První část této práce skončila tímto odstavcem a mapou, kterou pro navázání  uvádím ještě jednou.

Dále izraelská vláda tvrdí, že to není pravda, že vznikání těchto osad je řízeno státem, a na pár výjimek s pojených s bezpečností státu Izrael jejich vznik spontánní, nikdo ho neorganizuje a když zakladatel poruší nějaké právní věci, jsou tyto osady zrušeny. Což je pravda, mnoho osad je po dlouhých právních bitvách skutečně likvidováno silou IDF. A nakonec vláda tvrdí, že nemůže bránit sionistickým nadšencům bránit osidlovat půdu, která dle Bible patří židovskému národu.

Stávajíc stav osad na Západním břehu..

Jak je to doopravdy, toho se nelze dobrat. Faktem je, že v roce 1975 náboženská extremistická skupina Guš Emumim- česky „Blok věrných“ vedená rabínem Levingerem rozjela masovou kampaň na co největší osídlení Západního břehu židy. Jejich náboženské zanícení se spojilo s tvrdým nacionalismem, který byl prezentován učením rabína Cvi Jehudy Cooka. Pro toto seskupení byli Arabové usídlení n Západním břehu několik století cizí nadvládou. Během kampaní demonstrací, zabíracích aktivit, kdy došlo i k vážným střetům s izraelskou armádou se jim podařilo vyjednat jakýsi pardon. Výsledek byl pro arabskou populaci šokem: do deseti let se na Západním břehu usídlilo 40 000 osadníků a do dvaceti let jich bylo 140 000.

Moje vlastní fotografie obnoveného bloku kibuců Guš Ecjon

Odpor proti osadnictví rostl a nabral násilnou povahu. Jak roky šly, osad stále přibývalo a jak se měnily vztahy mezi Státem Izrael a představiteli palestinských stran, vše se hrotilo stále více. Výsledkem byly tvrdé represe, mnoho mrtvých a nůžky nenávisti se rozevírali stále více.

Víte, aby bylo jasno, je důležité vědět, že už dlouho nevěřím tomu, že by palestinští Arabové měli skutečný zájem vybudovat na obou enklávách co neustále řeším, vlastní stát. Od roku cca 2008 si myslím, že tomu nevěří ani nikdo soudný v Izraeli. To, co se stalo s Pásmem Gazy je toho důkazem. Ale k tomu se ještě dostanu.

Kdo je tedy typický osadník? Sám jsem se divil. Zde bych rád uvedl, že níže uvedené jsem vybral z knihy britského historika židovského původu Martina Gilberta názvem IZRAEL – DĚJINY. Tohoto autora vnímám jako objektivního a to mnoha důvodů. Použil jsem i knihu stejného autora názvem ŽIDÉ VE 20. STOLETÍ.

TAKŽE osadníci jsou:

1. nacionalističtí a náboženští fundamentalisté typu Gvir a Smotrič, kteří tvrdí, že je povinností odebrat Arabům celý Západní břeh, protože je to Bohem Židům daná půda a Arabové musí odejít. Jsou to fanatici, často otevření rasisté a jsou jich stovky tisíc v celém Izraeli a potom hlavně v USA. Politiky Gvira a Smotriče uvádím úmyslně – dnes jsou to ministři aktivní vlády Benjamina Netanjahua, oba se narodili v osadách a oba žádnou jinou realitu než tu co je od roku 1967 neznají…následuje fotografie dvou osad, které ukáží jejich vzhled  při vzniku prvotním rozvoji…

Drobné židovské osady na okraji Judské pouště, blíže Sde Bar, v pozadí Kfar Eldad – všimněte si že část osady je tvořena mobilními domy

2. Emigranti převážně z východní Evropy a bývalých zemí SSSR, kterým je bod 1. naprosto jedno, ale jsou natolik chudí, že pro ně osady představují levnou možnost relativně kvalitního života. Tomu rozumím.

3. Mladí židé s rodinami, kteří využijí skutečnost, že pokud projeví zájem odejít z Izraele do Osad, dostanou významnou finanční podporu za tento krok, a při potřebných hypotékách mají státem garantované nejnižší možné úrokové sazby a část úvěrů za ně po třetině splatí stát. Trochu to neladí s tím proklamovaným svobodným rozhodnutím, kterému stát nemůže bránit a nemůže ho zakázat.

Osady jsou někdy neuvěřitelně velké, lidí u nás si to nedovedou představit:

Nejlidnatější izraelské osady Modi’in Ilit – 80 000 obyvatel. Neustále rostou, jejich růst tato fotografie ukazuje. Nejstarší jsou ty části, kde je vidět vzrostlá vegetace a vidíte i připravené stavební parcely pro další sídla.

Osadnický rozmach, ale není ideově omezen jen na Stát Izrael. Obrovskou základnu má i ve světě, hlavně v USA. V roce 1987 proběhla v New Yorku slavnostní večeře organizace Ateret Kohanim, česky Koruna kněží, kterážto skupina v té době stará 10 let ve své podstatě nařizuje židům osídlit celé území Západního břehu a tento název navíc odmítla. Od té doby se mluví o Judei a Samaří. Zajímavé je, že původně se zaměřovala jen na získávání půdy a objektů ve východním Jeruzalémě a to legální cestou – odkupy a právními kroky. V tom pokračuje dodnes, ale přitvrdila.

Jejich postoj k arabské populaci je nelítostný: Arabové jsou pro ně vetřelci bez právních nároků. Mluví i nich jako o zlodějích půdy a jejich osud je nezajímá – mají prostě vypadnout a uvolnit místo židům.. A ejhle, víte kdo byl hlavní řečník? Tehdejší velvyslanec v USA Benjamin Netanjahu. Nepřekvapí, že za mnoho let jeho vlád naznaly osady obrovský rozmach a vztahy obou stran se totálně vyhrotily.

Svět Izraeli tvrdě vytýká osady kde žijí židé. Ale méně viditelně, ale stejně tvrdě odmítá i typ osad, které neslouží k životu, ale jsou ekonomickými subjekty.

Průmyslová zóna Mišor Adumim, východně od Jeruzaléma, v roce 2021zde bylo 196 firem. Arabové tvrdí, že tyto osady jim berou půdu, čerpají zdroje a přenáší průmyslovou ekologickou zátěž mimo Izrael. Ale nikdy neuvádí, že zde našlo práci mnoho set palestinských Arabů..

Rostlo násilí na obou stranách a situace se stala neúnosnou. Nakonec v duchu návodů z Moskvy vypukla První intifáda. Víme co to bylo. První intifáda – zuřila v letech 1987 až 1993, výsledkem bylo 160 mrtvých Izraelců a 2162 mrtvých Palestinců, z toho jich 996 zabili Palestinci za údajnou kolaboraci. Palestinští Arabové rozjeli v té době boj proti komukoliv z jejich komunity, kdo projevil jakoukoliv snahu o dobré vztahy s židy. V této době prudce narostl fenomén nožových útoků na židy. V uvedeném počtu zabitých židů je 58 vojáků…

Bohužel jen do září 1991 bylo izraelskými vojáky zabito 78 dětí ve věku 14 let a mladších. Bylo to dáno tím, že tyto děti arabští aktivisté a bohužel i jejich rodiče posílali útočit na vojáky a používali je jako štít před izraelskou protiakcí za skutky dospělých. Škody  na obraze Izraele byly obrovské – mnoho těchto dětských obětí bylo zabito před kamerami jak palestinských Arabů tak i západních novinářů.

Jenže je lehké být chytrý. Pamatuji si jak můj otec jednou seděl nad novinami, právě v roce 1987, vím to, právě jsem se chystal nastoupit na svůj první bojový útvar a četl titulek: Izraelský voják zastřelil palestinského chlapce, který házel na jeho obrněný transportér kámen. Otec se nad tím zamyslel a řekl, cituji: „ No jo, a jak má izraelský voják vědět, že je to kámen a ne ruční granát“?

V červenci 1989 u Nábulusu třicet ultraortodoxních studentů ješivy začalo řádit u arabské vesnice Kifl Haris.  Byla to odveta za útok kameny na osadníky. Přitom zavraždili 13-letou arabskou dívku. Sedm z nich bylo zatčeno a souzeno. Představitel této ješivy u soudu – jmenuje se Jicchak Ginzburg šokoval přítomné západní novináře, když prohlásil, cituji:

„Lid Izraele musí povstat a veřejně prohlásit, že Žid a gój nejsou, Bůh uchovej stejní. Každý proces, který vychází z toho že Židé a gójim jsou si rovni, je překroucením spravedlnosti“.

Tiše doufám, že tento výrok nepřipadá rasistický jen mě, protože si pln smutku myslím, že rasistický rozhodně je.

Zde fotografie rabína Jicchaka Ginzburga

A pokračoval pokusem ospravedlnit útok výkladem Bible takto: „ Prolévání nežidovské krve bylo menším proviněním než prolévání židovské krve.“ Uvedl, že vyhrožování zabitím Židům spadá pod pravidlo: ‚Ty, kdo tě přijdou zabít, ty bys měl zabít jako první.

Byl za to tvrdě odsuzován..ale západní reportéři to šířili dál, a hlavně to správně pro svoji protiizraelskou propagandu uchopili palestinští Arabové a jejich příznivci všude, kde v té době byli.

Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že ti lidé byli souzeni a odsouzeni. Nikdy se nestalo, nebo o tom alespoň nevím, že by palestinské mocenské orgány někdy soudili nějakého Palestince za útok na židy.

Zde je potřeba vidět skutečnost, že od poloviny 80-tých let je Izrael a vše co činil a činí – a to hlavně v Pásmu Gazy a na Západním břehu, pod drobnohledem.Vše je sledováno, sdíleno, šířeno. Jsou vytvářeny situace, které snadno sklouznou k použití síly a všude jsou fotoaparáty a kamery. Vše je zpracováváno, vyhodnocováno a využito v nekonečném proudu protiizraelské propagandy.

Typický výjev z první intifády, která je také nazývána intifáda kamenů.

Zvláštní zbraní proti intifádě bylo zavírání škol. Za její trvání byly školy na západním břehu a to myslím všechny školy včetně mateřinek zavřeny v průměru 6 měsíců v každém školním roce. Zavírání jako první nařídil velitel civilní správy Západního břehu brigádní generál Šajke Žrec, Důvod- školy jsou zdrojem nepokojů. Následně nařídil použití střelby na maskované lidi jako šiřitele násilí…

Mohl to udělat? Mohl. Dne 7. června 1967 byl vydán vojenský rozkaz č. 2 uvalující na Západní břeh stanné právo. Tento rozkaz už 57 let opravňuje všechny izraelské vojenské velitele vykonávat plnou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc nad palestinským civilním obyvatelstvem. Nyní existuje více než 1800 vložek charakteru rozkazu, které pokrývají vlastně celý život palestinského Araba.

Výsledek – palestinské děti a mládež přišli o několik let školičkové a školní docházky. Jak toto mělo přispět k lepším vztahům a k lepší bezpečnosti je pro mě neodhalitelné. Pravda je, že vyšší vzdělávací stupně byly zdrojem ideologického působení na mládež, která se potom zapojovala do nepokojů. Ale dlouhodobé zavření škol vedlo jen k další radikalizaci a hlavně výrazně poškozovalo to, jak svět působení Izraele v těchto enklávách vnímal. Izrael by stále pod větším tlakem a palestinští Arabové se pro svět měnili z teroristů a podporovatelů teroristů v oběti okupace…

Přitom zde byla možnost, která mohla změnit k lepšímu celý region.

Zde píšu o izraelsko-jordánské dohodě z Londýna projednávané v roce 1987, která měla vyřešit palestinskou otázku na Západním břehu. Smyslem smlouvy měl být společný dohled Izraele a Jordánska na zmíněný region, o který se v posledních desetiletích vedou četné spory. Zastánci Londýnské dohody naznačují, že v případě jejího aplikování by nikdy nevznikl Hamás ani Palestinská autonomie a zároveň by neexistovalo napětí ohledně vzniku nových osad. Bohužel to nedopadlo a vina je na straně Státu Izrael.

O co šlo? Volební pat v izraelských volbách z roku 1984 znamenal pro tamní politickou scénu řadu těžkostí. Levicová aliance Strany práce a Mapam totiž těsně zvítězila nad pravicovou stranou Likud. Absence koaličního potenciálu obou subjektů vedla k zajímavému výsledku.

Po velmi složitém jednání se nakonec šéfové obou uskupení Šimon Peres za Stranu práce) a Jicchak Šamir za Likud dohodli, že sestaví společnou vládu. Součástí koaliční dohody byl rotační systém. V prvních dvou letech měl být premiérem Peres a Šamir měl vykonávat funkce místopředsedy vlády a ministra zahraničí. Na dva následující roky si pak měli své posty vyměnit, což se skutečně stalo.

Rotace nastala v roce 1986. V čele ministerstva zahraničí se Šimon Peres po velmi úspěšném dvouletém období ve funkci premiéra zaměřil na nový cíl – mírovou smlouvu s Jordánskem a s pomocí krále Husajna I. také na řešení vleklého konfliktu s Palestinci. O podrobnostech jednal přímo s Husajnem během tajného setkání v Londýně v roce 1987.

Šimon Perez a Jicchak Šamir, rotující premiéři..

Šamir byl o schůzce informován, do jejího průběhu však nijak nezasahoval. Dohoda kromě jiného stanovila, že Palestinci budou během mezinárodní mírové konference zastoupeni jordánskou delegací. Požadavky OSN, aby se všechny strany zřekly násilí a terorismu, účinně vylučovaly účast Organizace pro osvobození Palestiny. Zde Jordánci nabídli široké garance.

Z mého pohledu velmi statečný člověk, tvrdý voják a král, jakých bylo a je v Arabských zemích jako šafránu. Nejednou nesl svoji autoritu na trh, aby uklidnil zuřící konflikt mezi Araby a Izraelem. Husajn I. Jordánský

Peres doufal, že schůzka povede k průlomu, který umožní prosazení takzvané jordánské varianty, což znamenalo vyřešení palestinské otázky prostřednictvím jordánské suverenity nad částí či většinou území Západního břehu Jordánu.

Myšlenka byla unikátní: šlo v ní o nalezení vyváženosti mezi třemi subjekty, byly to Jordánské království, Stát Izrael a Západní břeh. Ten ale neměl být kompletně nezávislý. Jordánsko a Izrael jej měli řídit společně.

Podle Peresovy představy měli na Západním břehu Jordánu žít společně Židé i Arabové – podle své libosti volit v izraelských, nebo jordánských volbách. Mohl tam žít kdokoliv, každý by se přesunul tam, kam se rozhodl. Kdyby to prošlo, nebyl by žádný problém s osadami nebo poutními místy, protože všechno mělo být otevřené.

Pozitivní názor Perese na Londýnskou dohodu sdílelo mnoho jeho kolegů ze Strany práce, ale i z koaličního Likudu. Například izraelský historik a bývalý politik Michael Bar Zohar k izraelsko-jordánskému návrhu řešení palestinské otázky z roku 1987 řekl následující, cituji:

 „Kdyby byla schválena Londýnská dohoda, nikdy by neexistoval Hamás, Fatah ani Palestinská autonomie. Mohli jsme mít dneska jiný svět.“

Dohoda byla přijatelná i pro jordánského krále. Dá se říci, že se Peres s králem dohodli na tom, že společně po sobě umyjí špinavé nádobí. Když doladili nejdůležitější smluvní body, Peres se okamžitě vrátil do Izraele, aby obsah historické dohody představil kolegovi premiérovi Šamirovi. Ten si vše vyslechl a druhý den tuto dohodu hodil do kanálu. Udělal to tak, že odmítnutí sdělil za zády Perese americkému ministrovi zahraničí Georgi Shultzovi,
Postoj izraelského premiéra a šéfa Likudu americkou vládu očividně překvapil. George Shultz podle Perese považoval Londýnskou dohodu pro Izrael za velmi výhodnou a zároveň za nejlepší možnou. Jenže poté, co zjistil názor Jicchaka Šamira, nechtěl vrážet klín do izraelské vlády.

Šamir v té době – vzhledem k velmi špatným zkušenostem s důvěrou v arabské národy – nebyl ochotný učinit jakékoliv územní ústupky ve prospěch Arabů. Rovněž se obával konceptu mezinárodní konference, které by se účastnily i světové mocnosti. Ty pak mohly podle Šamira vnucovat řešení, která by byla pro Izrael nežádoucí.

Toto chování krále Husajna doslova rozpálilo do běla. Byl hluboce zklamán Peresovou neschopností obsah dokumentu prosadit uvnitř izraelského kabinetu. Jeho věta „Pokud chcete mír, běžte si za Palestinci. Já si nad tím myju ruce,“ byla poslední co k této možnosti řekl. A opravdu to naplnil. Přestal řešit problémy které řešit nešlo, když i ta strana co měla mít nosný zájem na jeho aktivitě, ho odmítla …

Položím čtenáři otázku: Slyšel jsi příteli o tomto někdy něco? V rozsáhlém životopise Šimona Perese na Wikipedii o tom není ani slovo…

Nyní bychom mohli pokračovat a dostat se k dohodám z Osla. Nejvýznamnějším prvkem těchto dohod bylo oficiální rozdělení Západního břehu na tři zóny, které oficiálně rozdělily palestinské území do tří administrativních celků a vytvořily rámec pro to, jak dnes funguje velká část politických hranic Izraele s palestinskými územími. Jelikož ale tyto dohody jsou velmi dobře známe a nechci, aby tento popis událostí skončil občas izraelskou, ale trvale arabskou neschopností zkusit překročit vlastní stín, přeskočím do roku 2001.

Velmi uchopitelně události – jednání o dvou státech –izraelském a státu pro palestinské Araby probíhala ve dvou kolech pod patronací amerického prezidenta Billa Clintona – popisuje tehdejší ministr zahraničních věcí Státu Izrael Šlomo Ben Ami. Jeho Kniha Válečné šrámy a mírové rány je velmi inspirující…

Tento uznávaný profesor historie byl po volbách v roce 1999 byl jmenován ministrem vnitřní bezpečnosti ve vládě Ehuda Baraka, čímž získal odpovědnost za izraelskou policii. Když v srpnu 2000 jeho stranický kolega David Levi rezignoval na post ministra zahraničí, premiér Ehud Barak jej jmenoval i ministrem zahraničních věcí (nejprve zastupujícím, posléze od listopadu oficiálním).

Na obou ministerských postech působil až do března 2001, kdy v přímé premiérské volbě vyhrál Ariel Šaron z opoziční strany. Ben Ami odmítl účast v Šaronově vládě a v srpnu 2002 rezignoval i na svůj poslanecký mandát.

Vše komplikovalo to, že v roce 2000 začala Druhá intifáda, někdy nazývaná Intifádou Al-Aksá. byla hlavní dlouhodobý zdroj násilí mezi Izraelci a palestinskými Araby. Naplno propukla 29. září 2000, sedm let po skončení První intifády. Záminkou pro její vypuknutí se stala návštěva tehdejšího opozičního představitele strany Likud Ariela Šarona na chrámové hoře 28. září 2000.

Takto vypadala Druhá intifáda. Odvety IDF, policie a dalších složek potom byly tvrdé a lidé umírali…

Přinesla 1031 mrtvých Izraelců, z toho 705 civilistů a 326 příslušníků ozbrojených složek. To už nebyla intifáda kamenů. Zákeřná palba, bombové útoky autobusech, kavárnách, v aulách vysokých škol..

Tady je přehled obětí na straně Izraele, způsobených střelbou, nožovými útoky, nájezdy automobilem, ale hlavně bombovými útoky v autobusech, kavárnách, školských zařízeních…

Rok 2000: 31 útoků, 35 mrtvých a 81 raněných

Rok 2001: 99 útoků, 198 mrtvých a 882 raněných

Rok 2002: 147 útoků, 352 mrtvých a 1430 raněných

Rok 2003: 64 útoků, 183 mrtvých a 696 raněných

Rok 2004: 42 útoků, 89 mrtvých a 239 raněných

Mrtvých na straně palestinských Arabů bylo násobně více:

5 103 zabitých, z toho

4 487 Palestinců zabito izraelskými bezpečnostními silami;
41 Palestinců zabito izraelskými civilisty;
575 Palestinců zabito Palestinci

Bill Clinton chtěl mírovou dohodu uzavřít ještě před koncem svého funkčního období, které končil v roce 2001 a prezentovat se tak jako mírotvůrce. Jeho oponenti však namítali, že by se celá situace mohla zhoršit za předpokladu, že by jednání ztroskotala, což by podpořilo radikální skupiny obou stran.

Bill Clinton a Jásir Arafat

Ani jeden z vůdců neměl ve své zemi silný mandát. Jásir Arafat byl pod tlakem islámských radikálů, zejména z hnutí Hamas, premiér Ehud Barak pak neměl většinu v Knesetu a nestabilní koalice stran se také ukázala jako problém.

Na programu jednání v Camp Davidu byly hlavní sporné otázky. Stěžejní pak byly zejména otázky:

Status Jeruzaléma, kde Arafat požadoval plnou vládu nad východní částí města, včetně Starého města, která by se posléze stala hlavním městem budoucího palestinského státu. To však bylo ze strany Izraele nepřijatelné.

Návrat palestinských uprchlíků kterých bylo původně v r. 1948 asi 726 000 a během 50 let stoupl jejich počet přirozeným populačním růstem na 3,8 milionů – byla také sporná, protože Izrael byl ochoten připustit návrat maximálně čtvrtiny z nich. Zde je jasná vina OSN, které z palestinský arabských uprchlíků vytvořilo uprchlíky dědičné.

Vytyčení hranic zamýšleného Palestinského státu, kdy se počítalo s tím, že Palestinci dostanou Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Jako problém se ovšem ukázala existence židovských osad na těchto územích.

Pro vyřešení sporu navrhl Ehud Barak maximum možného, tedy předání 91% Izraelem spravovaného území. Izrael by si ponechal stávající hlavní židovské osady, evakuoval 63 okrajových a zbývající území by bylo vykompenzováno předáním jiné izraelské půdy. Dále by Izrael umožnil návrat části uprchlíků a byl by ochoten zaplatit odškodné v jím stanovené výši. Na oplátku by Palestinci uznali svrchovanost Izraele nad Jeruzalémem, k posvátným muslimským místům na Chrámové hoře by byl vytvořen zvláštní koridor a eventuálně by byla možná palestinská správa nad arabskými čtvrtěmi Jeruzaléma. Všechny tyto návrhy byly však předsedou PS Jásirem Arafatem odmítnuty – vše mu bylo málo.

Ehud Barak a Šlomo Ben Ami

Bill Clinton se horečně snažil o mírovou dohodu mezi oběma stranami a tak na 19. prosinec 2000 svolal do Washingtonu mírové rozhovory. Na nich se však nejednalo na nejvyšší úrovni. Za izraelskou stranu zde byl izraelský ministr zahraničních věcí Šlomo Ben Ami, za palestinskou stranu palestinský ministr informací Abíd Rabbú a jako zprostředkovatel působil americký emisar pro Blízký východ Dennis Ross. Řešené problémy byly prakticky shodné s tématy řešenými na summitu v Camp Davidu v červenci.

Bill Clinton navrhl, aby se Palestinci vzdali nároků na návrat všech svých uprchlíků, netrvali na zrušení židovských osad na Západním břehu Jordánu a na oplátku by jim Izrael předal téměř 95 % Západního břehu, celé Pásmo Gazy a zbylých pět procent bude kompenzováno. Ehud Barak 25. prosince 2000 tento návrh akceptoval, avšak Jásir Arafat zase odmítl.

Posledním pokusem zachránit a uzavřít mírové dohody byl summit konaný 21.–27. 1. 2001 v Tabě. Barakův poslední návrh bere dech i dnes: Napřed mapa a potom popis :

– 95 procent území Západního břehu a celé Pásmo Gazy

– masivní vyklizení osad v obou enklávách

– chybějící půda bude nahrazena obdobnou půdou na území Izraele nebo kompenzována odkupem či dlouhodobým pronájmem

– celý Východní Jeruzalém bude vydán palestinským Arabům, ale musí být zachován přístup do židovské čtvrti Starého města

– vybudování přístavů v Pásmu Gazy a tak zajistit palestinským Arabům možnost námořního obchodu

– vybudování exteritoriální dálnice a železnice mezi enklávami,

Je to neuvěřitelné, ale i tuto nabídku Jásir Arafat nakonec odmítl. Izraelci zkoušeli jednat dál, ale opustili jednání poté, co tři Arabové uřízli hlavu izraelskému chlapci, kterého vylákala na schůzku arabská dívka..

Když budu krutý, shrnu to takto: Izraelský chlapec díky zákeřnosti dívky, do které se zamiloval přišel o život. Palestinští Arabové přišli díky mimořádné stupiditě Jásira Arafata o vlastní stát.

Zde ukončíme druhou část přátelé..