V předvečer svátku Pesach se v Izraeli shromažďují celé rodinné klany k radostné oslavě na připomínku toho, že je Bůh vyvedl z otroctví v Egyptě…
Autor: Krista Gerloffová, Jeruzalém, 12.3.2021
Průběh slavnostního večera je určen „Hagadou“, která je jakýmsi druhem liturgie. Hagada znamená doslovně příběh. Vypráví se v ní o vyvedení z Egypta pomocí biblických textů, rabínských výkladů, modliteb a písní. Zároveň obsahuje instrukce k symbolickému jednání, které příběh ilustruje. Názornost hraje důležitou roli, protože jde o to, aby byly s mocným jednáním Božím v historii židovského lidu seznámeny děti. Nakolik se celá Hagada dočte a jak přesně se dodrží, záleží samozřejmě na tom, jak je která rodina nábožensky založena nebo věřící.
Židovská tradice dodržovat tento svátek má svůj původ už v nařízeních Božích skrze Mojžíše na hoře Sinaj. Nejstarší písemné svědectví o existenci Hagady je přes tisíc let staré. Jedná se o rukopis, který se našel mezi dalšími židovskými spisy ve staré synagoze Ben Ezra v Káhiře. Protože žili Židé roztroušení po celém světě, vznikly v průběhu staletí nespočetné verze Hagad, od nádherně vymalovaných rukopisů až po ilustrované knížky. Nejstarší známé tištěné verze pocházejí ze Španělska z Guadalajary z roku 1482 a z Prahy z roku 1526.
Téměř na konci Hagady, která je dnes běžně k dostání, se nachází píseň, jejíž autor je jako u většiny těchto textů neznámý. Proto se mluví o lidové písni. Jedná se o naučnou písničku s čísly od jedné do třinácti. Nejde v ní ovšem o to, aby se děti naučily počítat, ale o to, aby se seznámily s důležitým obsahem. Písnička je velmi oblíbená nejen mezi ortodoxními Židy, ale i v sekulární společnosti. Objevila se například i v populárním vysílání pro děti, kde vystupuje anglicky mluvící mimozemšťan.
Nemá žádný název a začíná stejně jako první píseň v Hagadě otázkou: „Kdo ví jedno?“ Použité sloveso se vlastně musí do češtiny přeložit dvěma výrazy: „Kdo ví a zná jedno?“ Nebo ještě lépe „jednoho?“ Pochopíme to okamžitě, když známe zpívanou odpověď: „Jedno vím a jednoho znám: našeho jediného Boha, který je v nebi i na zemi.“
Každá sloka začíná další otázkou podle následujícího čísla. Po té, co se na otázku odpoví, opakují se všechny předešlé sloky jako v písni „Když jsem já sloužil…“ Tempo se neustále zrychluje. Jedná se vlastně o dialog. Protože každá sloka začíná otázkou „Kdo ví…“, vzniká dojem, že je každý účastník slavnosti tázán a může se přihlásit. Odpověď přichází vždy v první osobě, jako by se někdo přihlásil a zvolal: „Já to vím!“ U čísla dvě tedy zazní odpověď: „Já to vím: Dvě jsou desky úmluvy.“ Po jediném Bohu tedy přichází na řadu slovo, které dal Bůh Izraelitům na kamenných deskách hoře Sinaj.
Následuje historie a příslušnost k židovskému lidu. Kdo zná odpověď, ví, že tři jsou patriarchové Izraele – Abraham, Izák a Jákob, a čtyři jeho pramatky – Sára, Rebeka, Ráchel a Lea. S pětkou se dostáváme k pěti knihám Mojžíšovým. Přičemž nejde jen o to, kdo o nich ví, ale o to, kdo je zná. Pak přichází na řadu rabínské učení. Neboť šest částí má Mišna, písemná sbírka ústní tradice rabínských výroků z prvních dvou století n. l.
Sedmička nás vede do všedního života, ale zároveň i ke stvoření a Stvořiteli, neboť sedm dní má týden. Osmého dne je obřezán novorozený židovský chlapec a tím přijat do smlouvy s Abrahamem. Po devíti měsících se narodí dítě. Že se děvet měsíců těhotenství dostalo do pesachové liturgie ukazuje, jak důležité je v judaizmu přivádět děti na svět. Desítkou se dostáváme k desateru Božích přikázání a i u čísla jedenáct zůstáváme v Tóře: Kdo zná příběh, kde se Josefovi zdálo o jedenácti hvězdách?
U dvanáctky znalce Bible hned napadne dvanáct kmenů Izraele. A třináctka podle rabínského učení reprezentuje třináct vlastností Božího milosrdenství zjevených v Písmu, například když se Hospodin zjevil Mojžíšovi na hoře Sinaj (Exodus 13,6-7). Zároveň je třináct číselná hodnota číslice jeden „echad“, čímž se zase dostáváme na začátek – k jednomu a jedinému Bohu.
Ať je svátek 27. března i přes pandemii radostný
