Třetí Alija
V období 1919-1924 uprchlo do Izraele před občanskou válkou 35 000 Židů z Rusku, Ukrajiny, z Polska, Rumunska a Maďarska. Od roku 1921 nové americké zákony o kvótách omezily přistěhovalectví do zámoří a násilně nasměrovaly uprchlíky do Svaté země.
V roce 1920 bylo založeno velké společensko-demokratické odborové středisko Histadrut (celým názvem Všeobecná federace pracujících v zemi Izrael), které se neomezovalo pouze na funkci odborů, ale též poskytovalo sociální, zdravotní a pracovní pomoc tisícům přistěhovalců.
Náboženská napětí a mezinárodní hospodářská krize vedly v roce 1929 k Hebronskému masakru (bylo zabito 67 Židů) a přeživší byli nuceni opustit svaté město, v němž byly umístěny hrobky patriarchů. Pogromy se také rozšířil na Safed a Jeruzalém. Sionistické vedení si uvědomilo potřebu tajné obranné organizace na národní úrovni a byla založena Hagana.
Čtvrtá Alija
V období 1924-1930 došlo k další vlně migrací. 60 tisíc Židů uprchlo před antisemitskými režimy z Polska a Maďarska; v Německu byla Židům přikládána vinna za válečnou porážku a antisemitismus rychle narůstal. Tito noví přistěhovalci byli obecně příslušníci buržoazie, s vysokými kulturními, ekonomickými a podnikatelskými schopnostmi a přinášeli do země liberální myšlenky a požadavky. Socialista David Ben Gurion, prezident Židovské agentury, věřil, že soukromé vlastnictví by mělo být jednou ze zásad sionismu. Bylo také založeno 45 nových vesnic, téměř všech kibuců.
Problém, který fatálně rozděloval Araby a Židy v Palestině byla otázka svobody přistěhovalectví. Židé nesouhlasili s blokací imigrace, která byla životně důležitá pro Židy prchající před pronásledováním v Evropě. Arabové naopak odmítli přijmout jakékoli kompromisy v oblasti přistěhovalectví, protože by nevyhnutelně přišli o většinu v Palestině. Jakýkoli pokus židovských vůdců navázat při různých příležitostech rozhovory byl zamítnut a jakýkoli návrh (stejná práva, dvounárodnostní řešení) byl zamítnut. Postupem času konflikt mezi oběma komunitami nabýval na závažnosti a arabský terorismus rychle narůstal. Po odchodu Turků, přišli Arabové k velkému množství zbraní.
Britská imigrační omezení
Britská podpora Židů byla vždy omezena snahou zavděčit se arabské většině. Churchill od roku 1920 omezil židovskou migraci na roční kvótu, o které rozhodli Angličané. Volně emigrovat mohli pouze Židé, kteří měli v hotovosti nejméně 1 000 liber. Kvóty ztěžovaly imigraci Židů do Izraele z Evropy i z arabských zemí. Certifikáty, které povolovaly imigraci, byly distribuovány Židovskou agenturou. Mnoho přistěhovalců dorazilo po přísné přípravě zahrnující zemědělské a odborné vzdělávání a výuku hebrejštiny.
V roce 1921 omezily všechny národy počínaje Spojenými státy veškerou imigraci, která bránila Židům ve vstupu do těchto zemí. Některé evropské státy založené po první světové válce se obávaly, že židovská imigrace může ohrozit politickou stabilitu mladých národních států, a že Židé z Východu s sebou přinesou revoluční socialistické myšlenky. V letech 1938-39 mělo sionistické hnutí 1 040 540 členů v 61 zemích. Celková světová židovská populace v této době byla kolem 16 milionů. Sionistické hnutí bylo zakázáno v Turecku a SSSR, které čítaly 3 miliony Židů. V pozdních třicátých létech, se Stalinův Sovětský svaz stal silně proti-Židovským a obvinění ze “sionismu” byla součástí anti-židovských kampaní ve východní Evropě a na Středním východě.
Pátá Alija
Hospodářská krize v roce 1929 a vzestup nacionalistického socialismu Adolfa Hitlera v Německu na počátku 30. let způsobil výrazný nárůst imigrace do Palestiny. Německo bylo považováno za zemi, v níž se Židé úspěšně integrovali. V tomto období je však základní myšlenka asimilace, podle níž Židé mohli bezpečně žít jako menšiny v evropských společnostech, hluboce podkopána.
Norimberské zákony odebraly občanství 500 000 Židů z Německa, díky nimž se ocitli ve své vlastní zemi bez státní příslušnosti. V březnu 1938 Hitler anektoval Rakousko, čímž učinil z 200 000 Židů uprchlíky bez státní příslušnosti. Ve stejném roce Mussolini vyhlásil rasové zákony v Itálii. V září jsou Mnichovským paktem anektovány Sudety a ze 100 000 židovských občanů se stávají uprchlíci.
Nacistické snahy přimět Židy k odchodu z Německa byly oslabeny odmítnutím umožnit jim vzít si jakýkoli osobní majetek. V reakci na to Chajim Arlozorov ze Židovské agentury vyjednal s německou vládou Haavarskou dohodu (Dohoda ha-Avara), na jejímž základě mohli Židé nakupovat a vyvážet německé výrobní produkty do Palestiny. V Palestině bylo zboží později prodáno a výdělky byly vráceny migrantům. V důsledku této dohody příliv migrantů a jejich kapitálu poskytl Izraeli hospodářskou podporu, která byla velmi potřebná v době velké krize. Tento ekonomický růst však také vedl ke zvýšení arabského přistěhovalectví z okolních zemí; desítky tisíc Arabů z Libanonu, Sýrie a Egypta se přestěhovaly do Palestiny. Toto byl paradox sionismu, který posílením sám sebe také posílil protivníka.
Díky tomu, že mnoho zemí uzavřelo svoje hranice židovskému přistěhovalectví, směřovala k Palestině nová vlna více než 500 000 Židů, většinou Němců a Rakušanů, v menší míře Italů, ale dokázalo vstoupit pouze 200 000. Ti, kteří nebyli schopni Britům zaplatit poplatky vyžadované za vstup, se museli zapsat do čekacích listin nebo najít ilegální způsob, jak se do Palestiny dostat.
Alija Bet
Od roku 1934, rostoucí pronásledování evropských Židů vedlo sionisty k organizování nelegálního přistěhovalectví, tzv. Alija Bet. V roce 1939 se za pouhých šest měsíců pokusilo třicet lodí prolomit britskou blokádu. Pouze 140 tisíc uprchlíků mohla přistát. Spěšně bylo vytvořeno padesát pět nových zemědělských osad, které se snažily sjednotit oblast již existujících osad: od pobřežních plání po kopce kolem jezera Tiberias – Kinneret.
Na Svatojakubské konferenci svolané v Londýně v únoru 1939 se arabští delegáti odmítli setkat s židovskými delegáty a diskutovat o palestinském problému. Britské společenství však chtělo získat podporu Arabů, protože fašistická a německá propaganda se úspěšně obrátila na arabský svět. Pátá Alija změnila početní poměr mezi Židy a Araby v Palestině. V roce 1939 anglický parlament schválil „Bílou knihu“, v níž uvedl, že „židovský národní dům“ nyní existuje a že jejich závazky vyplývající z mandátu Společnosti národů byly dodrženy, protože obě populace jsou nyní téměř v rovnováze. Další židovská imigrace by tuto rovnováhu narušila na úkor arabského obyvatelstva. Může být přijato dalších 10 000 Židů ročně v období od roku 1939 do roku 1944; poté bude jakákoli židovská imigrace vyžadovat (velmi nepravděpodobnou) dohodu s Araby. Britové také uložili nová omezení na nákupy židovských pozemků. V Palestině proto sionisté stále více považovali Brity za nepřátele, ale věřili, že boj proti Němcům je důležitý, a nadále s nimi spolupracovali. Podpora Židů v boji proti nacismu nebyla nikdy zpochybněná, čehož cynicky využívala britská vláda.
Druhá světová válka a Holokaust
Původní politiku vyhoštění nahradili nacisté v roce 1941 „konečným řešení“ židovského problému. Výsledkem tohoto rozhodnutí bylo vyhlazení šesti milionů Židů, jedné třetiny ze 17 milionů Židů na světě.
Přesto během holocaustu a světové války Britové nechali brány Svaté země zavřené. Navzdory této fatální politice, Židovská brigáda působící v rámci armády Velké Británie dobrovolně bojovala po boku Spojenců v Evropě a účastnila se osvobození italského regionu Emilia Romagna.
Rychlý vzestup židovských přistěhovalců podnítil arabské vzpoury v letech 1936-1939. Vysoký arabský výbor v Palestině, vedený Muftím, organizoval tyto vzpoury. Muftí Mohamed Amín al-Husajní falešně obvinil Židy, že chtějí znovu postavit Jeruzalémský chrám na místě Skalního dómu a mešity Al-Aksá. Během povstání byl Muftí nucen uprchnout do Iráku, kde byl v roce 1941 zapojen do pro nacistického převratu, během něhož vypukl pogrom v židovské čtvrti Bagdádu, kde Židé tvořili největší etnickou skupinu – 40% populace. Se vzestupem antisemitismu každý měsíc více než tisíc Židů prchalo z Iráku přes poušť nelegálně do Palestiny. Poté, co Britové znovu obsadili Irák, se Muftí připojil k nacistům. Pracoval s Himmlerem a pomáhal SS, jeho hlavní rolí bylo šíření propagandy a nábor muslimů pro Waffen SS, hlavně v Bosně. Byl také zapojen do programu vyhlazování nacionalistických socialistů. Jeho slogan zněl: „Zabíjejte Židy kdekoli je najdete. To potěší Boha, historii a náboženství. “
Sionistický kongres z roku 1942 se nemohl konat kvůli válce. Místo toho se v hotelu Biltmore v New Yorku setkalo 600 židovských vůdců a přijalo prohlášení známé jako „Biltmorský program“: sionistické hnutí bude po válce usilovat o vytvoření židovského státu a všechny židovské organizace budou bojovat za zajištění židovské imigrace do Palestině.
V Evropě začali bývalí židovští partyzáni organizovat únikové cesty. Podzemní hnutí – Bricha, mělo přivést Židy z Evropy do Středomoří, kde Židovská agentura – prostřednictvím tajného „zvláštního orgánu“ (Mossad) – organizovala lodě, které je tajně dopravovaly do Palestiny. Poté, co se Aba Kovner a Yitzhak Zuckerman (polsky Icchak Cukierman), vůdci Varšavského povstání ze srpna 1944, a agenti z Hagany připojili k úsilí vedené Židovskou brigádou britské armády pašovat uprchlíky do Palestiny přes Itálii, organizace nabrala na síle.
Britská vláda odpověděla tím, že se pokusila donutit Židy, aby se vrátili na místo svého původu. Přeživším Holocaustu vstupujícím do britské Palestiny byla odepřena jakákoli pomoc nebo byli zadrženi v koncentračních táborech, které se moc nelišily od těch nacistických. V roce 1946 vypukly v Polsku a Maďarsku nové pogromy, což potvrdilo, že Židé musí z Evropy uprchnout.
Labouristé vyhráli britské volby v roce 1945. Jeden z předvolebních slibů byl vytvoření Židovského státu v Palestině. Labouristická vláda však podlehla tlaku ze strany pro-arabského zahraničního úřadu a hranice Palestiny zůstaly nadále pro přeživší Holokaustu zavřené.
Rozhodnutí OSN z roku 1947 o rozdělení Palestiny
V roce 1947 Británie připustila, že již není v jejich silách zasahovat proti opakovaným arabským útokům na židovské osady a oznámila svůj záměr stáhnout se z Palestiny. Zvláštní výbor OSN tuto situaci prostudoval a nabídl dvě řešení: návrh menšiny-zřídit v Palestině dvounárodnostní stát; nebo – většinový návrh – rozdělit Palestinu na stát židovský a arabský s Jeruzalémem jako mezinárodní enklávou pod mezinárodní správou. Z pohledu Židů druhá možnost odpovídala jejich minimálnímu cíli a přestože ne všichni souhlasili s tímto návrhem (např.někteří revizionističtí sionisté, Irgun, Lechi aka Sternův gang byli zásadně proti), návrh byl židovským vedením plně podporován. Arabští představitelé plán rozdělení rezolutně odmítli a naznačili, že odmítnou jakýkoli jiný plán rozdělení. Arabská politika odmítnutí kompromisu ponechala otevřenou pouze cestu rozdělení Palestiny. Dokonce i filozof Martin Buber, který byl vždy pro soužití obou národů, napsal, že „rozdělení jako nezbytné zlo je nyní nevyhnutelné“. Přesto plán rozdělení, o kterém rozhodla OSN, zůstal i pro Židy těžce přijatelný, protože vzniklé území židovského státu – úzký pás – byl téměř neobhajitelný a neubranitelný. Arabská strana si vůbec neuvědomovala, jaký bolestivý ústupek plán OSN pro Židy představoval. Plán OSN vyloučil třicet židovských měst ze Státu Izrael, včetně Svatých měst Hebronu, s hrobkami patriarchů a zejména Jeruzaléma.
Židovská agentura tento plán přijala. 29. listopadu 1947 Valné shromáždění OSN hlasovalo pro rozdělení, 33 států pro, 13 proti a 10 členů se zdrželo hlasování (včetně Velké Británie). Národní hnutí dosáhlo svého hlavního cíle. Sionistické organizace se staly vládními institucemi a tři sionistické podzemní milice (Haganah, Palmach, Irgun) se spojily, aby vytvořily izraelské obranné síly (Cahal). Palestinské arabské vedení a státy arabské ligy však rozhodnutí OSN odmítly a oznámily, že ho nebudou respektovat. Jeruzalém byl již v obležení, tudíž se zástupci židovské komunity setkali 14. května 1948 v Jaffě. 2000 let po zničení starověkého Izraele a 50 let po sionistickém kongresu z roku 1897 byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael v souladu s Balfourskou deklarací schválenou Společností národů a rezolucí OSN. David Ben Gurion, prezident Židovské agentury, byl zvolen předsedou vlády prozatímní vlády.
