Celou dobu od jednostranného stažení z Gazy v létě 2005 se Izrael zabýval „vyjednáváním s Hamásem pod hrozbou násilí“. V rámci toho IDF v Gaze podnikla vedle menších ozbrojených střetů tři rozsáhlé operace. Když neexistuje možnost, že by byla v dohledu buď seriózní politická vyjednávání nebo rozhodující válka, je jedinou alternativou pokračovat v „diplomacii násilí“.
Autor: Prof. Shmuel Sandler
Poslední kolo násilí v Gaze znovu vyvolalo otázky ohledně trvajícího konfliktu mezi Izraelem a místními teroristickými organizacemi. Jak se mohou vést vyjednávání, zatímco obě strany používají násilí a nejsou spolu v přímém kontaktu? Není rozpor mezi použitím násilí a politickým vyjednáváním? Je možné věnovat se obojímu zároveň?
Vhled z oboru strategických studií může na tento paradox vrhnout světlo. V současné době bylo klasické rozlišení mezi válkou a diplomacií, které charakterizovalo mezistátní války v 19. století a v první polovině 20. století, oslabeno a nahrazeno termínem „diplomacie násilí“, který poprvé použil Thomas Schelling (v roce 2005 získal spolu s Israelem Aumannem Nobelovu cenu za ekonomii). Schelling vyvrátil Clausewitzův slavný výrok, že válka je „pokračováním politiky pomocí jiných prostředků“ tím, že identifikoval situace, ve kterých násilí samotné představuje diplomatický rozhovor – výměnu zpráv pomocí použití síly. Přestože se Schellingovy studie zabývaly omezenými americkými válkami v Korei a ve Vietnamu, jeho vhled lze aplikovat i na další omezené/asymetrické konflikty jako i ten, který se vede od roku 2005 mezi Izraelem a teroristickými organizacemi v Gaze.
Jaký je politický záměr toho, že Izrael proti Hamásu používá sílu? Pro izraelské vlády během těchto let nebylo vojenské zlikvidování a vypuzení Hamásu politickým cílem, protože zničení této organizace nebo její vypuzení z Gazy by vedlo k jednomu ze dvou nežádoucích výsledků: buď k přesunu moci do rukou Palestinské samosprávy (která byla v roce 2007 vyhnaná z Gazy Hamásem) a ke zvýšenému mezinárodnímu tlaku na vznik palestinského státu na obou stranách Izraele, nebo k obnovené izraelské kontrole nad obyvatelstvem Gazy. Oba výsledky jdou proti národním zájmům Izraele.
Po třech operacích v Gaze, ve kterých se Izrael vyhnul totální válce, si Hamás bezpochyby uvědomuje izraelské dilema. Dál Jeruzalém vyzývá, přestože si silně uvědomuje svá vlastní omezení tváří v tvář mnohem mocnější izraelské armádě. Kvůli svému nekompromisnímu smyslu existence – chce Izrael zničit – se Hamás cítí být ideologicky zavázán k tomu, aby dál bojoval.
Tento omezený konflikt pro Hamás výrazně získává na důležitosti, zatímco ztrácí legitimitu v Gaze a mezi mnohými arabskými státy, zejména v Egyptě a Saúdské Arábii, a zatímco Palestinská samospráva přerušila financování.
Hamás není schopný vyhladit Izrael a vyhlazení Hamásu není politickým cílem Izraele. Obě strany proto udržují omezený konflikt.
V rámci toho obě strany vedou pokračující „násilný diplomatický rozhovor“ se svými vlastními pravidly. Hamás sděluje zprávy prostřednictvím výtržností podél hranice Gazy a útoků (primárně) na komunity v pohraničí Gazy, zatímco Izrael se snaží určit, co už je přes čáru. Vezměme v úvahu například vyjádření ministra Cachi Hanegbiho z 15. listopadu 2018, ve kterém popsal útok Hamásu jako „méně závažný, většina raket se soustředila na pohraničí Gazy. Rakety na Tel Aviv, to je jiný příběh“. Navzdory tomu, že se Netanjahu od tohoto rozlišování distancoval, byla minulý rok odpověď Izraele na raketový útok na Tel Aviv a na Šarónskou planinu vskutku mnohem masivnější než jeho odpovědi na útok na pohraničí Gazy. Hamásu to došlo a nepokračoval v útocích na střed země.
Stejně tak v posledním kole se Hamás zdržel od rozšíření raketových útoků na srdce Izraele, zatímco IDF dělala co mohla, aby se vyhnula civilním obětem tím, že před nálety na budovy používala strategii „klepání na střechu“. Když Izrael vystupňoval svou odpověď cíleným zabíjením teroristů (krok, kterému se roky vyhýbal), obě strany pochopily, že další fáze bude mít za následek cílené zabíjení vůdců Hamásu na jedné straně a raketové útoky na střed Izraele na druhé straně. Konflikt skončil dříve, než toto vystupňování mohlo nastat.
Může být takové „smlouvání za pomoci hrozby násilí“ dlouhodobě udržitelné? Zatím pokračuje už patnáct let. Od jednostranného stažení z Gazy v létě 2005 IDF v Gaze provedla tři rozsáhlé operace – Cast Lead (prosinec 2008 – leden 2009), Pillar of Defense (listopad 2012) a Protective Edge (červenec – srpen 2014) – vedle menších ozbrojených střetů. K popsání tohoto vzorce násilí IDF zavedla termíny jako „kampaň mezi válkami“ a „sekání trávy“. Když neexistuje možnost buď seriózních politických vyjednávání nebo rozhodující války, je jedinou alternativou diplomacie násilí.
