No a nyní se už blížíme k období, které nás zajímá. Je to období Britského mandátu Palestina
Během let 1917-1920 žily v Jaffě tisíce Židů. Vlna arabských pogromů vůči Židům v letech 1920 a 1921 způsobila značný odliv židovských obyvatel do Tel Avivu. V roce 1921 žilo v Tel Avivu pouhých 3 600 Židů. V dubnu téhož roku se toto číslo ztrojnásobilo.
Za tyto šílenosti ale mohl hlavně člověk, který se jmenoval al-Gusseiní, který kategoricky odmítal přítomnost židovského živlu v této části světa. Byl nekompromisně oddán myšlence vyhnání Židů z Palestiny.
Zde je jeho fotografie. Na pohled je to sympatický člověk, ale z pohledu židovské populace to bylo ztělesněné zlo. Byl to vzdělaný, inteligentní a velmi schopný člověk, bohužel i všehoschopný, jak uvidíte dále.
Do prvních masových protižidovských pogromů roku 1920 byl zapletený právě tento arabský nacionalistický vůdce. Hadži Amín byl odsouzený britským soudem na patnáct let nucených prací. Policie, ovládaná antisemitskými a proarabskými názory ho však nechala záměrně utéci do Sýrie a brzy poté byl omilostněn. Brzy se tedy vrátil zpět do Jeruzaléma. Tam musel čelit odporu místní Vysoké rady muslimů, která ho označila za vraha a zločince. Hadži Amín byl ale Vysokým britským komisařem potvrzeným za Velkého Muftího Jeruzalema a tím byl položen začátek jeho dlouhé protižidovské kariéry, kterou završil tím, že se stal k smrti odsouzeným válečným zločincem, který ale spravedlnosti nakonec unikl.
Zde je jeho fotografie při besedě s vůdcem Třetí říše Adolfem Hitlerem z roku 1941. Navzájem se pocitli zajímavými tituly. Adolf Hitler se stal „Čestným Muslimem“ a Velký Muftí se stal „Čestným árijcem“.
Faktem je, že Husseini zverboval pro hitlerovské SS a wehrmacht či vyhlazovací skupiny kolem 30 000 vojáků. Někteří Arabové byli i mezi posledními věrnými, bránícími „vůdcův“ Hlavní stan v Berlíně. V norimberských procesech právní zástupce Eichmanna, Dieter Wisliceny, který byl následně také popravený jako válečný zločinec, vypovídal, cituji:
„Muftí byl jedním z iniciátorů systematického vyhlazování evropského židovstva a byl Eichmannovým a Himmlerovým spolupracovníkem při vykonávání tohoto plánu. … Byl jedním z Eichmannových nejlepších přátel a neustále ho vyzýval na zrychlení vyhlazovacích opatření. Slyšel jsem ho, jak se jiným přicestovavším Arabům chlubil, že v Eichmannově doprovodu inkognito navštívil plynové komory v Osvětimi“.
Není náhodou, že po jeho příchodu do Německa byla přijata mnohem tvrdší opatření proti Židům, čili tzv. „Konečné řešení židovské otázky“. Muftí byl posedlý představou pro něj nepřípustné imigrace Židů z Evropy do Palestiny a nehodlal jí v žádném případě připustit. Vyhlazení těch, co do Palestiny chtěli, se mu tedy logicky jevilo jako to pravé, co je jeho záměru mohlo pomoci. Jak uvádí historik Josef Schechtman, cituji.
„Nevíme, jak významnou úlohu sehrál al-Husseiní při formování tzv. „Konečného řešení“, ale máme mnoho svědectví z první ruky, jak Muftí velice usiloval o znemožnění další imigrace evropských Židů“.
Jednalo se zejména o Židy z dalších evropských zemí, ovládané režimy závislými na Třetí říši. Ale zpět do Jaffy.
Ke konci roku 1922 měla Jaffa 32 tisíc obyvatel, zatímco Tel Aviv 15 tisíc. Nicméně v roce 1927 již měl Tel Aviv 38 tisíc obyvatel. Židé z Jaffy žili na předměstí Jaffy, blízko Tel Avivu. Staré město Jaffa, které bylo kontrolováno Araby, bylo většinou bez židovského obyvatelstva. Během třináctých let měla obě města přibližně 80 tisíc obyvatel. V roce 1945 vlastnili Arabové 145 km2 citrusových sadů, zatímco židé 66 km2.
Velké arabské povstání v Palestině, v letech 1936-1939, způsobilo velké ekonomické a infrastrukturní ztráty Jaffy.
Pouliční boje mezi Araby a britskými vojáky poničily mnoho z městských úzkých uliček. Britové zničili mnoho domů patřící arabskému obyvatelstvu. Židé a Britové také přesunuli své obchody z Jaffy, a to hlavně do blízkého Tel Avivu.
V reakci na útoky arabských dělníků z přístavu vybudovali Židé moderní přístav v Tel Avivu, což pro Jaffu znamenalo významný pokles příjmů.
V roce 1945 měla Jaffa 101 580 obyvatel, z čehož bylo 53 930 muslymů, 30 820 Židů a 16 800 křesťanů. Žili zde především ortodoxní křesťané, z nichž přibližně šestina byla řecko-katolického vyznání.
První arabsko-izraelská válka, Válka za nezávislost
Před První arabsko-izraelskou válkou začlenil Plán OSN na rozdělení Palestiny Jaffu do plánovaného židovského státu. Vzhledem k arabské většině však nakonec měla být arabskou enklávou v židovském státě. A to je fakt, mapa tohoto rozdělení to ukazuje jasně. Měl tak být pro muslimský stát uchován přímý přístup ke Středozemnímu moři.
Arabové odmítli plán na rozdělení Palestiny z 30. listopadu 1947 a v den po přijetí rezoluce OSN bylo palestinskými Araby zabito 7 židů ve třech incidentech:
– v 8 hodin ráno napadli tři Arabové autobus z Netanji do Jeruzaléma a zabili 5 židovských cestujících;
– o půl hodiny později byl napaden další autobus a byl zabit židovský cestující;
– den na to byl zastřelen 25letý židovský muž v Jaffě.
V Jeruzalémě svolala Arabská vyšší rada třídenní válku, počínaje úterkem 2. prosince a následnými velkými demonstracemi po pátečních bohoslužbách.
Vzájemná povstání, či spíše útoky eskalovaly 11. prosince 1947. Toho dne jeruzalémský korespondent časopisu The Times odhadl počet obětí na 130 mrtvých, z toho 70 Židů a 50 Arabů, několik britských vojáků a jednoho britského policistu.
V rámci nastalé gerilové městské války si začali Židé a Arabové navzájem hodně škodit a zabíjet se. Zde je důkaz:
Dne 6. ledna 1948 teroristé ze Sternova gangu provedli útok na jaffskou radnici a téměř ji zničili.
Násleodvalo období, kdy obě strany hledaly recept na to, jak ty druhé co nejvíce poškodit. Arabové zahájili velmi oblíbené ostřelování Tel Avivu z věže a střechy mešity Hassan Bek. Bylo velmi nepříjemné, ale zásadní škody nemohlo způsobit.
Zde je fotografie pořízená 25. února 1948, datum, které zásadně změnilo historii naší země. Je na ni skupina Židů, která se snaží krýt a nebo utéci před touto snajprovací aktivitou arabských střelců.
Následovala bojová operace nazvaná Operace Chamec, provedená na přelomu dubna a května 1948, tedy ještě před počátkem první izraelsko-arabské války, krátce před koncem britského mandátu nad Palestinou. Operaci provedly jednotky Hagany.
Cílem bylo ovládnout Araby osídlené území v pobřežní nížině v okolí města, které zde tak pečlivě studujeme. Šlo o součást Plánu Dalet, kdy židovské síly obsazovaly ještě před koncem mandátu klíčové oblasti přidělené rozhodnutím OSN budoucímu židovskému státu. Ve stejné době ovládli města Tiberias, Safed a Haifa.
Operaci Chamec provedla rodící se Brigáda Giv’ati, dále Brigáda Kirjati a Brigáda Alexandroni. Ale je potřeba si uvědomit, že slova brigáda jsou jen eufemismus. Šlo o malé síly, špatně vyzbrojené a cílem nebylo nic jiného, nežli zajistit podmínky pro nástup židovské administrativy v oblastech, které měly být součástí židovského státu. V operaci měla Hagana ovládnout důležité dopravní tahy, zničit místní dobrovolnické arabské síly a zároveň posilovat židovskou sídelní síť v tomto regionu.
Město Jaffa nemělo být podle Plánu Dalet přímo obsazeno židovskými silami, ale předpokládala se jeho izolace ve vnitrozemí. Měl tak být přerušen koridor arabských sídel táhnoucích se jižně od Tel Avivu k Jaffě podél významné železniční tratě Jaffa-Jeruzalém a úseku silnice do Jeruzaléma. Šlo o vesnice Salama, Jazur, Kafar Ana, al-Jahudija, Bajt Dajan nebo al-Safirija. Ty dosahovaly až téměř k Jaffě a z židovského Tel Avivu ponechávaly směrem na jih do měst Cholon či Rechovot jen cca 1 kilometr úzký koridor.
Operace Chamec spnila svůj cíl a zázemí Tel Avivu bylo z velké části dobyto a arabské populace vysídlena. Spory o to, jestli šlo o etnickou čistku, nebo Arabové odešli ze strachu sami, jsou dodnes velmi živé. Já mám nějaké poznatky o jednáních mezi představiteli obou stran, i zde z Jaffy kde židovští členové místní správy žádali Araby, aby vydrželi, že až se vše přežene, že spolu najdou společnou cestu. Nebyl ale zájem.
Vlastní Jaffu ovládala ovšem nadále Arabská osvobozenecká armáda a jakékoliv pokusy o jeho obsazení rozhodně odrážela. Samotná Hagana neplánovala přímý útok na toto lidnaté arabské město. 25. dubna 1948 nicméně židovské jednotky organizace Irgun zahájily z vlastní iniciativy útok na čtvrť Jaffy Manšija, ale kvůli prudkému arabskému protiútoku se musely stáhnout. Prostě dostaly pořádný výprask.
Došlo pak k dohodě s Haganou o společném velení. Při postupu Židů do Jaffy ale zasáhly britské jednotky, pohrozily úderem proti Tel Avivu a zaujaly pozice na linii oddělující obě města. Až do poloviny května tak vlastní Jaffa odolávala. Její obyvatelstvo ovšem už mezitím masově opouštělo město, které se stalo arabskou enklávou v centru židovského státu. Na tuto vojenskou akci navázala brzy Operace Barak, která podobným způsobem vedla k ovládnutí arabských vesnic dále k jihu v pobřežní nížině.
Jednotky Hagany pak obsadily město 14. května. Z celkových 70 až 80 tisíc Arabů se rozhodlo zůstat mezi 3 600 až 4 100. K uctění památky padlých židovských vojáků, kteří zahynuli v bitvě o Jaffu, byla založena Conquest Garden.
Bojovníci Hagany v obsazené Jaffě.
Zde bych mohl tento kus věnovaný Jaffě, tak nějak ukončit. Ale nemohu. Přece jen to bylo první město v Izraeli, které jsem spolu s mojí paní viděl na vlastní oči. Viděl jsem do té doby neznámý svět, ochutnal první jídlo a vypil kafe, což asi nebyl chytrý nápad. Já totiž kafe skoro nepiju. Skutečně nezbývá než napsat: „Bože to byla ale blbost“. To kafe bylo neskutečně silné, stálo mě 5 dolarů a hercna mi po něm jela tři hodiny jako motorová pila. Moje paní ho měla také a jelikož je zvyklá si kafe dochutit mlékem, byla vpohodě. Ale nelituji ničeho. Cizí zemi člověk musí poznat i takto.
Na konci této kapitoly potom dám ještě pár obrázků z tohoto města. Jako první je to důkaz, že zde jako v celém Izraeli tak nějak míjí a musí spolu koexistovat tři největší monoteistická náboženství.
Zde je to jedna z mešit, s hezkým miniaretem. Dovnitř nebylo možno vejít, byla uzavřená, byli jsme tam hodně brzo.
Zde je kostel Svatého Petra. Moc se mi líbil tak jsem sem vložil jak celkový pohled, tak i pohled na jeho vstupní areál. Byl uzavřen, takže ani netuším, jaká je jeho výzdoba. Kostel postavili františkáni v 17. století na základech někdejší jaffské pevnosti.
V Novém zákoně je zmíněno, že apoštol Petr vzkřísil v Jaffě Tabitu. Později pak zde měl Petr vidění, ve kterém mu Bůh řekl, aby nerozlišoval mezi Židy a ne-Židy či mezi košer a ne-košer. Toto vidění se pokládá za jeden z hlavních myšlenkových odklonů křesťanství od judaismu. Tuto událost znázorňuje malba právě v tomto římsko-katolickém kostele. Třeba ji uvidím někdy jindy. Jak už jsem ale uvedl výše, zatím nebyla možnost.
Následuje taková jiná pamětihodnost.
Jaffská věž byla postavena k 25. výročí vlády osmanského sultána Abd al-Hamida II. Byla postavena za přispění obyvatel města, Arabů a Židů, pod vedením Josefa Bej Mojala.
Základní kámen byl položen v září 1900. Během roku byla postavena první dvě patra a stavba třetího pomalu začínala. V roce 1903 pak byla hodinová věž dokončena. Vzhledem je dosti podobná věži Chan al-Umdan v Akku, která byla postavena za stejným účelem. Celkem bylo na území celé Osmanské říše k tomuto výročí zbudováno na více než sto hodinových věží.
Zde je na místě říci, že je to jedna ze sedmi hodinových věží postavených na území dnešního Izraele v osmanském období. Zbylých šest bylo postaveno v Safedu, Akku, Nazaretu, Haifě, Nábulusu a v Jeruzalémě. Poslední zmíněná je jediná z hodinových věží, ketá se do dnešní doby nezachovala.
Jaffská hodinová věž stojí uprostřed dnes rušné Jefetské křižovatky při vjezdu do Jaffy, starověkého přístavního města, které je v dnešní době součástí Tel Avivu. Součástí věže, která je postavena z vápence, jsou dvě hodiny a pamětní plaketa připomínající Izraelce, kteří padli během války o nezávislost v bojích o město. Černobílý obrázek je potom historickou fotografií stejné věže z roku 1929.
Jako poslední obrázek jsem sem vložil pohled na Tel Aviv z Jaffy přes moře.
Následně jsme nasedli do autobusu a jelo se dál.
