Židé měli v minulosti mnohem lepší důvody vážit si peněz než většina nežidů, ale ti, kteří peníze mají, jsou velcí filantropové. Názor…
Autor: Rafael Castro 9.5.22 9:20
Většina Židů a židovských organizací tento stereotyp pochopitelně nesnáší a staví se proti němu. Tvrdí, že ve skutečnosti existují miliony Židů, kteří na tom nejsou finančně dobře a že v tomto ohledu se Židé a židovská kultura nijak neliší od ostatních lidí a kultur na světě.
První bod jejich argumentace je naprosto správný, jak může dosvědčit každý, kdo navštívil zchátralé čtvrti židovských měst. Nicméně druhý bod je spíše poplatný politicky korektnímu diskurzu než náboženským, sociologickým a historickým faktorům, které ovlivnily vztah Židů k penězům.
V tomto ohledu má judaismus blíže k islámu, který založil prorok, jenž byl kdysi úspěšným obchodníkem. Nicméně zatímco islám kritizuje zaměření na úspěch v tomto světě a dokonce pojmenovává svou charitativní daň „zakát“, což naznačuje, že peníze jsou špinavé, pokud nejsou očištěny pomocí chudým, judaismus se zaměřuje na to, aby se z tohoto života vytěžilo co nejvíce, a pojmenovává svou charitativní daň „cedaka“, což odkazuje na podíl, který spravedlnost vyžaduje přidělit méně šťastným.
Všechny tyto body podrobně rozvádí bývalý francouzský ministr Jacques Attali, který na toto téma napsal zasvěcenou knihu.
1) Závist.
2) Na planetě žijí miliardy lidí, kteří stále věří, že bohatství je hra s nulovým součtem. Místo aby si uvědomili, že poctivě vydělané bohatství činí bohatší celou společnost, domnívají se, že každé společenství, jehož členové se mají lépe, odčerpává zdroje zbytku společnosti. Proto je tak populární zobrazovat Židy, Armény a další úspěšné menšiny v diaspoře jako parazity.
3) V minulých staletích vládla většině společností pozemková aristokracie, která žila z potu a daní rolníků a prostého lidu. Aby zakryli nespravedlnost této společenské struktury založené na bezohledném vykořisťování a nestydatém parazitování, prosazovali aristokraté společenskou etiketu, která vyžadovala, aby se o penězích mluvilo co nejméně. Nemluvit o penězích bylo a je ve velké části světa známkou dobrého vychování. Z tohoto důvodu bývá charakter například křesťanů a muslimů, kteří otevřeně hovoří o penězích, tradičně vnímán jako hrubý a nízký.
Vzhledem k tomu, že Židé měli historicky jiné vzory než pozemkové aristokraty, je výsledkem to, že jsou v otázce peněz obvykle méně prudérní než křesťané a muslimové. Křesťané a muslimové při kontaktu s Židy promítají do Židů své vlastní kulturní hodnoty a považují je za hrubé a nízké ve světle svých vlastních kulturních předsudků. Dělali a dělají to, přestože neexistuje žádný apriorní důvod, proč o penězích otevřeně nemluvit.
Nicméně důvod, proč jsem „mamonářství“ americké kultury nepřipisoval židovskému vlivu - jako to dělá mnoho Evropanů - spočíval v tom, že Židé, s nimiž jsem se setkal na Yale, nebyli ani chamtivější, ani materialističtější než moji nežidovští vrstevníci.
Z těchto důvodů považuji za chybu, když židovské instituce popírají historické, sociologické a kulturní rysy, které formovaly židovský postoj k penězům. Naopak si myslím, že by bylo lepší, kdyby se společnost naučila, že poctivě vydělané bohatství je základem většiny pokroku a veškerého společenského blahobytu.
Rafael Castro je italsko-kolumbijský noahid žijící v Berlíně. Je k zastižení na adrese rafaelcastro78@gmail.com.