Praha Jeruzalém

V Izraeli je díky současnému válečnému konfliktu situace stále velice napjatá, teroristické hnutí Hamas vystřelilo na Izrael za tři dny přes 2000 raket, zní sirény a Izraelci utíkají do krytu ve dne i v noci a mnoho malých dětí je kvůli hlasitým ranám a častému přesunu do krytů ve velkém šoku. Na ulicích často probíhá lynčování a rabování, kvůli kterým se lidé bojí vycházet z domů, nebo chodit na určitá místa. Minimálně jeden člověk zemřel poté, co ho někdo trefil kamenem do hlavy.

Zemřelo i několik civilistů z Gazy, poté co Hamás omylem odpálil raketu na své vlastní území s úmyslem vystřelit ji do Izraele.

Zeptala jsem se dvou rodilých Izraelců a dvou českých studentek, které nyní žijí v Izraeli na to, jak vnímají celou situaci, jak se cítí, jak často musí utíkat do krytu a na několik dalších otázek.  

Kateřina Lapiszová

Katka je česká studentka z Univerzity Palackého v Olomouci, kde studuje obor Judaistika.

V tomto semestru studuje v rámci studijního programu Erasmus Hebrejskou Univerzitu v Jeruzalémě.

Bára Tylčerová

Bára je také studentka Judaistiky z Univerzity Palackého v Olomouci a v tomto semestru studuje v rámci Erasmu izraelskou univerzitu Bar Ilan v Ramat Ganu.

Oren

Oren je Izraelec, pocházející z města Ramat Gan. Vystudoval asijská studia na Tel Avivské univerzitě a nyní se věnuje výuce japonského a anglického jazyka.

Gidi Eiko

Narodil se v Jeruzalémě, kde žije celý život. Nyní je v penzi a před tím pracoval u izraelské policie.

 

Jak prožíváte každý den v této nelehké a nejisté situaci? Jak se cítíte/jak situaci prožíváte?

Katka: Ze začátku to bylo těžké, hodně na mě působí to, že si čtu špatné zprávy v českých médiích. Tady v Jeruzalémě to na nás moc nedopadá.

Nyní už situaci zvládám dobře také díky kamarádkám, které tu mám. Povídáme si spolu a jezdíme na různé výlety.

Oren: Den není vůbec jednoduchý. Nejsem moc optimistický člověk a mám obavy, že se situace zhorší. Zároveň se ale snažím zůstat nad věcí a dělat věci, které mě baví. Také neustále sleduji zprávy, a to není vždy to nejlepší.

Gidi: Moje pocity jsou rozděleny na dvě části. Na jednu stranu jsem s rodinou a přáteli v bezpečí v Jeruzalémě. Cítíme se bezpečně a dobře. To je jedna věc, ale také stále přemýšlíme nad situací, která se teď děje na jihu a nemáme z toho dobrý pocit. Je nám líto těch lidí, kteří situací trpí více než my. Snažíme se představit si, jak se cítí, například děti. Myslím hlavně na děti, protože slyší ty hlasité sirény. Některé z nich mají dramatické post trauma, nebo špatné pocity ohledně raket, které padají. Také pro ně musí být těžké stále utíkat do krytu. Osobně se cítím strašně, když něco takového vidím. To je jedna věc ohledně raket.

Druhá věc je ohledně situace tady v Izraeli, protože vztahy mezi Araby a Židy jsou teď na té nejnižší úrovni, což znamená: Byly mezi námi dobré vztahy několik let. Byli jsme přátelé, chodívali jsme na některá jejich místa, oni chodívali na naše. Ale v posledních několika dnech od doby, co začal tento konflikt to jde stále k horšímu. Jsou velké konflikty a je velmi nebezpečné jít do některých oblastí, ve kterých Arabové žijí, protože hází kameny, bouchají do aut, pálí auta a domy. Jeden člověk zemřel, díky tomuto pogromu. Arabové, tady v Izraeli, v Lodu házeli kameny do jeho auta. Jedením kamenem se trefili do jeho hlavy a poté ten člověk zemřel. Takže díky situaci se celkově v Izraeli se necítíme dobře a bezpečně. Ale osobně jsem optimista.

Bára: Teď neprožívám skoro nic. Když situace začala, zrovna jsme seděli s kamarádem v kavárně. Najednou začaly znít sirény a všichni jsme si museli lehnout v kavárně na zem s rukama za hlavou.    Můj přítel Tomer byl zrovna v Tel Avivu. Když to slyšel tak jsme počkali, až to přejde. Potom přijel a odvezl mě do města Rišon k jeho mamince, která má kryt. A od té doby jsme u ní. Sedíme tu, díváme se na zprávy a případně běháme do krytu. První noc jsme vůbec nespali, protože až do pěti hodin ráno houkala jedna siréna za druhou. Život se tu úplně zastavil.

Jsou lidé, kteří cestují a chodí k moři, ale to my neděláme. Od té doby, co mě přítel odvezl z té kavárny, tak jsme celou dobu doma.  Jediné, na co se soustředíme jen to, že voláme všem kamarádům, jestli jsou v pořádku a taky se schováváme do krytu.

 

Jak zvládáte výuku? V jakém režimu fungují vaše univerzity?

Katka: Hebrejštinu mám online a bude to tak nezávisle na situaci do konce semestru. Potom mám ještě jednu hodinu online a dvě hodiny mám prezenčně na univerzitě, chodíme na exkurze.  Prezenční výuka je pro mě mnohem příjemnější. Je mnohem lepší setkávat se se spolužáky a vyučujícími naživo. Také učitelé si podle mě užívají prezenční výuku mnohem víc. Ale i online výuka je kvalitní a baví mě.

Bára: Mám jen jeden intenzivní kurz hebrejštiny, který je online. Pochopila jsem, že v tomto kurzu je hodně lidí. Proto výuka není ve třídě a všechno je online nezávisle na situaci. Snažím se po částech plnit zadané úkoly a vždy je odevzdávat včas. Ale online režim mi nevadí. Mám dobrý internet v telefonu, takže se můžu přemisťovat, jak je potřeba a studovat odkudkoliv. Také nemám školou přesně vymezený čas, kdy bych musela studovat. Vše dělám podle toho, jak mi to situace dovolí.

 

Katko a Báro, jak situaci vnímají vaši rodiče v Česku?

Katka: Mamka se o mě ze začátku hodně bála, hodně volala a psala. Ale myslím, že jsem ji uklidnila, když jsem jí řekla, že se mám dobře a jsem spokojená a našla jsem si tu kamarády.

 Ale celkově to na rodiče působí špatně. Často jim volají i naši známí, kteří se hodně ptají na to, jak se mám a jestli jsem v pořádku. A ono se není čemu divit, situace přispívá k tomu, aby se lidé báli.

Bára: Naši jsou v klidu. Ví, že tu mám přítele, který se o mě stará. Nedokážu si představit, že bych ho teď neměla. Rodiče jsou také moc rádi, že ho mám, že jsem s ním v bezpečí a můžeme být u jeho mamky. Teď o nic nejde. Jsem tu skoro jako na dovolené.  S mamkou mého přítele cvičíme jógu a děláme keramiku. Moji rodiče sice sledují situaci ve zprávách, ale to jim nedá opravdový pocit toho, jak situace skutečně vypadá. Do Izraele jezdím už deset let, takže za ty roky už jsem tu něco zažila, tak i proto to naši berou normálně.

 

Co je/bylo pro vás nejhorší na zvládání této situace?

Katka: Asi rozhodnout se, jak k celé situaci vlastně přistupovat, kolik zpráv denně číst nebo je raději přestat sledovat úplně.

Také rozhodnutí, jestli budu většinu času jen na kolejích a nebudu se ničemu vystavovat a nikam chodit, kvůli lidem, co se o mě bojí, nebo jestli budu v běžných věcech normálně pokračovat úplně stejně, jako tomu bylo do teď. Vlastně jsem nepoznala, že se něco děje, dokud mi z Česka nezavolal táta a neřekl mi co se děje.

Oren: Nejhorší je ta nejistota. Nemohu cestovat do všech možných míst, do kterých bych chtěl, protože se bojím zranění. Nevím, kdy znovu zazní sirény. Také se obávám zhoršení situace a toho že lidé (Arabové a Židé) na sebe budou více vzájemně útočit. To mě velmi děsí.

Gidi: Mám špatnou zkušenost, která se odehrála v pondělí, když byla první siréna v Jeruzalémě. Byl jsem zrovna v nemocnici, navštívit švagra, který je na tom teď velmi špatně. Byl jsem tam s jeho dcerami v šest hodin večer. Teroristická organizace Hamás oznámila, že v tu dobu, v šest hodin budou střílet rakety. Neřekli že na Jeruzalém. Ale přesně v tu chvíli hlasitě zazněla siréna. Neměli jsme kam utéct, protože v nemocnici nebyl v naší blízkosti žádný úkryt. Báli jsme se o švagra, museli jsme s ním zůstat. Po chvíli jsme slyšeli padat rakety, které nebyly moc daleko od nemocnice. Nebál jsem se, spíše jsem se cítil bezmocně. V tu chvíli nedokážete pomoct, nemáte kam utéct. Jediné, co v tu chvíli potřebujete je štěstí, aby raketa nedopadla na místo, kde se zrovna nacházíte. To byla má nejhorší zkušenost za posledních několik dní.

Ty další dny už jsme jen sledovali ty rakety, vypadalo to jako v lunaparku (smích)

Bára: Nejhorší bylo to, že jsme byli v domě, kde nebyl kryt, neměli jsme se kam schovat a rakety byly přímo nad námi. Jedna raketa padla kousek od nás, druhá v Ramat Ganu. Také to, když slyším, že se něco stalo v místě, kde někoho mám, nebo když se to stane přímo mně. Nejhorší je ta bezmoc a taky ten věčný tlak.  Nevím, možná to s tím díváním na zprávy přeháníme. Šlo by to asi vypnout a dělat že nic a dát si víno, ale i to jsme zkoušeli a nejde to.

Dále ta první noc, to bylo hrozné. Ten pocit že není východisko. Chtělo se mi strašně spát, byla jsem hodně vyčerpaná ale nemohla jsem jít spát, protože každou další minutu zní další siréna, kdy jsme museli běžet do krytu. A v krytu se moc dlouho nedá být, protože se tam nedá dýchat, je tam hodně lidí. Když už si řeknete, že půjdete do postele a usínáte, tak to začne znova.

 

Kolikrát jste museli běžet do krytu a ve které dny byla pro vás zatím situace nejhorší?

Katka: Do krytu jsme nešli vůbec. Nejhorší to bylo ten první den, ten první raketový útok, kdy jsem ještě úplně nevěděla, co se děje. Na univerzitě jsme měli jednu informační schůzku, kde nám řekli nějaké informace a ukázali nám, kde je kryt, do kterého máme běžet v případě potřeby.

Oren: V úterý v devět hodin večer byl první poplach. Nebyl jsem úplně překvapen, protože Hamás oznámil, že vystřelí na Tel Aviv v devět hodin.

Utíkali jsme s rodiči do úkrytu. Dívali jsme se na zprávy, ve kterých jsme sledovali všechna místa, kam z Gazy Hamás vystřeloval rakety. Té noci jsem šel spát do svého pokoje.

Spal jsem dvě hodiny od jedné do tří ráno a pak mě rodiče vzbudili a utíkali jsme do krytu znova. Poté se objevila řada poplachů. Té noci jsem spal jen čtyři a půl hodiny.

Další noc byla podobná, alarm byl spuštěn večer v 19:20 a poté v 1:00 a 2:00 v noci v Tel Avivu.

Ve čtvrtek byla raketa v Tel Avivu ve 14:30 hodin. To bylo velmi stresující. Můj otec právě nakupoval a siréna ho zastihla cestou domů. Musel se schovávat mezi stromy a viděl zachycení Iron Dome. Dokonce deset metrů od něj spadly střepy. To pro něj byl velmi stresující zážitek. Poté dva dny už nebyly žádné poplachy. Navzdory všemu nejistota přetrvává a pokaždé, když slyším zvuk alarmu v rádiu, tak se necítím dobře.

Gidi: Neutíkal jsem do krytu, protože jediný den, kdy jsme měli sirény v Jeruzalémě byl ten první den kdy jsem byl za švagrem v nemocnici. A v tu dobu jsem neměl tu šanci běžet do krytu, protože tam kryt nebyl. Po dvaceti minutách, až to celé skončilo jsme se stále obávali dalších raket.

Doktoři a sestry nás požádali, abychom šli do prostoru, kde je schodiště

Bára: Nejhorší to bylo tu první noc. To jsme celou noc pořád běhali do krytu. Potom ty další dny jsme byli v krytu asi jenom třikrát. Jednou přes den, pak někdy odpoledne, a nakonec ještě jednou v noci.

Také bylo špatné to, když začaly všechny ty pouliční věci. To se nás sice netýkalo úplně, ale když začaly všechny ty lynče a rabování, tak jsme to sledovali v televizi a věděli jsme, že máme v těch čtvrtích kamarády.  Pokaždé když se něco takového začne dít, tak je to strašně špatné.

 

Znáte osobně někoho, kdo byl zraněn?

Katka: Neznám

Oren: Osobně neznám žádné lidi, kteří byli zraněni. Znám lidi, kteří byli velmi blízko raketovým útokům a moje babička také 20 let zažívá poplachy a bomby na hranici Gazy. Mám také v Aškelonu příbuzné, kteří každou hodinu trpí mnohem obtížnější situací než já. Navzdory tomu jsou všichni mí blízcí naštěstí v pořádku.

Gidi: Ne. Ne fyzicky, ale znám lidi, kteří byli zraněni duševně/emočně. Někteří mají ze situace velké trauma. Tohle je občas mnohem horší než mít fyzické zranění. Fyzické zranění se dá dříve zahojit, ale do duševní, které je uvnitř je mnohem horší a trvá delší dobu. Dva moji známí mají kvůli této situaci úzkosti.

Potom mám ještě kamarádku, která žije ve městě Beer Ševa. Když slyšela sirénu, tak se rozběhla do krytu a při tom spadla. Měla nějaké zranění a museli ji odvézt do nemocnice. Ale to není kvůli raketě, ale kvůli utíkání do krytu.

Bára: Ne, jen jedné příbuzné od mého přítele Tomera raketa rozbila všechna okna.

 

Jak vidíte situaci do budoucna? Kdy si myslíte, že se situace uklidní?

Katka: Situaci do budoucna si vůbec nedovoluji odhadnout, ale doufám, že se vše uklidní co nejdříve.

Oren: Abych byl upřímný tak nevím, ale moc optimistický nejsem. Musíme však, podle mého názoru zastavit to šílenství, které se tady děje mezi židovskými a arabskými extremistickými skupinami. Chtěl bych, abychom žili v míru se svými sousedy.

Gidi: Bude to stále stejné. Teď naše armáda bombarduje Gazu. Takže to vidím tak, jak to bylo pokaždé před tím. Budeme mít klid na tři až pět let a potom se to stane znovu. Jsme si tím jistí, protože tohle je jejich charakter. Takhle oni přemýšlejí. Hamás nepřemýšlí před tím, než něco udělá. Nejdřív jedná a až poté začne přemýšlet. A to je jejich velký problém. Takže si myslím, že situace bude v budoucnu stejná, nic se nezmění. Za několik dní snad bude klid a za pár let se to bude zase opakovat, protože Hamás si vždy najde nějaký důvod, proč zaútočit.

Bára: To je podle mě úplně nepředvídatelné. Myslím, že tentokrát je situace o poznání horší kvůli tomu, co se děje v městech, ve kterých žijí izraelští Arabové. Ti, co před tím byli sousedé a přátele jsou najednou nepřátelé. Člověk, aby se do těchto měst a čtvrtí bál vkročit, jeden nikdy neví, co se může stát. Je to nepříjemný pocit, nemohu si být jistá vůbec ničím, v ulicích není nutně bezpečno. Teď jsou lidé kolikrát úplně zfanatizovaní. Tohle je něco, co se podle mě jen tak nezlepší.

 

Je něco, co byste chtěli dodat, nebo se ještě k něčemu vyjádřit?

Katka: Hodně mě zaujal ten kontext, rozdíl v tom, jak se celá situace prezentuje u nás a jak je to potom v praxi. Tady v Jeruzalémě, když jdeš kamkoli ven, tak na nikom nepoznáš, že by se něco dělo.

Bára: Nevím, asi to, že Tomer říkal, že se brzy sbalíme a odjedeme do Česka. O tom teď hodně mluvíme, jestli by nám nebylo v Česku lépe.

Gidi: Opravdu doufám, že někdy, nezáleží na tom kdy, ale doufám, že se to stane brzy, vůdci Hamásu pochopí, že mír je mnohem lepší než válka. Protože oni vždy prohrají. Nemají dostatek síly. My vždycky vyhrajeme, protože naše armáda je mnohem větší, chytřejší a pokročilejší. Tak doufám, že to pochopí a vyberou si mír a ne válku, to je to, co bych si přál. Je to to nejlepší řešení pro všechny. Žádné zabíjení, žádné války, žádné konflikty. Mír. Mír je ta hlavní a nejdůležitější věc.

 

20. 05. 2021 06:28 354 Karolína Kovaříková Zdroj: Redakce Israel.cz

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem