Existence palestinských uprchlických táborů na území ovládaném Palestinci může být pro ty, kdo nejsou obeznámeni s arabsko-izraelským konfliktem, matoucí. Jak mohou být Palestinci uprchlíky na svém vlastním území?

Autor: J. Micah Hancock 23. února 2025

Ve skutečnosti je historie palestinských uprchlíků a uprchlických táborů na území Izraele i mimo něj složitá a komplikovaná soupeřícími zájmy, které často upřednostňují geopolitické zájmy před blahem Arabů, kteří se v uprchlických táborech usadili.

Plán OSN na rozdělení z roku 1947

Historie palestinských uprchlických táborů začíná arabsko-izraelskou válkou v roce 1948, kterou Izraelci znají jako válku za nezávislost a kterou Palestinci později začali nazývat Nakba neboli „katastrofa“. (Tento termín se původně používal pro neúspěch arabských armád při porážce Židů a teprve později se vztahoval na útěk Arabů a následnou ztrátu jejich domovů).

Konflikt začal po plánu rozdělení OSN z roku 1947, který navrhoval rozdělení britské mandátní Palestiny na židovský a arabský stát. V té době se výrazem „Palestina“ označovali především židovští obyvatelé; zatímco Arabové v regionu se obecně označovali jako „Arabové“.

Arabští představitelé rezoluci OSN č. 181 odmítli, zatímco židovští představitelé ji přijali, přestože nové území bylo ještě menší, než původně navrhovala Společnost národů.

Ještě před vyhlášením nezávislosti Izraele v květnu 1948 vyzývali arabští představitelé Araby na území navrhovaného židovského státu k útěku a slibovali rychlé vítězství a brzký návrat Arabů do jejich domovů.

Arabský nacionalista Aref el-Aref ve svých dějinách války v roce 1948 uvedl: „Arabové si mysleli, že zvítězí za méně než mrknutí oka a že od okamžiku, kdy arabské armády překročí hranice, nebude trvat déle než den či dva, než budou dobyty všechny kolonie a nepřítel odhodí zbraně a vydá se jim na milost.“

Ještě před vypuknutím války začaly tisíce Arabů utíkat z arabských čtvrtí v židovském záboru. Po vyhlášení plánu rozdělení odešlo do sousedních arabských zemí asi 30 000 bohatých Arabů, kteří se obávali vypuknutí válečných akcí. Chudší arabské rodiny utíkaly k rodinám do východní části území (Judeje a Samaří). V lednu 1948 byl útěk Arabů natolik alarmující, že Vyšší výbor palestinských Arabů požádal sousední arabské země, aby těmto uprchlíkům odmítly udělit víza nebo vstup.

Po vypuknutí bojů, navzdory oficiální výzvě nově vznikající izraelské vlády, která žádala Araby, aby zůstali „na základě plného a rovnoprávného občanství a řádného zastoupení ve všech jejích orgánech a institucích“, uprchly tisíce lidí ze strachu před špatným zacházením. Další tisíce lidí byly vyhnány ze svých domovů buď v důsledku bojů, nebo kvůli hrozbám židovských milicí, které ignorovaly oficiální politiku přijímání všech Arabů, kteří si přáli zůstat.

Založení táborů a vznik UNRWA

Arabští uprchlíci, kteří opustili své domovy, se rozptýlili do okolních zemí – Libanonu, Sýrie, Jordánska a Gazy (tehdy pod egyptskou kontrolou), přičemž mnozí zůstali také na Jordánskem kontrolovaných územích v Judeji a Samaří.

Agentura OSN pro pomoc a práci s palestinskými uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) byla založena v prosinci 1949 jako prostředek pro poskytování pomoci a podpory těmto uprchlíkům, z nichž většina se kvůli porážce arabských armád nemohla vrátit. UNRWA zahájila činnost v květnu 1950.

UNRWA zřídila tábory v Gaze a na území, které Jordánsko nazývá „Západní břeh Jordánu“, aby zde ubytovala ty, kteří uprchli nebo byli vyhnáni během války.

Zpočátku měly být tyto tábory dočasné a měly poskytovat přístřeší, potraviny a základní služby, jako je vzdělávání a zdravotní péče, dokud se pro arabské uprchlíky nenajde trvalé řešení. V Gaze kontrolované Egyptem bylo zřízeno osm táborů a na Západním břehu Jordánu bylo zřízeno 19 oficiálních táborů pro uprchlíky.

Přesný počet je sice sporný, ale výsledky sčítání lidu před válkou a po ní naznačují, že před první arabsko-izraelskou válkou a během ní uprchlo přibližně 650 000-700 000 Arabů. ( Zpráva OSN z roku 1948 odhaduje, že jich uprchlo jen asi 360 000.) Mnozí z nich sice uprchli na popud okolních arabských států, ale po skončení války tito uprchlíci nenašli u většiny z nich žádnou pomoc.

S výjimkou Jordánska, které některým arabským uprchlíkům udělilo občanství, všechny ostatní arabské země, které tyto uprchlíky přijaly, jim odmítly udělit trvalý pobyt nebo občanství a často je omezily na uprchlické tábory, kde se během konfliktu dočasně usadili.

Bývalý syrský premiér Haled al-Azm ve svých pamětech uvedl: „Od roku 1948 jsme požadovali návrat uprchlíků do jejich domovů. Ale to my sami jsme je k odchodu vybízeli. Jen několik měsíců dělilo naši výzvu, aby odešli, a naši výzvu k OSN, aby rozhodla o jejich návratu.“

UNRWA a status palestinských uprchlíků

Ačkoli UNRWA zpočátku usilovala o trvalé přesídlení části arabských uprchlíků, po nátlaku Ligy arabských států a později OOP od tohoto aspektu své činnosti upustila, a dokonce se bránila pokusům o výstavbu trvalých měst a obcí pro uprchlíky, o což se Izrael pokoušel od konce 60. let až do vypuknutí první intifády.

Situace Arabů vysídlených ze svých domovů v důsledku arabsko-izraelského konfliktu poukazuje na část problému mandátu UNRWA.

Zatímco UNHCR, Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který řeší většinu uprchlických situací na celém světě, se snaží o rychlé trvalé přesídlení uprchlíků, mandát UNRWA se týká výhradně palestinských uprchlíků a přesídlení nezahrnuje. To vytvořilo jedinečnou situaci, kdy palestinští uprchlíci zůstávají v táborech po celé generace.

UNRWA tvrdí, že uprchlíky přesídlit nemůže, protože jejím mandátem je pouze pomáhat Palestincům a chránit je „do doby, než bude nalezeno spravedlivé a trvalé řešení jejich tíživé situace“.

UNRWA uprchlické tábory přímo nespravuje, tvrdí, že za ně odpovídá hostitelská země, ale brání se pokusům Izraele o přesídlení uprchlíků i na palestinské území.

Uprchlické tábory a palestinské teroristické skupiny

Odmítavý postoj UNRWA a arabských úřadů k trvalému přesídlení arabských uprchlíků z mandátní Palestiny způsobil, že se uprchlické tábory staly živnou půdou pro terorismus.

Zakladatelé několika palestinských teroristických skupin vyrostli v uprchlických táborech UNRWA a první intifáda byla zahájena v uprchlickém táboře Džabalíja.

Pro teroristické skupiny jako Fatah, Lidová fronta pro osvobození Palestiny (PFLP) a Hamás byly tábory živnou půdou pro šíření radikálních myšlenek a hledání ochotných rekrutů, z nichž mnohým palestinská a izraelská politika znemožňovala najít reálné ekonomické příležitosti.

Vzdělávání v táborech zajišťovala agentura UNRWA, která se obvykle spoléhala na místní dobrovolníky a pracovníky, z nichž značná menšina byla aktivními členy teroristických skupin. Tyto školy UNRWA často používaly pobuřující a podněcující osnovy, které chválily boj a mučednictví a zároveň popíraly právo Izraele na existenci.

Kromě toho v Gaze, Judeji a Samaří a dalších zemích, jako je Libanon, skupiny jako Hamás a Fatah účinně řídily části táborů, fungovaly jako alternativa k oficiálním řídícím strukturám a měly značnou kontrolu nad místní politikou a životem v komunitě. Výrazná přítomnost teroristických skupin v táborech také vedla k vyššímu počtu izraelských bezpečnostních a protiteroristických zátahů v těchto komunitách, což dále podněcuje cyklus agrese.

Závěr

Palestinské uprchlické tábory v Judeji a Samaří a v Gaze jsou symbolem probíhajícího arabsko-izraelského konfliktu a nevyřešené otázky účelu uprchlické agentury UNRWA, která nebyla vytvořena za účelem řešení uprchlické krize.

Rozhodnutí OSN (rezoluce 194) nepovolit přesídlení Palestinců bylo vedeno politickým závazkem k palestinskému „právu na návrat“ a arabskými obavami z politické legitimity Izraele a jeho role na Blízkém východě.

Přetrvávající přítomnost táborů poskytla arabským státům trvalý základ pro obviňování Izraele ze špatného zacházení s Palestinci, přičemž ignorovaly svou vlastní spoluvinu na udržování této situace prostřednictvím politiky, která Palestincům upírá možnost emigrace nebo integrace.

Dokud nebude vyřešen věčný status palestinských uprchlíků a záměrně oddělená a odlišná povaha uprchlických táborů, budou i nadále překážkou arabsko-izraelského mírového procesu.