Ať tak či onak, demografie a geografie jen posilují historické židovské nároky na toto území. Názor…
Autor: Jerold S. Auerbach 8.1.22, 18:50
JNS – nováček v desítky let trvajícím izraelsko-palestinském konfliktu – se může ptát: Co je to Západní břeh Jordánu? Kde se nachází? Kde je Judea a Samaří? Nacházejí se na stejném území? Pokud ano, proč mají různé názvy? Poskytuje historie odpovědi?
Podle biblického vyprávění, kam až lze v židovských dějinách zajít, se Judeou označovala země jižně od Jeruzaléma a Samařím země na severu. Právě v Judeji koupil Abraham jeskyni Machpela v Hebronu – první židovský majetek v zaslíbené zemi – jako místo pro pohřeb Sáry. Z Hebronu časem vládl král David, než přesídlil na trůn do Jeruzaléma. Ačkoli Samaří, dobyté od Kanaánců, určovalo v devátém a osmém století před naším letopočtem severní izraelské království, jeho místo v židovských dějinách postupem času ztrácelo na významu.
Přesuneme se do roku 1917, kdy během první světové války britský ministr zahraničí Arthur James Balfour vyhlásil podporu „zřízení národního domova pro židovský národ v Palestině“. Podle Churchillovy Bílé knihy vydané o pět let později však Balfourova deklarace „neuvažovala o tom, že by se Palestina jako celek měla přeměnit v židovský národní domov, ale že by takový domov měl být založen ‚v Palestině‘.“ Nezodpovězená otázka zněla: Kde byla „Palestina“?
Geografické hranice byly stanoveny v roce 1922, kdy Společnost národů vydala mandát, v němž uznala „historické spojení židovského národa s Palestinou“ a „důvody pro obnovení jeho národního domova v této zemi“. Židé získali zákonné právo na „blízké osídlení“ na západ od řeky Jordán. Území na východ od řeky, označované jako Transjordánsko, bylo darováno hášimovskému emírovi Abdulláhovi, který na tomto území vládl následujících 30 let. O „Palestincích“, kteří tehdy ještě jako samostatný národ neexistovali, tady nebyla ani zmínka.
O šestadvacet let později, 14. května 1948, se zrodil židovský stát Izrael a pět arabských zemí – Jordánsko, Egypt, Sýrie, Libanon a Irák – zahájilo válku s cílem jej vyhladit. Izrael přežil, ale jeho východní hranice byla výrazně zúžena. Nově dobyté území Jordánska se začalo nazývat „Západní břeh Jordánu“. Zahrnoval biblickou Judeu a Samaří a patřilo k němu Staré město Jeruzalém, kde se nacházel první a druhý chrám, a Hebron. Rodící se židovský stát tak přišel o svá nejposvátnější starověká místa a hlavní města.
Během dvou desetiletí se dějiny obrátily. V šestidenní válce v roce 1967 získal Izrael zpět své starobylé území – Judsko a Samaří – západně od řeky Jordán. Jordánský „Západní břeh“ nyní existoval pouze ve vzpomínkách, ačkoli toto označení nadále používají ti, zejména The New York Times, kteří požadují, aby se Izrael vrátil k nejistým (a historii popírajícím) hranicím před rokem 1967. V opačném případě je podle listu nadále vinen nezákonnou „okupací“ „palestinské“ půdy.
Demografie a geografie však posilují historické židovské nároky na tuto zemi. V Judeji a Samaří žije v současnosti téměř 500 000 Izraelců. Téměř 60 % z nich obývá pět osadnických bloků, které tvoří necelá 2 % území na východ od izraelské hranice před rokem 1967. Paradoxně nejmenší počet (800) jich žije tam, kde jsou židovské historické nároky nejstarší a nejhlubší: Hebron.
Mezinárodní tlak neodradil Izrael od rozšiřování počtu osadníků. Houževnatost těchto opovrhovaných Izraelců naplňuje touhu Židů po návratu do jejich biblické vlasti. To koneckonců definuje sionismus. Proč by se jí měl Izrael za jakýchkoli okolností vzdávat?
Uprostřed neutuchající kritiky Izraele, zejména v OSN, se málokdy připomíná, že Palestinci již mají svůj vlastní stát na východ od řeky Jordán, v Palestině. Je to Jordánské království, kde tvoří více než polovinu obyvatelstva. Není žádný důvod, aby se biblická Judea a Samaří staly dalším palestinským státem.
Jerold S. Auerbach je autorem 12 knih, včetně knihy „Print to Fit: Auerbach: „The New York Times, sionismus a Izrael (1896-2016)“.
