutích během času převažoval ten či onen směr, na konci třicátých let se pak z pochopitelných důvodů jednoznačně prosadil směr sionistický.


Vůdcovská škola hnutí Brit Trumpeldor v Dragově, 1932. (archiv Jabotinského institutu, Tel Aviv)

Od svazového skautingu se ten sionistický kromě programu (ve kterém se vedle skautské klasiky objevovala výuka hebrejštiny a židovských dějin, stejně jako činnost ve prospěch nejrůznějších sionistických projektů) odlišoval mimo jiné také rozdílnými stejnokroji, odznaky a hesly, pozdravy a hymnami. Svazové vedení považovalo za samozřejmé, že přistupující hnutí se v akceptačním protokolu či přístupové smlouvě zaváže jak k přijetí skautského zákona tak slibu, ale do ostatních záležitostí nemluvilo. Takže mládež v Makabi Hacair se většinou zdravila pozdravem „Chazak ve-hagšem“ (Buď silný a uskutečňuj) a jako hymnu pěla „Kadimah Makabi“ (Kupředu Makabi). V jiných hnutích používali sousloví „Chazak ve-emac“, což znamenalo „Buď silný a odolný“, a Brit Trumpeldor si pozdravem „Tel Chaj“ připomínal osobnost Josefa Trumpeldora, ideologickou ikonu tohoto hnutí, a jeho hymnou byla píseň „Šir Betar“, „Píseň Betaru“. Většina sionistických mládežníků za svou hymnu považovala také píseň „Techzakna“, což v překladu znamená „Nechť posilněny jsou“ (míněny paže našich bratrů), známá též pod názvem „Požehnání lidu.“ Dost často se zpívala „Hatikva“ (Naděje), dnes hymna Státu Izrael.

Když prvorepublikový židovský skaut skládal slib nebo přísahal, přidával si někdy biblický dodatek: „Radši ať mi uschne pravá ruka, než abych zapomněl na tebe, Jeruzaléme!“ Také v tomto dodatku byl obsažen závazek ze zmíněného hesla „Uskuteční“, tedy přesvědčení, že prvořadou povinností sionisty je odejít do Země izraelské.

V pojetí židovských skautů se lišil i pozdrav: pravá ruka zdvižená a palec podpírající malíček znázorňoval podporu slabšího, tři prsty směřující vzhůru pak znamenaly tři pilíře bytí Židovstva: lid, zemi a řeč. Zde je patrný odklon od skautské klasiky, kde palec malíček nepodpírá, nýbrž překrývá a znamená ochranu, nikoliv podporu slabšího a tři vztyčené prsty znázorňují tři body skautského slibu a tři skautské principy.

Stejnokroje nosila sionistická mládež ve většině případů modré v různých obměnách, výjimku tvořil Makabi Hacair anebo Brit Trumpeldor s tmavohnědou košilí symbolizující barvu půdy v Zemi izraelské, černou kravatou s modrobílou stužkou a šedými kalhotami. Po druhé světové válce se vedení Betaru rozhodlo ke změně: hnědý stejnokroj příliš připomínal svou barvou nacistické uniformy, a tak přednost i v tomto případě dostaly národní barvy, bílá košile a modré kraťasy.


Stejnokroj členů hnutí Tchelet Lavan. Na snímku Kurt Frank, člen skupiny „Bárak“ (Blesk) z Ústí nad Labem, 1938. (archiv autorky)

Přešla druhá světová válka a sionistické oddíly či skupiny s notně zdecimovanou členskou základnou se pokusily o obnovu. Úspěšná byla jenom část z nich: Hašomer Hacair, který v Bratislavě otevřel Ústředí hebrejských skautů, Makabi Hacair, Brit Trumpeldor a Bnei Akiva. Poté ještě jednou židovská mládež požádala o vstup do skautských řad: na jednání o dalším působení skautských organizací dorazila na podzim 1945 k Edvardu Benešovi skautská delegace včetně zástupců hnutí Hašomer Hacair. Na dotaz, jak se prezident staví ke znovuobnovení tohoto hnutí, se židovští skauti dočkali překvapivé odpovědi: s obnovením religiózních skautských korporací a tedy ani s homogenními židovskými organizacemi tohoto typu se nepočítá, vše bude fungovat pod jednotnou značkou Junák a nic jiného se nepřipouští. Zástupci Hašomer Hacair toto rozhodnutí považovali za diskriminační, a tak tímto neslavným způsobem skončily poválečné „námluvy“ sionistických hnutí s Junákem.

V rozmezí let 1945-1949 židovské organizace postupně omezovaly činnost, většina členů odcházela do Palestiny/Izraele. Po nástupu komunistů k moci tento trend nabral na rychlosti a posléze byl v Československu zakázán skauting jako takový, coby „nositel buržoazních tradic“. K tomu židovskému se přidalo ještě epitetum „sionistický“ v dehonestujícím slova smyslu a na dlouhá desetiletí se rozhostilo ticho.

Zbývá dodat, že jedním z posledních, které v roce 1949 opustily republiku, byl oddíl Nemarim (Tygři) z hnutí Hašomer Hacair. Pátrání po dokumentech sionistických skautských hnutí mě dost často přívádí do Izraele - v Čechách a na Slovensku mnoho materiálu na toto téma není, zatímco v izraelských archivech nebo u pamětníků jsou k nalezení úplné poklady. Během jedné takové cesty jsem v archivu kibucu Kfar Masaryk narazila na kroniku tohoto oddílu; kluci si ji vedli od roku 1947, takže dnes máme poměrně přesnou představu o činnostech předcházejících jejich odjezdu: zimní tábor v Orlických horách na konci prosince 1947, výpravy, hry, letní tábor v Ronově nad Sázavou v roce 1948, poslední Československou; tohle všechno bylo chápáno jako fyzická a také ideologická příprava na cestu do Erec Jisrael, Země izraelské. Do dnešních dnů žijí v Kfar Masaryk dva členové oddílu Nemarim, Eli Stahl a Avri Fischer.


Oddíl Nemarim. Eli Stahl v horní řadě druhý zleva, Avri Fischer v dolní řadě třetí zleva. Nedatováno. (archiv kibucu Kfar Masaryk)

Určitě stojí za zmínku skutečnost, že Avri se vypracoval na pozici lídra celosvětového hnutí Hašomer Hacair, zahrnujícího jednadvacet zemí, dlouhodobě v této funkci působil na ústředí hnutí v USA.

Rozsáhlá neprozkoumaná oblast, kterou československý sionistický skauting představuje, byla výzvou od samého začátku. Dnes děkuju Bohu za tuto úžasnou zkušenost, protože práce na tématu mě přivedla do Izraele, země, kde pořád ještě žijí původní Čechoslováci. Země, která je v každém směru hodná respektu - jak svými dějinami, tak moderní současností.

 

04. 12. 2021 06:33 94 Jitka Radkovičová Zdroj: ZidovskySkauting.cz

Klíčová slova