Po staletích bloudění křesťanští stoupenci Izraele stále více uvádějí svou podporu v konkrétní činy.
Autor: Arlene Bridges Samuels, 17. dubna 2021
Již více než dvě desetiletí se zaměřuji na obhajobu Izraele – nejprve v pozici dobrovolníka, následně jako profesionál. Seděla jsem v první řadě, když byly navazovány vztahy mezi evangelikály a Židy – v historicky židovských a také křesťanských organizacích ve Spojených státech a při mnoha cestách do Izraele.
Po staletích chladu se vítr vájemných vztahů začal oteplovat a ledy začaly tát.
Moje pozorování začala během Druhé intifády „zahájené“ předsedou Organizace na osvobození Palestiny Jásirem Arafatem. Předem naplánované palestinské povstání bylo podníceno, když tehdejší izraelský premiér Ariel Sharon navštívil Chrámovou horu. V letech 2000 až 2005 mělo 130 palestinských teroristických útoků za následek smrt 1100 a zranění 8300 izraelských civilistů. Prakticky každý Izraelec znal někoho, kdo byl zabit nebo zraněn.
Autobusy, restaurace a diskotéky se staly stejně smrtícími místy jako bojiště, až na to, že pouze teroristé byli vyzbrojeni zbraněmi ukrytými v sebevražedných vestách. Mnoho židovských občanů uprchlo ze země. Lži z palestinských médií namířené proti židovskému státu zaplavily celý svět. Terorismus přerostl v bouřku vytvářející strach, smrt a propagandu. Množství Židů a křesťanů žijících v zahraničí zrušilo své plánované cesty do Izraele.
Přesto pro několik křesťanů přesáhl význam budování vztahů pouhá slova a přešli k akci – zvláště v době krize.
Někteří křesťané se během Druhé intifády rozhodli navštívit Izrael. Byl to fyzický způsob, jak říci: „Stojíme s vámi.“ Zakladatel Israel Always Earl Cox (jmenovaný předsedou vlády Netanjahuem v roce 2012 velvyslancem křesťanské dobré vůle) vedl během Druhé intifády dvě cesty. I když jsme to nijak nepropagovali, každý Izraelec, se kterým jsme se setkali, věděl, že jsme křesťané a jsme tu ne proto, abychom evangelizovali, ale abychom je podpořili.
Poté v roce 2006 uspořádal Cox a jeho tým výlet během Druhé libanonské války. Za týden se nás 40 sbalilo, vzali jsme si pasy a odletěli do Izraele na 10denní solidární misi. Naše poselství zůstalo stejné: „Jsme přátelé. Přátelé přicházejí v době krize.“
Modlili jsme se u Západní zdi, navštívili jsme nemocnici Rambam a domovy důchodců. Přinesli jsme hračky dětem, které přečkaly bombové útoky. V době, kdy dopadaly rakety šla naše skupina k libanonským hranicím navštívit vojáky IDF. Stáli u svých tanků a byli šokováni, když viděli, jak naše skupina kráčí a rozdává malé americké vlajky. Naše poselství: „Jsme američtí křesťané. Stojíme za Vámi!“
Vešli jsme do prázdných restaurací v Galileji a jejich zaměstnanci nás přivítali s radostnými úsměvy. Kamkoli jsme šli, židovský lid nás přivítal s otevřenou náručí. Byli překvapeni, že nás vidí. Věřím, že naše rozzsévání svou měrou přispělo k předchozím rokům, kdy křesťanské organizace už v Izraeli rozoraly půdu pro přátelství a spolupráci.
Je jich příliš mnoho, abychom je všechny jmenovali, ale organizace Bridges for Peace byla založena v roce 1976. Další přátelství se mezi evangelíky a Izraelem rozvyvinulo v roce 1980, kdy se z Jeruzaléma stáhly velvyslanectví celého světa – poté, co izraelská vláda oficiálně prohlásila, že je Jeruzalém jejich nedělitelným hlavním městem. To přimělo hrstku křesťanů z několika národů k založení Mezinárodního křesťanského velvyslanectví v Jeruzalémě – ICEJ. V roce 2000 založila The Christian Broadcasting Network Israel v Jeruzalémě svou kancelář na Středním východě.
Ve Spojených státech také zesílily teplé uzdravující proudy mezi křesťany a Židy. V roce 2005 přijal Americký izraelský výbor pro veřejné záležitosti (AIPAC) svého prvního národního ředitele pro vnější vztahy – ten měl konkrétně za úkol angažovat křesťanské vůdce jako aktivisty v této organizaci. Tito nežidovští vůdci byli pozváni do historicky židovské organizace, což vedlo k vytvoření silných vztahů v rámci AIPAC a po celých Spojených státech. V roce 2006 založil pastor John Hagee v Texasu v San Antoniu, s požehnáním svého dlouholetého drahého přítele, ortodoxního rabína Aryeha Scheinberga, společnost Christians United for Israel (CUFI).
Lze s jistotou říci, že evangelikální podpora Izraeli se projevila také v miliardách soukromých darů prostřednictvím mnoha křesťanských organizací a charit. Křesťané v AIPAC se rovněž významně podíleli na dvojstranné kongresové podpoře vztahů mezi USA a Izraelem, zejména při udržování bezpečnostní pomoci Izraeli. 8 milionů členů CUFI podepsalo a propagovalo petice zaslané do Kongresu.
Jako evangelikální křesťanka – jedna z odhadovaných 600 milionů na celém světě – jsem vděčná za to, že nám Bůh dal druhou šanci stát při Izraeli. Je úžasné vědět, že od roku 1963 Yad Vashem, izraelské Světové středisko pro paměť holocaustu, uznalo 27 000 křesťanů za „Spravedlivé mezi národy“.
Přestože naše vztahy v letech mezi holocaustem a současností získaly nový rozměr, zůstává děsivá stopa křesťanské víry realitou. Ani uznání „Spravedlivých mezi národy“ ze strany Yad Vashem, nevymaže rozhodnutí křesťanů poháněná apatií, strachem nebo nepřátelstvím během nacistické noční můry. Důsledek zůstává. Nepovstalo nás dost.
Hitler svůj teror částečně ospravedlňoval náboženstvím – mnoho německých pastorů a sborů propadlo kouzlu nacistické propagandy. Chyběla křesťanská odvaha v akci. Vzpomeňte například na nacistické vojáky, kteří si v koncentračních táborech zpívali vánoční koledy. Dnešní křesťané by se neměli divit, že si od nás Židé drží nedůvěřivý odstup.
Rozmrzání našich vztahů začalo v mnohých církvích přicházet, když katolická církev prošla monumentálním „Nostra Aetate“ (28. října 1965). Mnoho katolických kněží i laiků se v evropských zemích postavilo proti nacismu.
Po důkladném prozkoumání jejich role spolupachatelů – včetně jejich teologie a pasivity ohledně holocaustu – byla během Druhého vatikánského koncilu pro biskupy vydána papežská encyklika. Prohlásili, že už nebudou „kolektivně“ obviňovat Židy z Ježíšovy smrti, přičemž se vzdali staletí trvajícího učení, že jsou za ni Židé odpovědni. Hlasování v poměru: 2221 ku 88.
Pokání a přiznání selhání tohoto mezníkového rozhodnutí otevřely v následujících letech širší cesty k porozumění.
Ačkoli to není v souvislosti s jeho členstvím v baptistické církvi často zmiňováno, troufám si říci, že i podpis zesnulého prezidenta Harryho Trumana, pod vznik izraelské státnosti z roku 1948, pomohl prolomit ledy. V protestantských denominacích si křesťané začali stále více uvědomovat obrovské hrůzy holocaustu a apatii mnoha evropských křesťanů. Kladení otázek ohledně minulosti a zkoumání židovských základů křesťanské víry vedlo k tomu, co přerostlo v silnou evangelikální podporu Izraele a širší židovské komunity.
Antisemitismus je na světové scéně nebezpečně na vzestupu a znovu Židy ohrožuje. Nemůžeme dopustit další hluboké zmrazení vztahů mezi evangelikály a Židy. Také v křesťanské komunitě stále čelíme znepokojivým postojům. Mnozí nevěří v trvalé, nezvratitelné Boží smlouvy s židovským lidem.
V roce 100 př. n. l. římský státník, právník a vědec Marcus Tullius Cicero moudře řekl: „Vrtkavost štěstěny prověří spolehlivost přátelství.“ Ve 20. století napsal reverend Rick Warren ve své populární knize „The Purpose Driven Life“: „Důvěra musí být stále obnovována. Důvěra vyžaduje dlouhodobost.“
Pojďme tedy zajistit, abychom byli spolehliví a důvěryhodní. Musíme se modlit a jednat v duchovní zbroji popsané v Efezanům 6: 10–18. Prohlubování přátelství se židovskou komunitou a rozvíjení duchovní otevřenosti nám umožňuje moudře a strategicky potlačovat antisemitismus, kdekoli se s ním setkáme.
Většina z nás nebude zapsána mezi „Spravedlivé mezi národy“, ale ujistěte se, že si naši židovští přátelé ve Spojených státech, Izraeli a po celém světě všimnou, že nám na nich, s pohledem upřeným na našeho židovského Spasitele, opravdu záleží.
