Folkový zpěvák Leonard Cohen zůstává nejznámější díky své písni odkazující na krále Davida a Samsona a Dalilu.
Autor: Andrew Lapin, JTA 3.7.22 19:46
Leonard Cohen napsal asi 150 veršů písně „Hallelujah“, alespoň to tvrdí vědci.
Oblíbený kanadský folkový zpěvák, který spojil židovskou mystiku s popovou mytologií pro celosvětové publikum, napsal během své padesátileté kariéry několik hitů, včetně mnoha, jako jsou „Who By Fire“ a „You Want It Darker“, které mají nezaměnitelný židovský obsah. Žádná z nich však nebyla tak úspěšná nebo tak poetická jako „Hallelujah“, která byla zhruba 300krát přebásněna a hrála se na svatbách, pohřbech, bohoslužbách a při všech možných příležitostech.
Díky narážkám na krále Davida a Samsona a Dalilu, otázkám po vyšším smyslu a nejasnému, ale lákavému textu bylo málokteré dílo židovského umělce podrobeno takovému zkoumání a interpretaci – k velkému údivu svého autora.
Nový dokumentární film „Hallelujah: Leonard Cohen, A Journey, A Song“ nepřevypráví všech 150 veršů, přestože někteří Cohenovi oddanější akolyté možná touží slyšet jejich menší pády a větší zdvihy. Ale hraje „Hallelujah“ mnohokrát, mnohokrát a umožňuje některým umělcům, kteří ji přebírali, včetně Brandi Carlile a Rufuse Wainwrighta, vysvětlit, co pro ně píseň znamenala.
Důležité je, že se film „Hallelujah“ snaží prozkoumat vztah písně nejen k jejímu tvůrci, ale také k judaismu obecně.
Režiséři Daniel Geller a Dayna Goldfine, inspirováni knihou literatury faktu „The Holy or the Broken“ od Alana Lighta, využívají rozhovorů s Cohenovými blízkými přáteli, tvůrčími partnery a milenkami, aby prozkoumali odkaz písně i Cohena. Po této půdě už dříve kráčeli jiní dokumentaristé a autoři, kteří zkoumali konkrétní kapitoly jeho příběhu, jako byl románek s Marianne Ihlenovou na řeckém ostrově v 60. letech nebo jeho koncerty v Izraeli během jomkipurské války.
Rámcový materiál v podobě jediné písně však poskytuje jedinečné možnosti vyprávění. Film strukturuje Cohenův život do období před a po vydání písně „Hallelujah“, která vyšla na albu „Various Positions“ v roce 1984, kdy už bylo Cohenovi 50 let. Ukazuje, jak zásadní roli při jejím vzniku sehrála jeho židovská výchova v Montrealu a záliba ve zpochybňování některých aspektů víry, včetně toho, jak se ho „jako dítěte dotkla taková ta nabitá řeč, kterou jsem slyšel v synagoze“ (jeho víra byla silná, ale potřeboval důkaz). Cohen začal na „Různých polohách“ pracovat, když mu bylo čtyřicet let – tedy v době, kdy podle židovské tradice mohou Židé začít studovat kabalu.
Tváří v tvář konci vztahu s partnerkou Suzanne Elrodovou a hledáním způsobu, jak naznačit, že bývalý básník a ikona 60. let obrací nový list, Cohen také krátce uvažoval o změně svého jména na September, což jeho rabín Mordechaj Findley ve filmu poznamenává, že se překládá jako „Elul“ – hebrejský měsíc na prahu podzimu, který znamená obnovu.
Tyto nové začátky, jak tvrdí film, nejlépe symbolizovalo „Haleluja“: záře světla v každém slově. Ale nic v Cohenově životě nebylo snadné a cesta písně k popularitě nebyla přímá. Vydavatelství Columbia Records se rozhodlo „Various Positions“ ve Spojených státech nevydat a píseň jako Cohenův hluboký zářez chřadla v zapomnění, dokud ji neoživil nejprve Bob Dylan a poté John Cale.
Teprve když mladý Jeff Buckley v roce 1994 objevil a natočil vlastní variaci Caleovy nahrávky (zatímco Cohen, znechucený hudebním průmyslem, se uchýlil do zenového kláštera), stala se „Hallelujah“ fenoménem, jakým je dnes. Nové generace přijaly Buckleyho strašidelné, éterické pojetí textu a jeho smrt v mladém věku písni dodala na mystičnosti. Caleově coververzi neuškodilo ani prominentní vystavení ve filmu Shrek v roce 2001.
Když se vliv písně od tohoto montrealského židovského trubadúra odvrátí a on přijde o své životní úspory poté, co ho podvede jeho dlouholetý obchodní manažer, film nabízí památnou sekvenci, v níž se Cohen vůbec neobjevuje. Je to montáž soutěžících talentových soutěží z roku 2000, kteří nabízejí nekonečné coververze písně „Hallelujah“ za doprovodu bombastických smyčců a syntezátorů, čímž píseň za každou cenu pevně zakotví v americkém kánonu.
A zatímco původní verze písně obsahovaly sloky, v nichž se mísily Cohenovy duchovní i tělesné úvahy, předváděné verze z „American Idol“ a „X Factoru“ jsou rozhodně „géčkové“ a postrádají Cohenovy charakteristické pochybnosti a dvojznačnost: Cohenův styl je plný pochyby a pochybností, které se v něm objevují. Film nakonec ukazuje, že píseň neustále směřuje k sekularizaci.
Komu nakonec patří „Hallelujah“? Je vůbec židovské? Patří vůbec Cohenovi? Film se vymyká svému vlivu a pak se ho snaží vrátit zpět. Ale když člověk tu píseň slyší dostatečně často, v dostatečně různých prostředích a uvědomí si, že se každého, kdo ji slyší, dotýká na nějaké hluboké, nepostřehnutelné úrovni, stává se něčím jiným: uměleckým dílem, které prostě přišlo na svět, možná, jak naznačuje sama píseň, díky Božské prozřetelnosti.
