S návrhem odsouzeného z Marylandu, abychom vrahům platili za to, že nás přestanou ohrožovat, se jednalo jako s kravinou, není to však ten stejný nápad, jako dát vrahům z PA jejich vlastní stát? Názor…
Autor: Meir Jolovitz, 1. března 2021, 3:00
Byl to docela pozoruhodný příběh. Ačkoli byl svým rozsahem a důležitostí téměř bezvýznamný, byl to příběh minulého týdne, který nás, i když jen na několik letmých okamžiků, zaujal. Možná proto, že byl tak absurdní. Tak iracionální. Tak nelogický. A zdál se být tak směšný, že brzy putoval z titulních stránek novin na ty poslední. Ale stál za pozornost.
Tady je zkrácená verze tohoto příběhu: Ve Spojených státech přišel vězeň z Baltimoru v Marylandu a komunitní aktivista Tyree Moorehead, který strávil 18 let ve vězení za vraždu druhého stupně, s tím, že „řešením prudce rostoucí míry vražd ve městě, je platit vrahům, aby nestříleli na lidi.“
Zjistili jsme, že to není úplně nové. Tato radikální strategie, která si nezasloužila nic jiného než výsměch, byla zvažována již dříve, v roce 2016, kdy představitelé Richmondu v Kalifornii testovali program, kde platili mladým pachatelům za to, že se nedostali do problémů (rozumějte: snížili míru vražd ve městě).
Racionální mysl by takovéto nesmysly samozřejmě rychle zavrhla. A přesto – a v mnohem větším měřítku – je právě toto myšlení jedním ze dvou ústředních základních kamenů filozofie předestírající argumenty pro vytvoření státu Palestina.
Nejprve odmítněme další „základní kámen“ – tedy to, že si palestinští Arabové svůj vlastní stát „zaslouží“. Aniž bychom tady prezentovali zdlouhavé historické pojednání o různých embryonálních teritoriálních rozděleních mandátní Palestiny sahající až do San Rema v roce 1920, Peelovy komise v roce 1937 a Rozdělovacího plánu OSN z roku 1947 i zřejmý argument, že „Jordánsko je Palestinou“, připomínáme jednoduché: Organizace na osvobození Palestiny byla založena dříve, než se Izrael stal „okupujícím“ státem.
To není nepodstatné, nicméně je to snadno – ochotně a záměrně – ignorováno. Pravdivý popis reality tedy zní: OOP, která údajně zastupuje palestinské nacionalistické hnutí, nebyla založena v roce 1964 za účelem založení Palestiny, ale zcela zjevně za účelem zničení existence Izraele.
O tom také svědčí skutečnost, že tato „teritoria“ okupovalo v letech 1948–1967 Jordánsko a to bez konkrétního závazku splnit ambice na založení Palestiny – bylo to tedy axiomaticky zcela jasné: šlo o ukončení existence Izraele.
Takže už tady nebudeme nic předstírat. Ti, kteří volají po zavedení dvoustátního řešení – a těch je na světě většina – se člení na dva tábory. Ten první se skládá z těch, které lze přesně popsat jako nepřátele Izraele. Ti přesně vědí jaké by byly skutečné důsledky. Židovský stát by byl teritoriálně zmenšen a stal se tak, při jakýchkoli budoucích vojenských konfrontacích se svými sousedy, méně obhajitelným. Byl by to Izrael omezený nějakou verzí hranic z před roku 1967. Ano, to jsou ty nechvalně známé „hranice Osvětimi“, jak Abba Eban označil linie příměří z roku 1949. To je jedno a totéž.
Druhý tábor je tvořen těmi, kteří jsou takzvanými přáteli Izraele, kteří nevědomě pomáhají výše zmíněnému táboru. Vyskytují se všude, především v západním světě. Tím, že akceptovali formuli, která přijímá podvodně krátkozraký názor, že jde o „izraelsko-palestinský“ konflikt, přijali také iluzi dvou států a toho, že je jádro tohoto konfliktu teritoriální. Není.
Je o nás lháno. A Izrael se ke své vlastní škodě na tomto podvodu podílí příliš často.
Člověk nemusí mít nárok na stipendium, aby pochopil, že rok 1964 chronologicky předcházel roku 1967. Že zřízení OOP – tři roky před tím, než Izrael „okupoval“ (to je jejich termín, nikoli náš) teritoria, je dostatečným důkazem, aby to bylo možné zařadit pod „genocidní ideologii“. Ti, kdo přes tuto viditelně samozřejmou skutečnost stále pochybují, se mohou obrátit na Chartu OOP. Arabové to raději nazývají Úmluvou OOP (originál z roku 1964 byl mírně upravený v roce 1968). Lze si také dohledat definici této Úmluvy.
V rozporu s těmi, kteří stále usilují o toto nedosažitelné donquichotské dvoustátní řešení, je nutné uvést – nikoli, palestinsko arabské vedení tuto Chartu nezrušilo. To je větší lež než „ano“ Elizabeth Taylorové, které řekla svým prvním sedmi manželům a to, že spolu budou „navždy“ – protože ona to mohla myslet vážně. OOP a její facelift Palestinská samospráva ovšem ne. Nenechte se zmást jejich občasnými výroky pro zahraniční zájemce a namísto toho si přečtěte, co nabízejí domácímu publiku: Charta/Úmluva zůstává nedotčena. A… je to ignorováno.
Je docela pozoruhodné, jak často zdánlivě inteligentní lidé jimi reálně nejsou. Ve stejném duchu je také neuvěřitelné, že jinak rozumně uvažující lidé nejsou schopni uvažovat. Oprava: jak jsou líní uvažovat. Bez jakékoli schopnosti zapojit kritické myšlení – i v té nejzákladnější podobě – je racionální myšlení v poklidu obětováno na oltář politiky.
Oprava: politické účelovosti. A politická účelovost se často nejlépe projevuje naprostou neschopností dát si dohromady spojitosti, které volají po tom, aby byly dány dohromady. Koneckonců, je tu příliš mnoho domácí politické agendy, kterou je třeba spravovat a oni jsou ti oni, kdo jsou spoluautory scénáře.
13. září 1993 – Dohody z Osla. Nejtemnější den v historii moderního Izraele. Den, který byl vyvrcholením řady událostí, které vedly k tomu, že Izrael přijal bezcitnou lež, že se z nesmiřitelného nepřítele stal „mírový partner“. Jásir Arafat se stal laureátem Nobelovy ceny míru – protože slíbil, že přestane vraždit Židy. Byla to lež, kterou žijeme dodnes. Arafat jednoduše vytuneloval Benjamina Disraeliho – ano diplomacie může být válečnou zbraní. Při zpětném pohledu by taková dvojakost mohla být předvídatelná. Co však předvidatelné nebylo, byla radost, kterou Izraelci při této šarádě projevovali.
Toto je pravda: nabídka palestinských Arabů (tehdy jako dnes) byla stejně obscénní, jako průhledně lživá. Přestaneme vraždit Židy, pokud nám dáte náš vlastní stát. Odsouzený vrah a aktivista Tyree Moorehead by dokázal ocenit brilantnost takovéto nabídky, nicméně samotné základy spojující Ramalláh s Baltimore, jsou ignorovány – těmi kdo jsou příliš líní myslet, aby viděli toto srovnání i zřetelnou nemorálnost.
Tato nabídka je při mírových jednáních s Izraelem Palestinskou samosprávou znovu a znovu předkládána. Avšak bezkonkurenční eskalace vražd Židů po Oslu nabízí smrtící statistický důkaz šílenství tohoto vzorce a tvrzení „přestaneme vraždit Židy, pokud nám zaplatíte“. Měnou je palestinský stát.
Toto šílenství zůstává základem dvoustátního řešení. Palestinské vedení je ve svých vyjádřeních celkem tupé: „Odměňte nás státem, i když platíme teroristům, aby vás i nadále vraždili.“ Lekce je jasná, ale většina ji odmítne přijmout. Ti, kdo si přečetli ten zdánlivě bezvýznamný příběh, který nějaký pitomý komunitní aktivista navrhl, abychom platili vrahům, aby nás přestali vraždit – a kteří obrátili oči v v sloup se slovy „děláš si srandu?“ – jsou velmi pravděpodobně ti stejní, kteří podporují poskytnutí státu vražedné PA, aby mohla přestat vraždit Židy. Ne proto, že by si to zasloužila, ale protože by ji to mohlo uklidnit.
Intelektuální nepoctivost vedla ty, kdo to myslí dobře, aby se spojili s těmi, kteří nám nejsou tak nakloněni k tomu, aby věřili, že funkční mírové dohody lze dosáhnout tím, že nabídne izraelským protivníkům sousední stát, který bude „životaschopný a demokratický“, jak nabídl americký ministr zahraničí Antony Blinken minulý týden. Dvakrát. Jde o špatné úsilí o zapojení se do budování národa zahraničněpolitickými odborníky bez potřebných odborných znalostí pro pochopení samotné podstaty tohoto konfliktu a muslimského nepřítele. Je to nekontrolovaná politická naivita.
Po celou dobu sedí zastánci dvoustátního řešení stranou a fandí.
Lawrence J. Peter, autor knihy The Peter Principle, nám nabídl tento nezapomenutelný citát: „Někdy si říkám, jestli svět řídí inteligentní lidé, kteří nás obelhávají, nebo imbecilové, kteří myslí svá slova vážně.“
Tyree Moorehead stejně jako Mahmúd Abbás sází na tu druhou alternativu.
Meir Jolovitz je bývalý národní výkonný ředitel Zionist Organization of America a dříve spolupracoval s Institutem pro pokročilá strategická a politická studia.
