Palestinská samospráva neustále neplní své závazky, například povinnost zabránit nepřátelským činům vůči Izraeli. Op-ed.
Autor: Ted Belman 25. prosince 2022 12:00
Desítky poslanců Knesetu napsaly rozhořčený dopis nejvyšším představitelům EU, v němž je obviňují z nepřátelství vůči Židům a Izraeli ve světle uniklého programu o Oblasti C.
Lazar Berman napsal o dopise podrobný článek, který 21.-22. prosince zveřejnil list Times of Israel. Obsahoval tuto perlu:
„Oblast C, která je jedinou souvislou částí ‚Západního břehu‘ a obsahuje nejúrodnější půdu a cenné přírodní zdroje, měla být podle dohod postupně převedena pod palestinskou jurisdikci, ale nestalo se tak.“
Toto tvrzení je přinejmenším zavádějící. Oblast C také obsahuje všechny židovské obyvatele Judeje a Samaří (alias „Západního břehu“) a ano, měla být „postupně převedena“, ale takový požadavek nebyl automatický a měl mnoho omezení.
Prozatímní dohody z Osla stanoví:
„Oblastí C se rozumí oblasti Západního břehu Jordánu mimo oblasti A a B, které budou s výjimkou otázek, o nichž se bude jednat v rámci jednání o trvalém statusu, postupně převedeny do palestinské jurisdikce v souladu s touto dohodou.“
Podle článku XVII.1 se bude jednat o těchto otázkách:
„Jeruzalém, osady, určená vojenská místa, palestinští uprchlíci, hranice, zahraniční vztahy a Izraelci; a … pravomoci a odpovědnosti, které nebyly přeneseny na Radu.“
V preambuli prozatímní dohody se uvádí:
„Uznávajíce, že cílem izraelsko-palestinských jednání […], která vedou k trvalému urovnání na základě rezolucí Rady bezpečnosti č. 242 a 338;
znovu potvrzujíce […], že jednání o trvalém statusu […] povedou k provádění rezolucí Rady bezpečnosti č. 242 a 338,[,]“.
Berman říká, že „Oblast C….měla být postupně převedena pod palestinskou jurisdikci“. V dohodách se uvádí, že „Oblast C, […] s výjimkou otázek, které budou projednány v rámci jednání o trvalém statusu, bude postupně převedena do palestinské jurisdikce v souladu s touto dohodou“.
Nikde v dohodách se neuvádí, že celá Oblast C by měla být postupně převedena. Ve skutečnosti je závazek odstoupit z Oblasti C omezen podmínkami Osla.
Nezapomeňte, že „jednání o konečném statusu“ měla být založena na rezolucích 224 a 338. Klíčovými věcmi, o nichž se mělo jednat, byly „bezpečné a uznané linie“ a povaha autonomie palestinských Arabů. Tyto rezoluce nepožadovaly, aby se Izrael stáhl ze „všech“ území. Izrael je tedy oprávněn trvat na zachování celé Oblasti C.
Často jsem si kladl otázku, proč rezoluce 242 stanovila „bezpečné a uznané linie“, a nikoli „bezpečné a uznané hranice“. Znamenají snad linie něco jiného než hranice?
Dohody nikde neříkají, jaké budou hranice, ani jak bude s oblastí C naloženo. O tom se má jednat.
Po tom všem musím připustit, že Dohody nejsou dostatečně explicitní. Ve skutečnosti jsou matoucí, s výjimkou spodní linie, kterou jsem zdůraznil.
Co se týče jednání EU a Palestinské samosprávy, mimo jiné včetně porušování Oblasti C, je načase, aby Izrael v reakci na to Dohody z Osla vypověděl. Smluvní právo umožňuje straně dohody nebo smlouvy jednostranně ji vypovědět, pokud ji druhá strana zásadním způsobem porušila.
Prezident Mahmúd Abbás 19. a 20. května 2020 vyhlásil (prohlášení z Ramalláhu) ukončení dohod a ujednání.
„Organizace pro osvobození Palestiny a Stát Palestina jsou k dnešnímu dni zproštěny všech dohod a ujednání s americkou a izraelskou vládou a všech závazků založených na těchto ujednáních a dohodách, včetně těch bezpečnostních.“
Učinil tak proto, že v tehdejší izraelské vládní koaliční smlouvě bylo uvedeno, že „premiér bude moci předložit vládě a Knesetu dohodu, které bylo dosaženo se Spojenými státy o uplatňování svrchovanosti od 1. července 2020.“ To bylo v době Trumpovy vlády. Skutečnost, že Izrael nenásledoval uplatnění svrchovanosti, není ani zde, ani tam, pouze oznámil záměr tak učinit… To bylo dostatečné porušení.
Jakmile je jednou ukončena, nemůže ji PA jednostranně obnovit.
Izraelská vláda, která bude brzy nastolena, jistě rozšíří svou svrchovanost na část Oblasti C. To jistě vyvolá rozruch.
Na druhou stranu by Izrael mohl dohody vypovědět – pokud ještě existují – pro některé z následujících zásadních porušení:
-Ramalláhské prohlášení
-Palestinská samospráva trvale neplní svůj závazek zabránit nepřátelským činům: „Obě strany přijmou veškerá nezbytná opatření, aby zabránily teroristickým činům, trestným činům a nepřátelským akcím namířeným proti sobě navzájem, proti osobám spadajícím pod pravomoc druhé strany a proti jejich majetku, a přijmou právní opatření proti pachatelům.“ (článek XV)
-Odkladnou podmínkou pro podpis dohod z Osla ze strany Izraele byl závazek uvedený v dopise předsedy Arafata premiérovi Rabinovi z roku 1993: „Podpis Deklarace zásad znamená novou éru… Rád bych potvrdil následující závazky OOP:
– OOP uznává právo Státu Izrael na existenci v míru a bezpečí.
– OOP přijímá rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a 338.
– OOP se zavazuje… k mírovému řešení konfliktu mezi oběma stranami a prohlašuje, že všechny nevyřešené otázky týkající se trvalého statusu budou vyřešeny jednáním.
– OOP se zříká používání terorismu a jiných násilných činů a převezme odpovědnost za všechny složky a personál OOP, aby zajistila jejich dodržování, zabránila porušování a ukáznila porušovatele….
– OOP potvrzuje, že ty články palestinského paktu, které popírají právo Izraele na existenci, a ustanovení paktu, která jsou v rozporu se závazky tohoto dopisu, jsou nyní neúčinné a již neplatné. V důsledku toho se OOP zavazuje předložit Palestinské národní radě k formálnímu schválení nezbytné změny týkající se Palestinského paktu.“
Prakticky vše, co je v tomto dopise uvedeno, bylo porušeno.
USA i SSSR podepsaly dohodu, čímž vyjádřily svou podporu, ale USA udělaly vše pro to, aby Izraeli vnutily dvoustátní řešení, což je v rozporu se základní zásadou dohod, totiž že strany mají samy svobodně jednat o konečném urovnání v souladu s rezolucemi 242 a 338.
Brookingsův institut kdysi uvažoval o nákladech na ukončení dohody:
„Zrušení dohod z Osla by fakticky odstranilo právní ospravedlnění Palestinské autonomie. Jednoduše řečeno by to znamenalo rozpuštění Palestinské autonomie, propuštění jejích zaměstnanců, ukončení mezinárodního financování a zrušení hospodářských dohod mezi Palestinskou autonomií a Izraelem i mezi Palestinskou autonomií a mnoha dalšími zeměmi světa. Znamenalo by to také ukončení bezpečnostní koordinace mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou, což by usnadnilo návrat izraelské armády do částí Západního břehu označených jako Oblast A. To by zcela jistě vedlo k další intifádě. Takové povstání by se s největší pravděpodobností změnilo v násilné, vzhledem k obrovskému množství zbraní, které v současné době drží policejní a bezpečnostní složky Palestinské autonomie; a neexistovala by žádná záruka, že se tyto zbraně nedostanou do rukou militantních skupin na Západním břehu.“
Ano, mohlo by, ale nemuselo by to nutně vést ke všem vyjmenovaným věcem. Palestinští Arabové a Izrael by mohli znovu vyjednat dohodu, která by vyhovovala oběma. Právě s tím počítá jordánská varianta.
Je nejvyšší čas, aby Izrael zrušil dohody a vypořádal se s násilím, které z nich vyplývá.
Ted Belman je právník ve výslužbě a redaktor časopisu Israpundit. V roce 2009 uskutečnil aliju a nyní žije v Jeruzalémě.
