Od roku 1989, a především od roku 2004 získal Izrael v Evropě nové přátele – a Česká republika mezi nimi vyniká.
Autor: Amos Uzan
Izrael věří, že USA je jeho nejbližším a nejspolehlivějším spojencem. Důvodem pro to je složitý a odměřený vztah s mnoha evropskými zeměmi. Přesto, od roku 1989, a především od roku 2004 získal Izrael v Evropě nové přátele – a Česká republika mezi nimi vyniká.
Vztahy mezi Izraelem a západoevropskými zeměmi začaly chladnout po Šestidenní válce v roce 1967. Liberální, hlavně levicová evropská elita začala o Izraeli přemýšlet jako o agresorovi. V jejích očích se židovský stát, který byl v minulosti vnímán jako slabý David čelící silnému arabskému Goliášovi, stal násilníkem utlačujícím Palestince.
Západoevropské země začaly kritizovat izraelskou okupaci Západního břehu dávno před tím, než se tato záležitost stala ztělesněním světové diplomacie. Zatímco Organizace za osvobození Palestiny (PLO) byla Izraelem a USA vnímána jako teroristická organizace, v mnoha západoevropských hlavních městech mohla PLO působit jako organizace reprezentující palestinské zájmy. Izrael, potýkající se s opakovanými teroristickými útoky spáchanými Palestinci, včetně vraždy atletů během Olympijských her v Mnichově v roce 1972, se od mnoha evropských zemí oddělil.
Komplikované vztahy mezi Izraelem a určitými evropskými státy se odráží ve vztahu Izraele s Evropskou unií. Jednou z prvních iniciativ prosazených Evropskou komisí bylo Benátecké prohlášení z roku 1980, které uznalo právo Palestinců na nezávislou vládu. To ochladilo vztahy mezi Evropskou unií a Izraelem na mnoho let. Nicméně, Izrael začal hledat způsoby, jak s Evropou lépe komunikovat, hlavně vzhledem k tomu, že chápe, že Evropa je důležitým diplomatickým hráčem.
Rok 2004 přinesl Izraeli nové přátele z Evropské unie
Evropská expanze v roce 2004 měla důležitý vliv na názor Evropské unie na blízkovýchodní konflikt. Noví členové, bývalé komunistické země, s sebou přinesli novou perspektivu založenou na odlišné zkušenosti. Tyto země neměly post-koloniální syndrom. Po svém hořkém zážitku s komunistickým totalitním režimem byly méně ochotné smířit se s diktátorskými režimy arabských zemí na Blízkém východě. Kromě toho, jako satelitní státy Ruska neměly tyto státy chtě nechtě jinou volbu, než udržovat blízké vztahy s arabským světem.
Po pádu Berlínské zdi se dobré vztahy s Izraelem staly pro bývalé komunistické země symbolem svobody. Země bývalého východního bloku také chtěly pochopit postoj Izraele vůči regionálním výzvám. S jasnou zkušeností Studené války, která zahrnovala invazi a vykořisťování, byly méně kritické vůči izraelskému používání moci. Poslední, ale stejně důležitý důvod: post-komunistické země měly méně muslimských menšin, což jim umožnilo vytvořit svou blízkovýchodní politiku nezávisle na politickém tlaku muslimských skupin.
Česko-izraelský speciální vztah
Mezi komunistickými zeměmi je dnes Česká republika považována za jednoho z nejbližších spojenců Izraele. V posledních letech Praha podporovala Izrael dokonce i během událostí, které přinesly silné útoky ze všech jižních a severních částí Evropské unie.
V létě 2006, když Izrael bojoval s Hizballáhem, požadovaly mnohé evropské země okamžitý klid zbraní. Češi oproti tomu volali po právu Izraele na sebeobranu. Během operace Cast Lead v zimě 2008-2009 byla Česká republika jednou z mála zemí, které neodsoudily obrannou akci Izraele v Gaze proti Hamásu. Česká pozice byla v té době ještě výraznější, protože Praha předsedala Evropské radě, a proto mluvila jménem celé Evropské unie.
Český plán zorganizovat summit Izraele a Evropské unie na konci svého předsednictví, jehož cílem bylo zlepšit vztahy mezi Evropskou unií a židovským státem, byl poté zrušen. Někteří členové Evropské unie byli proti upevňování vztahů s Izraelem, aniž by došlo k pokroku v mírovém procesu. Přestože český program nebyl zrealizován, speciální vztah mezi Českou republikou a židovským státem zůstal silný. Abychom mohli porozumět hlubokým kořenům tohoto blízkého vztahu, musíme se podívat zpět do nedávné historie.
V Českých zemích byly vztahy mezi místním obyvatelstvem a Židy nekomplikované. Čeští Židé patřili kulturně buď k německé nebo k české populaci země, která byla až do roku 1945 multikulturní. Jak česky mluvící, tak německy mluvící Židé byli asimilovaní a byli nedílnou součástí obchodní, kulturní a vědecké elity českého státu.
V porovnání s ostatními částmi východní Evropy, obzvláště s Polskem, měly české elity tendenci být méně antisemitské. Ve skutečnosti vzdělaná třída, která byla filosemitská, ovlivnila politiku země během období První republiky (období od roku 1918 do Druhé světové války). Nejvlivnější Čech té doby, první prezident Československa, Tomáš Garrigue Masaryk, byl nadšeným přívržencem sionismu a idei židovské domoviny v Palestině. V roce 1927 byl prvním prezidentem, který navštívil britskou Palestinu.
Pro průměrného českého občana Mnichovská dohoda byla, a stále je, jednou z nejdůležitějších událostí v utváření jeho názorů ohledně světové politiky. V roce 1938 bylo Československo donuceno vzdát se velké části svého území a předat ji Hitlerovu Německu poté, co Británie a Francie podepsaly pakt s Německem a Itálií. Skutečnost, že dvě mocnosti zradily malý stát ve střední Evropě pro to, aby si usmířily agresivní nacistický režim, zanechala v Češích hořký pocit téměř neodpustitelné zrady a opuštění.
Díky této zkušenosti se Češi částečně identifikují s izraelským lidem. Na rozdíl od Československa ve 30. letech vidí Češi Izrael jako jedinou demokracii obklopenou nedemokratickými režimy. Češi mohou lépe porozumět izraelskému skepticismu ohledně myšlenky, že vzdát se území automaticky povede k trvajícímu míru.
Trauma kapitulace
Ochota Izraele bránit své území silou a jeho neochota spoléhat se v otázce bezpečnosti na ostatní, což je v západní Evropě většinou interpretováno jako zatvrzelost a agrese – jsou v České republice přijímány s pochopením. Tato země měla nešťastnou zkušenost se západními mocnostmi, které jí v roce 1930 slíbily, že jí zaručí bezpečí. A přesto se pod tlakem vzdaly a obětovaly československé území. Následně byla československá armáda donucena vzdát se bez boje.
Trauma této kapitulace přispělo k obdivování izraelské schopnosti odolat útokům a postavit se na odpor. Generace Čechů, kteří vyrostli ve stínu Mnichova a žili v období, kdy Československo znovu ztratilo svou nezávislost (pod komunistickým diktátorským režimem, v letech 1948 a 1968), byli dojati izraelskou schopností bránit se, což pro ně bylo hlubokým zdrojem inspirace.
Podobně i Izraelci mají vůči Čechům náklonnost. V roce 1947, v předvečer založení židovského státu, prosazovala česká delegace u speciální komise OSN myšlenku rozdělení Palestiny na dva státy. Ve stejné době byli v Československu cvičeni piloti Hagany. Jeden z pilotů, Ezer Weizman, se později stal prezidentem Izraele.
V roce 1948, v předvečer založení Státu Izrael bylo Československo první, kdo dodal Izraeli zbraně. A to i přes mezinárodní embargo na zbraně. Staří Izraelci stále vnímají tuto pomoc jako jeden z rozhodujících faktorů, který pomohl židovskému státu dosáhnout vítězství v první židovsko-arabské válce v letech 1948-1949.
Tato vojenská pomoc však nebyla úplně nezištná, protože Izrael zaplatil značné sumy za tyto zbraně, které nebyly po Druhé světové válce v Evropě vůbec vzácné.
Přestože se československo-izraelské vztahy během komunistického období lehce ochladily, okamžitě po roce 1989 byly znovu obnoveny. Dnes se tyto dvě země nepovažují pouze za spojence, ale za něco mnohem většího. Pro Izrael je Česká republika zemí, která rozumí geopolitické situaci židovského státu a na rozdíl od některých západoevropských zemí není pacifistická a pokrytecká. Pro Českou republiku je Izrael demokratickou zemí, jejíž bezpečnost a blahobyt jsou důležité pro světovou demokracii a svobodu.
Business a geopolitika
Navíc, tyto dvě země si vybudovaly silná ekonomická pouta. Izrael, jako země, která vyrábí špičkové technologie, je velmi atraktivním obchodním partnerem pro mnohé české společnosti.
Vřelé vztahy mezi Českou republikou a Izraelem jsou postavené na společném základu geopolitického a ekonomického zájmu. Co činí tento vztah speciálním je to, že obě země sdílí základní hodnoty a podobné chápání výzev, kterým svět v dnešní době čelí. Češi, v porovnání s mnoha evropskými zeměmi, jsou méně naivní a nezaujímají zdvořilý postoj vůči diktátorským režimům a vůči bezpečnostním výzvám na Blízkém východě. Toto velmi oceňují Izraelci, kteří většinou vidí Evropany jako neochotné bezpečnostní výzvy na Blízkém východě pochopit, a také jako pokrytce, protože Evropané na jedné straně kritizují izraelské používání síly, ale na druhé straně se spoléhají na to, že je budou USA bránit.
Když se mírový proces na Blízkém východě zdá být vzdáleným snem, můžeme pouze doufat, že blízké přátelství mezi Izraelem a Českou republikou pomůže Izraelcům lépe porozumět některé ze stanovisek evropských zemí a naopak.
