Ještě plni dojmů ze včerejšího svátečního dne odcházíme toto ráno na hotelovou snídani. Moc těch kroků neujdeme, do suterénu se necháváme svézt výtahem. Obsluha už o nás ví, dnes se nikdo nediví, kdo jsme zač, naopak, z dálky se na nás všichni usmívají a padne jen zběžná otázka na číslo našeho pokoje. Rozhlížíme se. Dnešní ranní menu je podstatně pestřejší než to včerejší, až z toho máme rozhodovací paralýzu. Inu, nemusíme ochutnat všechno právě teď, jsme tu druhé ráno a dalších sedm nás ještě čeká. A tak usedáme poblíž nápojového baru a spokojeně si vychutnáváme ranní kávu, smažená vejce s olivami, rajčaty, paprikou, zelným salátem. Následuje porce šakšuky s kouskem chleba a silným černým čajem s citronem a medem. Ten teplý čaj nám přijde vhod, když je tady taková zima. Inu, nevšimli jsme si, že se náš stoleček nachází přímo pod výduchem klimatizace. A ta je očividně nastavena pro Eskymáky, nikoliv pro Středoevropany. Po vysrkání šálku čaje si dopřáváme ještě sladkou tečku. A pak už vzhůru, dnes nás čeká nedělní Jeruzalém. Těším se, jak si stoupnu na stejné místo u silnice jako včera a budu natáčet tu proměnu atmosféry. Včera tamtudy neprojelo jediné auto, ulice byla klidná, vůkol se rozprostíralo ticho přerušované občasným zpěvem nebeského ptactva. Tedy, někdy se to nebeské ptactvo spolu pohádalo, ale jinak byl opravdu pravý šabatový pokoj a klid. Ale dnes je neděle, první pracovní den začínajícího týdne, a už na hotelovém pokoji k nám skrz okno doléhal hluk projíždějících aut a autobusů, který byl přerušovaný občasným troubením. Zajisté se řidiči spolu nehádali, to jen zdvořile upozorňovali kolemjdoucí, že projíždí.

Vracíme se na pokoj pro nutné vybavení – opalovací krém na tvář, krk a ruce, sluneční brýle na oči, dvě PET lahve s vodou k foťáku do batohu, batoh na záda, boty na nohy a vyrážíme! „Prvně musíme sehnat tu žlutou stuhu,“ říká mi ve výtahu Liduš. „Jasně, zeptáme se na recepci, tam by mohli vědět, kde ji sehnat,“ odvětím a už se otevřenými výtahovými dveřmi hrnu k recepci, kde rozpoznávám známou tvář. Tuto milou paní jsme tady potkali už před třinácti lety, když jsme tu byli poprvé. Usmívala se stejně jako dnes, a když zjistila, že jsme z České republiky – bývalého Československa – vyprávěla nám příběh svého tatínka. Pocházel z Bratislavy a stihl ze Slovenska odcestovat v hodině dvanácté, tedy těsně před vypuknutím tvrdých protižidovských perzekucí. Dostal se přes půlku Evropy až do tehdejší mandátní britské Palestiny, kde našel zázemí v západním Jeruzalémě. Nejzajímavější na tom všem vyprávění bylo, jak se sem z té daleké Bratislavy dostal. „By bike.“ Na kole!

A tak se s tou milou paní srdečně zdravíme a prosíme ji o radu. Kde bychom mohli zakoupit odznáček se žlutou stuhou, abychom dali najevo naši solidaritu s unesenými v Gaze? „Pojďte za mnou do mé kanceláře,“ vybízí nás a my ji následujeme do nevelké, skromně zařízené kanceláře nacházející se kousek vlevo za recepcí. „To je moc milé, že chcete sehnat žlutou stuhu, odkud jste?“ Hrdě přiznáváme, že z České republiky, bývalého Československa. Nevím, zda si na nás pamatuje, za těch uplynulých třináct let tady muselo projít lidí… Ale podle výrazu tváře si asi vzpomíná. „Podívejte, to je můj tatínek,“ ukazuje na několik černobílých fotografií rozvěšených po stěnách kanceláře. Vidíme hezkého, štíhlého, usměvavého a notně opáleného mladého muže sedícího na motorce. „He came from Bratislava by bike,“ líčí znovu, jakým způsobem se jejímu tatínkovi podařilo dostat se až sem. „By motorbike,“ upřesňuji. „Yes, by bike, motorbike,“ usmívá se ta milá paní a nám konečně dochází, že jsme žili celých těch třináct let v drobném omylu. Slovo bike jsme pokládali za kolo, alias bicykl. A ona to byla motorka! Musíme však uznat, že i tak to byla od jejího tatínka neuvěřitelná odvaha – jízda z jižního Slovenska až do Jeruzaléma určitě netrvala pár dní a on cestoval sám. Smekám!

V tom se na nás ta vlídná paní se slovenskými kořeny upřeně zadívá, beze slova se sklání ke své kabelce, odepíná z ní odznáček se žlutou stuhou a připíná ho Lidušce na tričko. Stejně tak beze slova poté otevírá zásuvku psacího stolu, z níž vyndavá nůžky, jde zpátky ke své kabelce a nůžkami odstříhává asi 30centimetrový díl žluté stuhy, na níž je napsáno #BringThemHomeNow. Pak přistupuje ke mně a tuto stuhu mi uvazuje na popruh u batohu. Pláče. A děkuje. „To my moc děkujeme,“ loučíme se se slzami v očích.

Vycházíme z hotelu, a přestože nás Jeruzalém vítá svým letním horkým dechem a všude okolo nás je plno ruchu a života, v myšlenkách jsme jinde. Myslíme na všechny ty unesené v Gaze. Čím jsou obklopeni oni? Za jakých podmínek přežívají? A žijí ještě vůbec?

Vzpomínám si matně na výpověď jedné z těch, které měly to štěstí a během listopadového příměří se dožily propuštění. Daniela Aloni, kterou teroristé a vrazi z Hamásu unesli i s její pětiletou dcerkou Emilií z kibucu Nir Oz, při jednom z rozhovorů pro izraelská média uvedla:

„V těch tunelech se skoro nedalo dýchat. Hluboko pod zemí je vzduchu malinko. Každý den naši únosci proto měřili hladinu kyslíku. Moc dobře věděli, že tam hrozí nebezpečí pro ně i pro nás. V jedné podzemní místnosti, která neměřila více než 2×2 metry, se nás tísnilo šestnáct.

Leželi jsme s Emilkou společně na jedné vlhké a páchnoucí matraci. Podlaha byla tak mokrá, že chudinka jednoho dne uklouzla a vyrazila si dva zuby.

Většina z nás musela být na boso, protože pro naši skupinu unesených dětí a dospělých jsme dostali pouze čtyři páry bot. Ty podmínky byly nesnesitelné – týdny jsme neviděli slunce, pořád jen tma a dusivá vlhkost. Šaty se nám lepily na tělo a sotva jsme se mohli umýt. Špína a smrad byly nepopsatelné.“

Scházíme po schodišti, natáčíme první video, přecházíme po přechodu k tramvajové zastávce, rozhlížíme se kolem sebe a konečně se naše myšlenky odpoutávají od událostí 7. října a přesouvají do reality dnešního dne. Kupujeme dvě Rav–Kav karty, abychom mohli pohodlně cestovat tramvají, autobusem, vlakem. Skvělé je, že se dají zakoupit na jakékoliv zastávce tramvaje. Jedna prázdná čipová karta vychází na 10 šekelů (cca 62 korun), a pak už je jen na nás, jakou částku zvolíme jako předplatné. Uvážíme-li, že jedna 90minutová přestupní jízda vyjde na 6 šekelů, je v Jeruzalémě jízdné levnější než v Praze. Dobíjíme každý za 50 šekelů a nastupujeme do první tramvaje, která přijíždí. Tady v Jeruzalémě existuje zatím pouze jedna tramvajová linka, tak se nemůžeme splést. Tramvaj je řádně přeplněna, ostatně, ocitáme se v dopolední dopravní špičce. Je 11.00 místního času a my přistupujeme ke čtečce Rav-Kav karet a „pípáme“. Vše je v pořádku, zasvítí zelené světélko a my se rozjíždíme. Nejedeme však dlouho, vystupujeme na druhé zastávce. Chceme si znovu projít nejvyhlášenější tržiště v Jeruzalémě – Machane Jehuda. Jako obvykle je tady hlava na hlavě. Prodávající vyvolávají, co je právě u nich nejvýhodnější ke koupi, koupěchtiví se zastavují, zkoumají, ochutnávají nabízené vzorky, a buď kupují nebo se vydávají dál. Nesmlouvá se ale. Tady jsou ceny pevně dané. Jako například tady, v království chalvy. Sbíhají se mi sliny, když vidím ty obrovské homole všech možných i nemožných příchutí. Pistáciová, kávová, čokoládová, s pekanovými ořechy, s whiskey, s Nutellou i drcenými Lotuskami. Ovládám se však, vždyť jsme před chvílí snídali. Na nákup chalvy bude ještě čas.

Na co ale máme chuť už od pátečního večera, je ta dobrá smetanová zmrzlina, kterou jsme tady, na Machane Jehuda jedli už tolikrát. Ani v pátek večer, ani za včerejšího denního světla, když zelo tržiště prázdnotou, jsme ten zmrzlinový stánek nenašli. Vydáváme se tedy na průzkum mezi zástupy kupujících s jediným cílem – najít ten stánek dnes. Procházíme tržiště křížem krážem. Marně. Náš stánek se zmrzlinou tady není. Kdo ví, třeba ho jen majitel přesunul do jiné části Jeruzaléma, kde má  levnější nájem. Kdo ví. Důležité však je někde nějaký zmrzlinový stánek najít a pořádnou porci zmrzliny ochutnat, protože se pomalu blíží čas oběda. A v tomhle horku je zmrzlina místo oběda naprosto ideání volbou. necháváme tak vyhlášené tžiště za sebou a podél kolejí se vydáváme blíže Starému městu, neustále se rozhlížíce, kde bychom natrefili na zmrzlinu. Natrefujeme ale na obchody s klobouky, se sandály, se šátky, z jedné výkladní skříně nás místní realitní společnost láká k zakoupení bytu 2+KK za 2,2 milionu šekelů, ale zmrzlina nikde! Rozdělujeme se, jeden z nás půjde ulicí vpravo a druhý vlevo. Budeme nahlížet i do bočních uliček a když něco objevíme, dáme si vědět. Docházíme k Ha-Davidka Square, když na mne Liduš volá: „Tady někde musí zmrzlinu prodávat, z támhle té uličky vychází lidé, co ji drží v ruce.“ Vydáváme se tedy z Jaffa Street vpravo, ale ani tady po zmrzlině žádná stopa. Docházíme až k další tramvajové zastávce Yafo Center, proplétáme se davy lidí, místních, ne turistů, a pomalu boj o zmrzlinu vzdáváme. Když v tom Liduš spatří v boční uličce venkovní terasu a na ní, pod roztaženými slunečníky, spoustu lidí pochutnávajících si na zmrzlině! Tady je – Katsefet Ice Cream! Neváháme ani chvilku a už stojíme ve frontě. Připadám si jako u hotelové snídaně. Přepadá nás chvilková rozhodovací paralýza. Tak kterou? Sorbet? Smetanovou? Ale jakou příchuť? Ani se nedíváme na ceny, nyní rozhodují chutě. Jahoda a pistácie! To jsou porce, stačí nám dva kopečky pro nás oba. Jen co usedáme na terasu, šťastni, že jsme našli vytouženou laskominu, přichází z ulice zaprášený dělník ve žluté reflexní vestě a přímo nad námi začíná lomcovat slunečníkem. Chvilku tápeme a říkáme si, že by to byl nějaký nový druh vandalství? Vzápětí je nám všechno jasné. Touhle úzkou uličkou se snaží projet veliký nákladní automobil naložený až k prasknutí stavebním materiálem. Slunečníky musí ustoupit, jinak by byly zničeny nadobro. A to není v zájmu stavebního investora ani majitelů zmrzlinárny.  Vše dobře dopadlo, náklaďák za notného hřmotu projel asi půl metru od nás, a my si konečně vychutnáváme nejen zmrzlinu, ale celkovou atmosféru tohoto výjimečného dne v Jeruzalémě. Je totiž neděle, první pracovní den v Izraeli. Ale my nepracujeme a máme dost času. Po zmrzlině se vydáme objevit tu vyhlídku, co nám o ní říkal Mojmír. Prý je v nejvyšším patře místní nové radnice. A ta je od nás kousek. Ale o tom až zase příště.