SHRNUTÍ: Masové násilí ze strany izraelských Arabů proti jejich židovským spoluobčanům není ničím jiným než náboženskou válkou a musí se s ní tak i zacházet.
Když jsou zapáleny synagogy a náboženské semináře, jde o náboženskou válku.
Když jsou svitky Tóry znesvěceny, je to náboženská válka.
Když jsou zapálena auta až po ověření, že patří Židům, jedná se o náboženskou válku.
Když jsou židovští řidiči a spolujezdci odvlečeni ze svých vozů za výkřiků „Alláh Akbar“ a zbiti, jedná se o náboženskou válku.
Když se tisíce muslimů skandují „S naší duší a krví vykoupíme mešitu al-Aksá,“ je to náboženská válka.
Když je chaos popisován a označován jako džihád, jedná se o náboženskou válku.
A jedná se o náboženskou válku, když se výtržníci v izraelských městech Jeruzalém, Lod, Jaffa a Acre, a v mnoha dalších, sjednocují kolem takových džihádistických hesel jako „Khyber, Khyber Ó Židé, armáda Mohameda se vrátí,“ evokující vraždění všech mužů této starověké židovské komunity a zotročení jejich žen zakladatelem islámu.
Samozřejmě existují legie komentátorů, kteří obecně připisují palestinsko-izraelský konflikt a zejména pokračující explozi násilí ze strany izraelských arabských občanů územním, národním, ekonomickým, občanským nebo právním důvodům. Přesto přehlížejí nejhlubší a neřešitelnou příčinu konfliktu: absolutní odmítnutí židovského práva na vlastní státnost islámem.
V islámských pořádcích nejsou Židé považováni za lid, ale spíše za členy náboženské komunity, která musí být redukována (podobně jako jejich křesťanské protějšky) na legálně a sociálně institucionalizovaný podřadný status „chráněných nemuslimských menšin“ (Dhimmis) pod vládou islámu, jediného skutečného náboženství na světě. Proto nemají právo na nezávislost v žádné části Palestiny, v neposlední řadě proto, že tato země jako celek je islámská víra (waqf), kterou nelze oddělit od jejího právoplatného místa v domově islámu (Dar a-Islam).
Ve skutečnosti to od začátku palestinsko-židovského konfliktu probíhalo jako náboženská válka. Nejprve Hajj Amin Husseini, vůdce palestinských Arabů od počátku 20. let do konce 40. let, kterému ve třicátých letech a ve válce v roce 1948 pomohlo Egyptské muslimské bratrstvo, poté palestinské odnože Bratrstva: Hamas na Západním břehu Jordánu a v Gaze a islámské hnutí v samotném Izraeli.
Vzhledem k všudypřítomnému zakotvení islámu v palestinské společnosti (a to ve všech společnostech na Středním východě) – dokonce i Jásir Arafat a většina zakládající generace OOP byli v mládí členy Muslimského bratrstva – přijetí existence Izraele muslimskými komunitami, a to jak v Izraeli i v zahraničí, bude možné pouze po uskutečnění ohromné síly a neporazitelnosti židovského státu. Pouze silný, dobře organizovaný, vysoce odhodlaný a vojensky neporazitelný Izrael může mít šanci na přežití ve svém násilném a nemilosrdném sousedství.
Autor: Dr. Mordechai Kedar, 13. května 2021
