Úvod
Tento zájezd byl mojí úplně první zahraniční cestou po roce 1989. Nabídka, kterou mi dal znalec Izraele a okolních zemí, šéf cestovní kanceláře Olivetour, pan Daniel Haslinger, byla z těch co se neodmítají. Na tento specializovaný zájezd jsem vyrazil se svojí paní Ladou po vojenské historii státu Izrael jako odborný lektor. Byla to pro mě neuvěřitelná nabídka, výzva a velmi složité rozhodnutí, já nikdy takto v zahraničí, pokud nepočítám Slovensko, nebyl. Ale Slovákům patříme a oni patří nám. Vždy jsem tam měl a mám pocit, že jsem pořád doma. Když jsem se rozhodl že poletíme, začalo shánení financí a taky bylo potřeba zajistit pasy, nakonec jsme 19. 3. 2015 s cestovkou OliveTour vyrazili do neznáma.
Cestovní agentura OliveTour se specializuje na prodej poznávacích zájezdů do Izraele, na palestinská teritoria, do Jordánska a na Sinaj. Všechny zájezdy jsou výjimečné nejen svým programem, ale především nadstandardním průvodcovským servisem a výkladem, který uspokojí i opravdu náročného klienta. Navíc jsou zájezdy nabízeny za lidové ceny. Technicky jsou tyto zájezdy zajišťovány ve spolupráci s místními českými CK a s cestovními agenturami v Izraeli, Jordánsku, Egyptě a na palestinských teritoriích. Zájezd se jmenoval takto: „Izrael – po stopách nedávných i dávných bojů“.
Izrael má totiž téměř 4 000 let ve svém názvu ukrytý boj – „Jisrael“ znamená „Bůh bojuje“ a vskutku málokterá země na světě prošla tolika válkami jak ve starověké, tak i v moderní historii. Zároveň nejrozšířenější židovský pozdrav Šalom – „Pokoj“ podtrhuje touhu Izraelců žít v míru a pokoji na tom svém kousku země mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. Napětí tohoto protikladu je nejlépe vidět na vlastní oči a proto pořádáme tento zájezd, určený především zájemcům o novodobou historii státu Izrael se zaměřením na vojenskou historii. Součástí zájezdů jsou i místa mimo oblast běžného turistického ruchu.
PRVNÍ DEN
Z Prahy jsme odlétali ve 23:45 hodin a v Tel Avivu jsme přistáli před 04:00. Následovalo místní odbavení a po vyfasování zavazadel jsme pod vedením šéfa zájezdu, kterého ještě představím, ale až po jeho svolení, vyrazili poznat doposud nepoznané a shlédnout doposud neviděné. A že to byla jízda jako na tobogánu, to ukáže tento cyklus reportáží.
Naše první zastávka po odjezdu z letiště byla ve městě Jaffa. Já v té době už asi tak 22 hodin cestoval, nespal a málo jedl a byl jsem takový nějaký přibržděný. Ale i tak si myslím, že to byl velmi vydařený start celého zájezdu zaměřeného na vojenskou historii státu Izrael.
Napřed sem vložím dvě fotografie, které jsem v Jaffě pořídil.
Na prvním snímku je socha biblické velryby, která sehrála velkou roli v legendě o Jonášovi. Je to první fotka, kterou jsem na této úžasné cestě pořídil. Moc se mi líbila, ale bylo ještě špatné světlo. Druhý obrázek je fotka zajímavého sochařského díla. Je to semeno, ze kterého vyrůstá živý strom. Dílo je zavěšeno na ocelových lanech a bude dokončeno, až strom tlakem kořenů semeno rozlomí. Zatím se tak nestalo. A asi ani nestane, strom nevypadá, že by byl v dobré kondici. Asi ho sluníčko zahubí dříve než bude moci být dílo dokonáno.
Trochu historie jako takové.
Jaffa je starobylé přístavní město, které je označováno za jedno z nejstarších na světě. Nachází se jižně od Tel Aviv a logicky při Středozemním moři. Dnes je městskou čtvrtí dvouměstí Tel Aviv-Jaffa.
Někteří lidé tvrdí, že byla Jaffa pojmenována po Jefetovi, jednom ze tří Noemových synů, který město postavil 40 let po biblické potopě. To by bylo krásné, ale jelikož nejsem věřící, nemohu tvrdit, že to tak bylo. Pravda je, že Izraeli se podařilo potvrdit mnoho a mnoho faktů obsažených v Bibli a časem možná bude potvrzeno i toto. Hebrejská etymologie naznačuje, že město bylo pojmenováno Jaffa pro jeho krásu, hebrejské slovo ajaf totiž značí v naší řeči krásu.
Helenistická tradice odkazuje název města ke jménu Iopeia, což je Kassiopeia, matka Andromedy. To by se mi líbilo více, ale i římská tradice zde má své závěry a ty tvrdí perem Plinia staršího, že je název města odvozen od jména dcery boha větru Aoly a ta se jmenovala Jopa. Jako pragmatik musím říci, že je to asi vše zdání a přání. Město zde bylo už za dob starověkého Egypta a zcela jistě se jmenovalo jinak z jiných důvodů, jak uvidíme dále.
Jaffa se totiž ve starověku pyšnila jménem Tel Jaffo a se svými 40 m nad mořem poskytovala důležitý rozhled nad pobřežím a byla též důležitým strategickým místem ve vojenské historii. Při úpatí kopce se nacházely prameny čerstvé vody, což jen její strategický význam umocnilo.
Tyto dvě fotografie dokumentují pravdivost egyptských záznamů. Je to část vykopávek egyptského opevnění města a na druhém snímku je navíc i novodobý monument, který je zde vztyčen pro upoutání pozornosti.
Jaffský přírodní přístav byl tedy využíván již od doby bronzové. Je zmíněn ve starověkých egyptských dopisech z roku 1470 před naším letopočtem, ve kterých je glorifikováno dobytí přístavu i města faraonem Thutmosem III., který ukryl své ozbrojené bojovníky do velkých košů a ty následně dal jako dar kenaánskému vůdci města. Město je zmíněno v amarnských dopisech pod egyptským názvem Ja-Fo. Město bylo pod egyptskou nadvládou přibližně do roku 800 před naším letopočtem; tedy více než 600 let.
Jaffa je zmíněna v Bibli, kniha Jozue, jako město v území kmene Dan a z toho důvodu se pobřežní nížina nazývá Guš Dan. Mnoho potomků kmene Dana žilo podél pobřeží, stavěli lodě a rybařili. Král David a jeho syn Šalamoun dobyli Jaffu a používali ji jako přístav, do kterého dopravovali cedry z Tyru pro stavbu Prvního Chrámu. Město zůstalo v židovských rukách i po rozdělení Izraelského království. V roce 701 před naším letopočtem, v časech krále Chizkijáše, pak asyrský král Sinacherib dobyl Judské království právě směrem od města Jaffa.
Jaffa potom byla seleukovským přístavem do doby, než byla osvobozena při povstání Makabejských. Při římském potlačení židovského povstání byla Jaffa zabrána a podpálena Cestiem Gallem. Římský židovský historik Josefus Flavius popsal, že bylo zmasakrováno 800 obyvatel. Piráti, kteří používali opravený přístav jako svou základnu, rozhněvali císaře Vespasiana, který město vyhladil a postavil na jeho místě citadelu s římskou posádkou.
V Novém zákoně je zmíněno, že apoštol Petr vzkřísil v Jaffě Tabitu. Později pak zde měl Petr vidění, ve kterém mu Bůh řekl, aby nerozlišoval mezi Židy a ne-Židy či mezi košer a ne-košer. Toto vidění se pokládá za jeden z hlavních myšlenkových odklonů křesťanství od judaismu. Událost znázorňuje malba v římsko-katolickém kostele sv. Petra v Jaffě. Jeho fotografie následuje. Uvnitř jsem zatím nebyl – vždy jsem tam byl brzo ráno když byl uzavřen. Ale je to jen otázka času.
A co se zde dělo ve středověku – byla to doba divoká a tedy i dějiny tohoto města měly mnoho a mnoho událostí.
Město bylo dobyto po první křížové výpravě Godefroyem z Bouillonu v roce 1100. O město se opakovaně neúspěšně ucházel Daimbert z Pisy, první latinský jeruzalémský patriarcha. Jaffa zůstala královským majetkem dalších deset let, dokud nebyla v roce 1110 předána Hugovi z Le Puiset. Když v roce 1134 Hugo II. z Le Puiset povstal proti králi Fulkovi z Anjou, bylo jaffské panství rozděleno na mnoho menších podílů a samotná Jaffa zůstala v majetku krále. Krátce na to byla Jaffa udělena Amaurymu, mladšímu synovi krále Fulka. V roce 1153 Fulkův první syn Balduin II. dobyl předsunutou baštu fátimovské moci Askalon a přidal ji k teritoriu svého bratra Amauryho.
Jaffa a Askalon byly předány mimo královskou moc, když jejich držitelé uzavřeli manželství, či jiné blízké přibuzenství s králem, či jeho nástupci, či pokud vlastictví přeslo přímo na nějakého člena královské rodiny. V této době se často stávalo, že byla Jaffa a Askalon předávána jednomu nebo více členům Amauryho první rodiny. V roce 1221 byla města předána králem Janem z Brienne do rukou jeho synovce Guatiera IV., když se oženil s vnučkou pozdějšího Amauryho II., který držel Hrabství Jaffu a Askalon po svém mladším bratrovi, králi Guyovi de Lusignan. Někdy kolem roku 1250 bylo hrabství předáno jedné z větví klanu Ibelinů.
S dobytím Jaffy egyptským sultánem Bajbarsem – což byl bývalý mameluk – v roce 1268 se hrabství stalo jen formálním. Titul hrabě z Jaffy a Askalonu byl znovu později udělen kyperským králem Jakubem II. Janu Perezu Fabricovi.
Všechna ta jména jsem sem napsal, aby jste měli co studovat, pokud budete chtít vědět, kdo to všechno byl. Zaměstná Vás to na dost dlouhou dobu.
V novověku, tedy za osmanské říše, to bylo ještě živější.
7. března 1799 Napoleon Bonaparte při svém egyptském tažení dobyl Jaffu a jeho vojáci se dopustili na jeho rozkazy strašných věcí. Jaffa se totiž tvrdě bránila. Když její posádka kapitulovala, rozzuření vojáci se dopustili krvavého násilí na místním civilním obyvatelstvu. Děsivé vraždění a znásilňování popisuje ve svých memoárech přímý účastník Louis Malus. V Jaffě se Francouzům vzdaly necelé čtyři tisíce Turků, které nechal Napoleon okamžitě povraždit, jelikož neměl pro zajatce dost jídla a stráží, které by je hlídaly. Aby se ušetřilo střelivo, přikázal Napoleon bezbranné turecké zajatce pozabíjet bajonety.
Zde je třeba zmínit Napoleonův velice zajímavý vztah k Židům. Když dobyl Maltu a zjistil, že zdejší židé nemají právo vykonávat své náboženství a jsou johanity bráni do zajetí a dokonce (údajně) prodáváni, dal jim neprodleně povolení ke stavbě synagogy. Tím však obrana židovského národa nekončí. Podle svých prohlášení (včetně písemných) měl v úmyslu po dobytí Akka, což by mu zajistilo možnost postupu na Jeruzalém a dále, založit nezávislý židovský stát. To poslední pro mě byla ještě nedávno úplná novinka.
Bonaparte chtěl, aby se židům dostalo stejných práv jako katolíkům a protestantům ve Francii a v ještě duchu francouzské revoluce usiloval o osvobození židovského národa. „Vykoupení pána . . .“ se podle něj měli „. . . vrátit k Siónu s písněmi a věcnou radostí ve tvářích. . .“ Takto se vyjádřil úryvkem z Bible v jednom rozhovoru, který proběhl na Svaté Heleně. To už ale byla jeho labutí píseň, sám zde směřoval ke smrti. . . Některé skutečnosti nasvědčují tomu, že byl mezi Židy nejen velice oblíben, ale také oslavován jako spasitel.
Koncem 19. století byla z Jaffy vedena železniční trať do Jeruzaléma. Stávala tu železniční stanice Jafo jako výchozí bod této tratě. Byla zrušena roku 1948. Výše umístěný obrázek ukazuje budovu starého jaffského železničního nádraží, krásně opravenou a se zbytky kolejiště. Je to dnes odpočinková zóna, něco jako muzeum, konají se zde i malé trhy.
Tento obrázek ukazuje krásně renovovaný železniční vůz a já na něm.
Do Založení Tel Avivu a období Britského mandátu Palestina, měla Jaffa nejvyspělejší finanční, bankovní, rybářský a zemědělský průmysl v Palestině. Bylo zde mnoho továren, specializujících se na výrobu cigaret, cementu, dlažby, střešních tašek, železných odlitků, zpracování bavlny, výroby ručně dělaných koberců, kožených produktů, dřevěných beden pro jaffské pomeranče, textilu, tiskovin a knih.
Začátkem 20. století se populace Jaffy rozrostla a na pásečných dunách při pobřeží vyrostlo nové židovské předměstí, které se nazývalo Tel Aviv. Židé ale žili nadále i v Jaffě, od 19. století zde stál židovský hřbitov. Černobílá fotografie ukazuje učitele a žáky židovské školy v Jaffě, rok 1890.
V roce 1904 se do Erec Jisra’el – země Izraelské – přesunul rabi Abraham Isaac Kook a zaujal pozici vrchního rabína Jaffy. Byl to první aškenázský vrchní rabín v britské mandátní Palestině, zakladatel náboženské sinonistické ješivy Merkaz ha-rav, židovský myslitel, halachista, kabalista a proslulý znalec Tóry.
Zde je jeho fotografie. Jeho přítomnost měla na rozvoj židovské populace významný vliv. Bylo to nesmírně významné postavení a mimo jiné zahrnovalo také zodpovědnost za nové sekulární sionistické zemědělství osady v okolí. Jeho vliv na lidi rozličných životních stylů byl znatelný. Do života města a jeho okolí se hlavně vložil prosadit myšlenky Tóry a Halachy.
V roce 1917 se začaly k městu blížit britské vojenské jednotky. Proto vyhnali Osmané všechny židovské obyvatele Jaffy ve strachu, že by britská armáda mohla město okupovat. Britská armáda nakonec skutečně město okupovala, ale dovolila jeho obyvatelům návrat.
Britští vojáci stojí před budovou Jaffské radnice. Jaffa byla na Turcích získána bez velkého boje a už se do tureckých rukou nikdy nevrátila.
V druhé části se konečně dostaneme do období, které nás zajímá a to období Britského mandátu a dál.
