Praha Jeruzalém

Pohled na areál Mošavu Kineret. Obchod v jedné jeho části byl naší další zastávkou - zastávka totiž byla nákupní.

Mošava Kineret leží v Galileji v nadmořské výšce 158 metrů pod mořskou hladinou u jižního břehu Galilejského jezera. Tato oblast je významná intenzivním zemědělstvím. Západně od obce se zvedá prudký terénní zlom vysočiny Ramat Porija, z něhož stékají vádí Nachal Jachci'el a Nachal 3alem.

Vesnice se nachází kolem 7 kilometrů jihovýchodně od města Tiberias. Než jsme sem dorazili, postupně jsme ujeli něco přes 150 kilometrů i se sjížďkami. Mošava Kineret obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je ryze židovské. Je to typ izraelského venkovského sídliště zvaného společná osada, která oproti kibucům nebo mošavům není založena na hospodářské spolupráci mezi obyvateli. Přestože většina obyvatel pracuje mimo osadu, existuje zde velká občanská angažovanost.

O spolupráci na společenské úrovni, vzdělání, náboženských aktivitách a stavebních pracích rozhoduje valná hromada osady. V tomto výkonném orgánu jsou zástupci všech domácností, kteří na své výroční schůzi schvalují společný rozpočet osady. Osada je právní formou družstevní unie, která je státem uznávaná jako obecní úřad. Pokud se někdo chce do společné osady přestěhovat, musí se podílet na jejím chodu. Pro přijetí je často považován rozhovor a přijímací proces. Většina izraelských společných osad je relativně malá a dohromady čítají několik set obyvatel. Některé z osad mají dokonce méně než třicet obyvatel.

Kineret byla založena v roce 1909, ale možná o rok dříve. Prvními osadníky bylo osm lidí, kteří přebývali v provizorních příbytcích poblíž pokusného hospodářství Chavat Kineret. Právě toto hospodářství odstartovalo rozvoj zemědělských židovských vesnic v této oblasti. Bylo to hospodářství Chavat Kineret,  ze kterého se zrodila komunita, která založila nedaleký první kibuc Deganija. Zdejší pozemky, na kterých Mošava Kineret vyrostla, patřily Židovskému kolonizačnímu sdružení, pro kterou je vykoupil od místních Arabů Chajim Kalwarisjki-Margalijot. Kvůli hospodářským potížím se tito první osadníci na místě neudrželi a po čase zde zůstal jediný rolník.

Nové obyvatelstvo osady se pak rekrutovalo z řad židovských imigrantů z Druhé Alija Bet. Na rozdíl od kolektivních kibuců šlo v tomto případě o soukromě hospodařící agrární osadu typu mošava. Každá domácnost obdržela 25 hektarů pozemků, tedy poměrně velkou rozlohu zemědělské půdy. Během první světové války osadu postihly represe tureckých úřadů. Místní muži byli nasazeni na nucené práce.

Na počátku britského mandátu Palestina sestávala vesnice z jen 8 zemědělských usedlostí. Pak následoval rozmach spojený s rozvojem závlahového zemědělství využívajícího vody Galilejského jezera. Roku 1949 měla obec 290 obyvatel a rozlohu katastrálního území asi 5 kilometrů čtverečních. V 50. letech 20. století se vesnice začala rozrůstat o nové rezidenční čtvrti situované ve svazích nad jezerem.

Od roku 1959 měla Mošava Kineret status místní rady, ale populačně se nerozvíjela a nikdy nezískala městský charakter. V rámci úsporných opatření byla proto v roce 2003 obec začleněna do Oblastní rady Emek ha-Jarden. Ekonomika Mošavy Kineret je založena na zemědělství a turistickém ruchu. A jestli jim zde něco jde, tak je to výsadba pěstování datlovníkových palem. Vidět to, je něco super.

Takto vypadá prodejní místo obchodu Tamar Bakfar. Je to rodinný podnik a místo, kde se dá utratit hodně dolarů, nebo místní měny, šekelů. Sortiment produktů až bere dech a vše je vyrobeno příslušníky jedné rodiny. Součástí je i malý sál, kde je promítán film o vzniku mošavu Kineret, a něco o rodině, která nás hostila i nás vyobchodovala.

Před odchodem je přístřešek s pohodlným posezením. Ochutnávka produktů sama o sobě zabere dost času a vybrat si alespoň něco je velmi obtížné, člověk tam propadá nákupní horečce spojené s gigantismem.

My koupili datle, zde pěstované a museli byste je vidět. Proti tomu, co jsme koupili je to, co je k mání v našich marketech spíše odpad. Jak vzhledově tak i chutí - kdo nezkusí, bude si myslet, že autor blbne od klávesnice. Dále nějakou datlovou marmeládu takové sladkosti, že snězení jedné skleničky by mohlo vést k cukrovce, nějaké ovocné čaje a ještě cosi stejně sladkého jako ta marmeláda. A nyní něco echtovního:

Zde je vystavený historický traktor pásový Catepillar, uvidíte na tomto cyklu reportáží, že zemědělská technika je v Izraeli vysoce ceněnou a historické kousky jsou zde vystavovány hodně často. Jelikož jsou to krásné mašinky, ještě se zde pár fotek objeví.

Po nákupu jsme se naložili do busu a jeli na poslední místo před ubytováním v hotelu Tiberiasu. Byla to zastávka už čtvrtá a to Kibuc Deganja.

Směrová tabule ke kibucu Deganja

Kibuc Deganja Alef byla založena v roce 1909. Za založením osady stála pobočka sionistické organizace v Jaffě zřízená roku 1908, která roku 1908 zřídila poblíž nynější Deganje experimentální zemědělskou farmu Chavat Kineret.

Při statku již od roku 1909 vznikla zemědělská komunita. Její členové ale téhož roku vyhlásili stávku kvůli sporům s vedením farmy. Sionistický předák Arthur Ruppin navrhl jako řešení sporu, aby nespokojení členové komunity dostali na rok na zkušební lhůtu zodpovědnost za část pozemků patřících farmě, v lokalitě nazývané Um Džuni.

Experiment se ukázal být úspěšný a předznamenal vznik kolektivních kibuců. Skupina po roce splnila plán a byla v následujícím roce vystřídána další skupinou zemědělských průkopníků z osady Chadera, která sem dorazila v říjnu 1910. Ta opět zaznamenala úspěch a po vypršení roční zkušební lhůty se rozhodla zůstat na pozemcích v Um Džuni trvale.

Předákem těchto prvních stálých osadníků byl Josef Busel, který navrhl kromě společné práce i kolektivní vzdělání dětí farmářů. Rok 1911 je tak faktickým datem založení Deganje.

Vstupní areál do kibucu a další krásný traktorek na jeho vyzdobení. Škoda, že není červený.

Tato skupina, která zde založila trvalé civilní sídlo, se nazývá Matka skupin a šlo o Židy původem z Ruska, kteří sem dorazili v rámci Druhé Alia Bet. Šlo o první kolektivně hospodařící židovskou vesnici typu kibuc. Ta se tehdy jmenovala Deganja. Teprve později pro odlišení od později vzniklé Deganja Bet získala oficiální název Deganja Alef.

Objekty kibucu v roce 1930

Zpočátku čelili osadníci malárii, útokům Arabů a nemocem, které postihly úrodu i dobytek. Během první světové války obyvatelé Deganje postihly represe tureckých úřadů v tehdejší Palestině. Deganja Alef praktikovala vždy jen limitovanou míru kolektivismu. Na rozdíl od mnoha jiných kibuců zde vždy děti byly vychovány v rodinách a ne separátně. Kibuc zároveň vždy využíval i nájemní pracovní síly z řad nečlenů kibucu.

Datlovníková plantáž patřící kibucu

Během britského mandátu Palestina vesnice sloužila jako vzor pro zakládání mnohých zemědělských kibuců v tomto regionu. Roku 1920 takto jižně od Deganje vznikl nový kibuc Deganja Bet. Zároveň se Deganja Alef stala centrem židovských ozbrojených sil, zejména jednotek Palmach. Během prvních dnů války za nezávislost v roce 1948 kibuc napadla syrská armáda, ale obyvatelé dokázali syrský útok zastavit.

Trosky syrského tanku zničeného obránci kibucu během války v roce 1948

18. května 1948 Syřané zaútočili na vesnice Bejt Zera a Ša'ar ha-Golan, jejichž obyvatelé museli uprchnout. Frontová linise se v tu chvíli posunula k hranicím Deganje. Obranu kibucu přitom zajišťovalo pouhých 70 lidí. Na syrské straně proti kibucům stálo 5 tanků. Obránci se uchýlili k vrhání Molotovových koktejlů a podařilo se jim zasáhnout první z tanků. Syrský útok se pak zastavil a útočníci se po dalších ztrátách stáhli. Tato klíčová bitva se odehrála 20. května 1948.

Syrský tank, který tehdy obyvatelé Deganje zneškodnili je dodnes vystaven v areálu kibucu. Viz dva obrázky výše.

Takto vypadaly objekty kibucu po boji se syrskou armádou v roce 1948. Jako by tudy prošel tajfun...

Roku 1949 měl kibuc 371 obyvatel a rozlohu katastrálního území 1,72 kilomteru čtverečního.

Z kibucu Deganja Alef vzešlo několik významných osobností izraelských dějin, jako:
Moše Dajan,
Aharon David Gordon,
pracoval tu Josef Trumpeldor. S tím posledním se seznámíte v reportáži z jiného dne. Moše Dajan byl jedním z prvních dětí narozených v tomto kibucu.

Osobnost v Izraeli velmi ctěná, Moše Dajan na malbě z roku 1948

Ekonomika kibucu je založena na zemědělství, službách a turistice. Roku 2005 prošel kibuc Deganja Alef privatizací, po které jsou jeho členové odměňováni individuálně, podle odvedené práce. V obci funguje předškolní péče o děti i základní škola. Dále je tu společná jídelna, obchod, veřejná knihovna a zubní ordinace.

Tím byl náš program na první den vyčerpaný. Sice jsme nebyli v Meggidu, které bylo v plánu, ale zase jsme viděli jiné lokality a bylo to velmi zajímavé. Ale v tuto dobu - bylo skoro šest večer, jsem už byl na nohách 30 hodin, k tomu cesta do Prahy, odbavení a odlet do Tel Avivu, celý událostmi nabitý den, no síla. Moje paní už nemohla chodit a já měl pocit, že se mi nohy v kyčlích oddělí a půjdou si někam lehnout beze mě.

Vyrazili jsme do Tiberiasu. Zde jsme dorazili kolem 18:30 hodin. Nevím to přesně. Následovalo ubytování v pohodlných pokojích hotelu Astoria.

Já s mojí paní jsme spali v prvním patře a hlavně jsem se nemohl dočkat, až se zbavím bot, které jsem měl na nohách už 30 hodin. Když se salo, bylo to o život.

Mimo tuto chemickou bombu jsem zjistil, že oba palce mám otlačené do běla a malíček na levé noze mi ozařuje blikající puchýř. Takže hajdy do sprchy a do pantoflí. Výsledek se dostavil skoro okamžitě. Neskutečná úleva. Následovala večeře. Byla to kombinace samoobsluhy a obsluhy, zjistil jsem, že se v Izraeli skutečně dobře a rádo vaří a jí. K tomu jsem se ochotně připojil.

I když už jsem v druhé půli dne byl tak nějak k užitku, ve 20:00 jsem odpřednášel pro náš zájezd přednášku na téma naší pomoci Izraeli v roce 1948 až 1949. Bylo to skvělé, vedoucí zájezdu ledacos doplnili, lidé se ptali a já nabyl jistotou, že to bude dobrý týden. Byla to skupina prima lidí, mající společný zájem, a k tomu znalých a chytrých. Prostě dobrá společnost. Více k ní řeknu v poslední reportáži.

Potom jsme si sbalili saky paky a šli spát.

 

20. 09. 2019 04:39 113 Jaromír Vykoukal Zdroj: Redakce Israel.cz