Lokální oddíly ŻOB byly pomocí emisarů toho našeho Varšavského, vytvořeny i v Krakově, Čenstochové, Będzině a Sosnowci. Později se v těchto městech stavěli na odpor v momentu likvidaci ghett.
Krakovská buňka provedla také 22. prosince 1942 razantní, demonstrativní útok na krakovskou kavárnu Cyganeria, v důsledku čehož podle různých odhadů zemřelo 7 až 10 německých důstojníků (během té samé akce byly rozvěšeny polské vlajky na mostech a položeny květiny pod Mickiewiczův pomník na krakovském náměstí, aby odvedli pozornost od ghetta, a tím i odvrátit možný hněv nacistických okupačních úřadů od tamního civilního obyvatelstva.
Samotná Lidová garda prohlásila tuto a mnoho jiných diverzních a sabotážních akcí mimo ghetto za svou (mimo jiné se jednalo o akci roztažení kolejí na trase do vyhlazovacího tábora Auschwitz).
Lednová sebeobrana se rychle stala veřejně známou… rozneslo se, že Židé střílejí a nechtějí být dobrovolně posláni neznámo kam, jako dříve. Kontakty s židovskými podzemními organizacemi se začaly rozvíjet. Proběhla první setkání zástupců ŻOB s důstojníky Zemské armády. Židé obdrželi první větší zásilku pistolí a granátů. Kromě 50 pistolí, které varšavský okrsek Zemské armády dodal pro bojovníky, byli vysláni instruktoři, aby školili lidi jak vést městskou partizánskou válku…
V době Povstání ve varšavském ghettu, se ŻOB ve Varšavě pravděpodobně skládala z 22 bojových skupin podléhajících velení podle čtvrtí:
pět skupin bylo vytvořených z organizace Dror,
čtyři z ha-Šomer ha-ca’ir,
čtyři z Lidové gardy Polské dělnické strany,
čtyři z Bundu
Organizace Poalej Cijon-Levice, Poalej Cijon-Pravice, Akiba, Gordonia a Hangar Hacyjoni každá vytvořily po jedné bojové skupině.
Počet bojovníků se neskutečně liší zdroj od zdroje. Kolísá od 220 do 600 lidí, mužů i žen. Během povstání v ghettu byl sídlem velitele kryt na ulici Miła 18.
Bojovníci ŻOB během povstání vystupovali pod bílo-červenými vlajkami a část z nich dokonce pod socialistickou rudou vlajkou. Špatně vycvičení a vyzbrojení bojovníci, kteří měli jen 1 kulomet, 1 samopal, do 15 pušek a zase dle různých zdrojů 70-200 pistolí a revolverů dodaných Zemskou armádou, Lidovou gardou a jistých 50 pistolí dodaných Židovským vojenským svazem, vzdorovali přesile skoro měsíc.
V průběhu povstání většina členů ŻOB zahynula. Část těch, kterým se z varšavského ghetta podařilo dostat utvořila v blízkých wyszkowských lesích partyzánské oddíly, bojující ve strukturách Lidové gardy pod velením Jicchaka Cukiermana, zvaného „Antek“; jiní se ukrývali na vesnicích a v lesních bunkrech. Četa ŻOB pod velením Marka Edelmana se účastnila bojů ve Varšavském starém městě během Varšavského povstání v roce 1944.
Než se podíváme na druhou složku ozbrojeného odboje, musím napsat pár slov ještě o dvou lidech z této organizace. Není to spravedlivé, pozornost si zaslouží mnoho a mnoho z nich, ale není to možné…
první bude
Cvija Lubetkinová,
Mimořádná žena, která byla jednou z vůdčích osob židovského podzemního odboje v nacisty okupované Varšavě a jedinou ženou ve vrchním velení odbojové skupiny Židovská bojová organizace. Podařilo se jí přežít Holocaust a v roce 1946 emigrovala do Britské mandátní Palestiny.
Narodila se v Polsku ve vesnici Byteń poblíž města Słonim v dnešním Bělorusku. Již jako mladá se dala k dělnicko-sionistickému hnutí. Později se stala členkou mládežnicko-sionistického hnutí Dror a v roce 1938 se stala členkou jeho výkonné rady. Když nacistické Německo a později Sovětský svaz v září 1939 napadli Polsko, podnikla nebezpečnou cestu ze Sověty okupované části země do Varšavy, kde se přidala k odboji.
V roce 1942 pomohla založit levicově-sionistický Antifašistický blok. Rovněž tak, jako jedna ze zakladatelů Židovské bojové organizace, působila ve varšavské židovské komunitní politické radě, známé jako Židovský národní výbor, a v Koordinační komisi, což byla zastřešující organizace sestávající z Židovského národního výboru a nesionistického Bundu.
Byla jednou z vůdčích osobností povstání ve varšavském ghettu a jedinou ženou ze 34 bojovníků, kteří přežili válku. Poté, co 10. května odvedla skupinu přeživších bojovníků z ghetta varšavskými kanály, se i nadále zapojovala do odbojových aktivit ve Varšavě, kde se v roce 1944 zúčastnila varšavského povstání.
Po skončení války se angažovala pomoci přeživším holocaustu a pomáhala organizovat Brichu. Sama podnikla Aliju do britské mandátní Palestiny v roce 1946. Provdala se za někdejšího velitele ŻOB, Jicchaka Zuckermana, a společně s ním a několika dalšími přeživšími bojovníky z ghetta a partyzány založila kibuc Lochamej ha-Geta’ot. V roce 1961 svědčila, podobně jako její manžel, v procesu s nacistickým válečným zločincem Adolfem Eichmannem. V letech 1966 až 1968 byla členkou vedení Židovské agentury.
Cvija Lubetkinová zemřela v roce 1976. Její vnučka Roni Zuckermanová se v roce 2001 stala první stíhací pilotkou Izraelského vojenského letectva.
Druhou osobností, kterou vám chci přiblížit byl Marek Edelman
Podrobnosti o narození Marka Edelmana nejsou s jistotou známy; prameny uvádějí dva možné roky narození, buď rok 1919 v Homelu, nebo v roce 1922 ve Varšavě. Jeho otec, Natan Feliks Edelman, byl členem Strany socialistických revolucionářů tedy Eser. Jeho dva strýcové byli jako takzvaní Bílí eseři popraveni bolševiky. Jeho matka pracovala jako administrativní pracovník v jedné nemocnici ve Varšavě a byla členkou socialistické dělnické strany.
Když Edelmanova matka Cecylia zemřela, bylo mu 14 let a starali se o něj ostatní zaměstnanci nemocnice, kde pracovala. Varšavu vždy považoval za své město, polsko za svou vlast. V roce 2001 řekl, cituji:
„Varšava je moje město. Tady jsem se naučil polsky, jidiš a německy. Tady jsem se ve škole naučil, že se člověk musí vždy starat o druhé. Tady jsem také dostal facku jen proto, že jsem byl Žid.“
Jako člověk prošel před válkou složitou cestu ale nakonec našel své místo v organizaci BUND. Zde pracoval v sekci pro děti a mládež a o to usiloval i ve Varšavském Ghettu.
Byl přesvědčený antisionista – odmítal z Polska odejít i přes rostoucí antisemitismus. Nečekal na Mesiáše a Palestinu odmítal jako vlast. Věřil, že Polsko je jeho země, a bojoval za spravedlivé, socialistické Polsko, ve kterém by každá národnost měla svou vlastní kulturní autonomii, a ve kterých by byla zaručena práva menšin.
V roce 1939, po německé invazi do Polska, byl Edelman uvězněn ve varšavském ghettu. V roce 1942 jako vůdce mládeže Bund spoluzaložil podzemní Židovskou bojovou organizaci a v povstání v ghettu byl jedním ze tří podvelitelů a poté se stal vůdcem po smrti Anielewicze – stalo se to 8. května, kdy velitel ŻOB Mordechaj Anielewicz, obklíčen německými zabijáky spáchal sebevraždu.
Ráno 10. května Edelman a jeho pár zbývajících kamarádů unikli kanalizační stokou a vydali se do „arijské“ části Varšavy, aby našli bezpečí mezi svými polskými krajany. V tomto okamžiku bylo povstání u konce.
Po druhé světové válce bylo povstání v ghettu někdy uváděno jako neobvyklý příklad aktivního židovského odporu tváří v tvář hrůze páchané Němci. Marek však nikdy neviděl rozdíl v povaze těch, kteří bojovali v Povstání, a těch, kteří byli posláni do táborů smrti, protože podle jeho názoru se všichni zúčastnění prostě vyrovnávali s nevyhnutelnou smrtí, jak nejlépe uměli.
K tomu řekl, cituji:
„Věděli jsme moc dobře, že nemáme šanci vyhrát. Bojovali jsme jednoduše proto, abychom nedovolili Němcům, aby sami vybrali čas a místo naší smrti. Věděli jsme, že zemřeme. Stejně jako všichni ostatní, kteří byli posláni do Treblinky …. Jejich smrt byla daleko hrdinštější. My jsme nevěděli, kdy dostaneme kulku. Oni se museli se vyrovnat s jistou smrtí, svlékli se v plynové komoře nebo stáli na okraji masového hrobu a čekali na kulku v zátylku… Bylo snazší zemřít v boji než v plynové komoře.“
V polovině roku 1944 se Edelman zúčastnil Varšavského povstání, kdy polské síly povstaly proti Němcům, než byly po 63 dnech bojů nuceny kapitulovat.
Po druhé světové válce studoval na lékařské fakultě v Lodži a stal se známým kardiologem, který vynalezl několik originálních život zachraňujících operačních postupů. V roce 1948 Edelman aktivně vystupoval proti začlenění Bundu do Polské sjednocené dělnické strany. V roce 1976 se stal aktivistou Výboru pro obranu pracovníků a později hnutí Solidarita. Edelman veřejně odsuzoval rasismus a prosazoval lidská práva.
Jako senátor veřejně podporoval antifašistické iniciativy a organizace bojující proti antisemitismu. V roce 1993 doprovázel konvoj zboží do města Sarajevo, když bylo město v obležení. Edelman důrazně odsoudil mezinárodní lhostejnost během bosenské genocidy na počátku 90. let a označil ji za ostudu pro zbytek Evropy a „opožděné vítězství Hitlera – vítězství ze záhrobí“.
Nejdůležitější je život, a když je život, nejdůležitější je svoboda. A potom za svobodu i život dáme…
Edelman byl celoživotní antisionista. Díky tomu nebyl a není v Izraeli vnímám pozitivně. V rozhovoru z roku 1985 řekl, že sionismus je „ztracený případ“ a zpochybnil životaschopnost Izraele. Zůstal pevně Polákem, odmítl emigrovat do Izraele a to přes několik poválečných polských antisemitských bouřích, které polské Židy donutily masově utíkat z vlasti…
Pro Izrael bylo nepřijatelné, že ve svém stáří mluvil na obranu palestinského lidu, protože cítil, že židovské právo na sebeobranu, za které bojoval, hrozilo, že překročí hranici do útlaku.
V srpnu 2002 napsal otevřený dopis palestinským vůdcům. Ačkoli dopis kritizoval palestinské sebevražedné útoky, jeho tón rozzuřil izraelskou vládu a tisk.
Moshe Arens, bývalý izraelský ministr obrany a ministr zahraničí, navštívil Edelmana ve Varšavě v roce 2005, aby diskutoval o povstání ve varšavském ghettu. Arens obdivoval Edelmana a neúspěšně se snažil získat pro něj oficiální izraelské uznání.
Nakonec krajně znechucený Arens napsal, cituji:
„Mnozí z těch, kteří přežili povstání a usadili se v Izraeli, nemohli Edelmanovi odpustit jeho častou kritiku Izraele. Když jsem se vrátil z Varšavy, snažil jsem se přesvědčit řadu izraelských univerzit, aby udělily Edelmanovi čestný doktorát jako uznání jeho role v povstání ve varšavském ghettu, narazil jsem na tvrdohlavou opozici vedenou historiky holocaustu v Izraeli. Dostal nejvyšší polské vyznamenání a na 65. oslavě povstání ve varšavském ghettu mu byla udělena francouzská medaile Čestné legie. Zemřel, aniž by obdržel jakékoliv uznání od Izraele, které si tak bohatě zasloužil“.
Marek Edelman byl ženatý s Alinou Margolis-Edelman, měli dvě děti, Aleksandera a Annu. Když jeho žena a děti emigrovaly z Polska do Francie v důsledku antisemitských akcí polských komunistických úřadů v roce 1968 , Edelman se rozhodl zůstat v Lodži, nedokázal opustit duše svých druhů…
Každý duben pokládal ve Varšavě květiny za ty, se kterými sloužil při povstání ve varšavském ghettu. Edelmanova manželka Alina, která rovněž přežila varšavské ghetto, zemřela v roce 2008. Zůstali po nich syn a dcera.
Zemřel 2. října 2009.
