Praha Jeruzalém

 

Československé Avie S-199 a Spitfiry v Izraelském letectvu, aneb naše stroje v cizích službách

Ve své práci o československé pomoci státu Izrael v době jeho vzniku jsem se poměrně pečlivě věnoval tomu, jak stát Izrael vznikl a jak musel už den po vyhlášení židovského státu dne 14. května 1948 zachytit a odrazit invazi vojsk států Arabské ligy.

Vypukla první arabsko-izraelská válka, kterou sami Izraelci nazývají válkou za nezávislost. OSN následovně uvalilo embargo na dodávky zbraní do oblasti Středního východu. Izraelský stát čelil hrozbě zničení.

Hlavní tíhu bojů nesla na izraelské straně organizace Hagana. Předchůdcem Hagany byl Ha-Šomer, čili Spolek hlídačů založený v roce 1909, jednalo se o malou skupinku židovských imigrantů, kteří za roční poplatek hlídali osady. Tato skupinka měla jen několik desítek členů.

 

Skupinka bojovníků Hašomeru a jejich nejpopulárnější velitel, ruský žid Josef Trumpeldor

Předáci židovských komunit založili Haganu k ochraně židovských zemědělských osad, protože se po arabských vzpourách v letech 1920 a 1921 domnívali, že Britové, kteří získali od Společnosti národů mandát v Palestině, nemají potřebu vojensky zasáhnout proti Arabům, kteří útočili na palestinské Židy. V roce 1921 se konal první výcvikový kurz pro velitele Hagany pořádaný v Tel Avivu a v Kfar Gil'adi. V období mezi lety 1920 až 1929 Hagana postrádala centrální vedení a „jednotky“ Hagany byly velmi početně omezené a slabě vyzbrojené. Skládaly se převážně z židovských farmářů, kteří začali bránit své farmy a kibucy. Role Hagany se dramaticky změnila po masakru ve městě Hebron v roce 1929, který vedl k masovým pogromům a k vystěhování všech Židů z tohoto města. Hagana se stala rozsáhlou organizací zahrnující téměř veškerou mládež a dospělé z židovských osad, stejně jako tisíce obyvatel měst. Také získala zbraně a začala budovat tajné dílny na výrobu ručních granátů a jednoduchého vojenského vybavení. Z milicí se tak začala rodit prvotní armáda.

David Ben Gurion a velitelé Hagany v roce 1947

V průběhu let 1936 až 1939 povstalo arabské obyvatelstvo proti Britům a na žádost těchto se Hagana aktivně zapojila do ochrany britských zájmů a potlačení arabské revolty. Do velení Hagany se tehdy zapojil Jicchak Sade, který prosazoval ofenzivní taktiku spočívající v odvetných výpadech proti arabským ozbrojencům. První takový protiúder podnikla pod jeho velením Hagana v červnu 1936, kdy speciální jednotka ha-Nodedet zasáhla v Judských horách v okolí Jeruzaléma.

Jakmile bylo od roku 1940 palestinským Židům povoleno vstoupit jako dobrovolníci do britské armády, bylo to poprvé, kdy výlučně židovská vojenská jednotka sloužila ve válce pod židovskou vlajkou. Židovská brigádní skupina se sestávala z 5 000 vojáků a blya rozmístěna v září 1944 v Itálii a byla rozpuštěna v roce 1946. Celkově sloužilo v britské armádě během války více než 30 tisíc palestinckých Židů.

 

Jednotka palachu při hlídkování v poušti Negev a útok Palmachu v severní Galilei

Ke dni 19. května 1941 vytvořila Hagana svoji složku Palmach. Toto slovo je zkratkou slov pro Plugot Mahatz - strike companies, polovojenskou sekci, která se zaměřovala na poskytování výcviku mladým. Nikdy však nebyla velká. V roce 1947 čítala pouze 5 jednotek v síle praporu celkem asi 2 000 mužů, ale jejich členové nezískali pouze tělesné a základní vojenské dovednosti, ale také si osvojili vůdcovské schopnosti, které jim jednou budou umožnovat nastoupit na velitelské pozice v budoucí izraelské armádě. Než se tak stalo, byly to elitní jednotky, které prosluly mimořádnou statečností a neústupností v boji.

Po válce Hagana pokračovala v protibritských operacích v Palestině, bombardování silniční sítě, sabotáží radarových zařízení a základen britské policie.

Dne 28. května 1948, necelé dva týdny po založení státu Izrael 14. května 1948, prozatimní vláda vytvořila Izraelské obranné síly známé ve světě jako Israel Defence Forces, které se staly následovníkem Hagany a v jejich struktuře byly rozpuštěny i jednotky Palmachu a dalších poloilegálních a ilegálních organizací jako byl Stern a Irgun.

Československo se výrazným způsobem podílelo na zrození a přežití nového státu na Blí. zkém východě, státu Izrael. Toto snažení mělo několik forem:
 - podpora vystěhovalectví Židů do Palestiny v rámci akcí Bricha a Alija
 - mezinárodně politická podpora v OSN, kdy Československo, které na mezinárodním fóru podporovalo vznik Izraele a patřilo k prvním státům, které jej diplomatick uznaly
 - podpora vojenská

Té vojenské podpoře se naše země věnovala s vědomím, že rezoluce Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947, členským státům nedovolovala vyvážet zbraně do Palestiny, a také přes to, že Rady bezpečnosti OSN dne 29. dubna 1948, vyzvala členské země „aby státy upouštěly od dodávek zbraní do států Středního východu“.

Vojenská pomoc byla realizována dodávkami zbraní, výcvikem vojáků a končila přímou účastí na válečném konfliktu, kdy z letiště Žatec odstartovaly 14. července 1948 létající pevnosti B-17G, při kterém jedna z nich pilotovaní Rayem Kurtzem shodila necelé 2 tuny bomb na královský palác v Káhiře a zbývající měly bombardovat egyptské základny na severu Sinajského poloostrova a v oblasti Gaza-Majdal. V žateckém hangáru na tato letadla připevnili výstroj a výzbroj a naložili je pumami naši technici.

Izraelské bombardovací letouny B-17, letiště Chacerim, 69. letka

Izraelské letectvo bylo založeno ihned po vyhlášení izraelské nezávislosti v roce 1948 a vypuknutí první války s jaho arabskými sousedy. Izraelské vojenské letectvo zvané Chel ha-Avir, doslova „Letecký sbor“; anglicky: Israeli Air Force, zkratka IAF, je dnes letecká složka Izraelských obranných sil.
Předchůdcem Chel ha-Aviru byl Šerut Avir, což bylo letecké křídlo pozemní organizace Hagana. Šerut Avir byla založena v listopadu 1947, pouhé dva týdny před schválením Plánu OSN na rozdělení Palestiny. Ten rozděloval Britský mandát na židovský a arabský stát. Vzinkla proto, že si představitelé Hagany uvědomili, že je třeba, aby měl židovský stát leteckou obranu.

 

Letadlo Šerut Aviru při zásobovací akci, leden 1948 a první certifikovaný pilot Šerut Aviru, Yossef Keren

Byla založena doslova na zelené louce a v porovnání s leteckými složkami armád sousedních států byla bezvýznamná. V okamžik vyhlášení nezávislosti státu Izrael v květnu 1948 měla Šerut Avir pouhých 25 letounů. Vzhledem k embarku na dovoz zbraní bylo hlavním problémem při jeho vzniku získat jakoukoliv bojovou techniku. Zpočátku se proto skládalo především z různě získaných civilních dopravních letounů, dodatečně upravených pro bojové akce a až postupně byly získány druhoválečné vojenské letouny, sestavené například z vraků britských vojenských letounů, které byly v oblasti na vrakovištích, včetně několika kusů letounů Supermarine Spitfire, nebo propašované do Izraele ze zahraničí.

Z USA byl takto získách napříklat jeden bombardér Boeing B-17. Nejzásadnější pomocí při vzniku izraelského letectva ale byla dodávka stíhacích letounů a další výzbroje z Československa. Její součástí byl i výcvik izraelských pilotů a dalšího personálu. Než se Československo přeorientovalo na podporu arabských zemí, sehrálo zásadní roli při obraně země. Nejdůležitější částí této pomoci bylo 25 kusů stíhaček Avia S-199 a 61 kusů Supermarine Spitfire LF Mk IXE. Letouny byly do země dopraveny přes Jugoslávii. Tolik tedy k dějinám navázaným na vznik izraelských vzdušných sil. O letadla S-199 se jen trochu otřeme, o letadlech S-89 se budeme bavit podrobněji.

Současně bylo Československo jediným státem, který Izraeli poskytl velký objem vojenských dodávek pro vyzbrojení pozemních jednotek v tomto krajně kritickém období existence židovského státu. Motivace byla, jak jsem hluboce přesvědčen, hlavně lidská - nedokážu zapomenout na vliv Jana Masaryka, Vladimíra Clementise a dalších lidí, kteří se v tomto procesu angažovali. Na druhou stranu je nepochybné i to, že významným důvodem československé pomoci byla také možnost získání valut a odbytiště pro značné množství zbraní a munice. A je jisté, že zde sehrály svoji roli i ambice nyní už socialistického Československa zajistit existenci prvního socialistického státu na Blízkém a Středním východě - to měl být nový židovský stát.

Československé dodávky do Izraele zahrnuly téměř celé spektrum výzbroje a výcvik dobrovolníků na československých vojenských školách a zařízeních pokryl mimo námořnictvo všechny druhy ozbrojených sil. Celá tajná akce nesla krycí název Akce DI „Důvěrné - Izrael“. Máme-li se bavit o izraelském letectvu, musíme mluvit, či se alespoň zmínit, o jeho pilíři - pilotech. A je naší pýchou, puncem a možná i cejchem, že první piloti tohoto nového vojenského tělesa prošli výcvikem u nás.

Někteří historici, například pan Zdeněk Klíma tvrdí, že Akce „Důvěrné Izrael“ se tento proces nejmenoval a že toto označení vzniklo později. Nedovedu posoudit, jiné označení jsem nikdy neviděl.

Naše armáda to co se týká letectva v té době neměla lehké. Z velkých plánů - měli jsme mít celkově 8 leteckých divizí, zůstaly trosky. V době, kterou e zabýváme, naše letectvo mělo asi 200 bojeschopných stíhacích a bitevních letadel. Bojoví piloti se přeškolovali na letouny S-199, což měl být nosný typ stroje v našem letectvu. Chybělo všechno, včetně odborného pozemního personálu. Krizová situace s piloty blya navíc umocněna začínající perzekucí všech vojáků, kteří bojovali za války na západní frontě.

Jenže i přes toto všechno se začalo intenzivně cvičit. Vše rozjednal Otto Felix, pražský právník, který se před válkou vystěhoval do Palestiny. Po ustanovení nového státu byl povolán Ben Gurionem a vyslán do Československa. Jeho zásluhou byla 5. května 1948 dojednána dohoda o základním rámci přeškolení a výcviku. Za českou stranu se podíleli předseda vlády Klement Gottwald, ministr národní obrany Ludvík Svoboda a náčelník generálního štábu Bohumil Boček.

 

 

Uriel Doron, generál Bohumil Boček

Bylo dojednáno:
 - přeškolit určené zkušené piloty na letouny S-199, které se už chystaly v Kunovnicích na cesetu do Palestiny v počku 30 až 35 pilotů
 - vyškolit z 35 rekrutů piloty pro kurýrní a dopravní letecké služby a po výběru pokračovat v doškolení na piloty bojové
 - na Vojenské odborné škole leteckých mechaniků v Liberci vyškolit pozemní technický personál, tedy zbrojíře, motoráře, krajkaře a skládače padáků. Předpokládaný počet byl tedy 70 lidí
 - na Letecké spojovací škole v Chrudimi vyškolit spojovací a naváděcí personál v předpokládaném počtu do 30 lidí

Za vše ujednané převzal odpovědnost generál letectva Alois Vicherek a jeho náčelník štábu brigádní generál Josef Hanuš odpovídal za konkrétní provedení. Vše mělo proběhnout podle zkrácených intenzivních osnov platných a vyzkoušet ve válce. Na zahájení všichni absolvovali intenzivní základní vojenský výcvik. Pro každý kurs byla vydána speciální odborná směrnice platná pro všechny účastníky.

Pokud jde o stíhací piloty, tak u Leteckého 5 v Českých Budějovicích mezi květnem a říjnem 1948 proběhl výcvikový kurs, jímž prošlo 33 izraelských stíhačů. Finální fáze jejich výcviku probíhala na strojích S-199, někteří prodělali užší specifikaci výcviku na Spitfirech označovaných jako S-89. O tomto vojenském tělese, které zodpovídalo za velkou část výcviku stíhacích pilotů pro Izrae se musím rozepsat podrobněji.

Napřed ale dvě fotografie:

 

Generál Alois Vicherek, Brigádní generál Josef Hanuš

5. letecký pluk byl součástí 2. letecké divize, která byla na základě nařízení Velitelství letectva, platným od 28. října 1945 ustavena na základě 312. stíhací perutě. Peruť byla rozdělena na dvě části, které se staly základem dvou nově budovaných stíhacích pluků. Na jejich plné vyzbrojení však Spitfiry nestačily, takže na nich zpravidla létaly jen první letky pluků.

Velitelství 2. letecké divize vzniklo 28. října 1945 při reorganizacei 312. stíhací peruti. Od září 1945 bylo umístěno v Českých Budějovicích. Divizi postupně veleli:
 plk. Jaroslav Hlaďo - říjen 1945 až únor 1648,
 plk. Jan Čermák - únor až březen 1948 a 
 plk. Jan Klán - červen až červenec 1948

Součástí divize byly Letecký pluk 4 a Letecký pluk 5, vyzbrojené Spitfiry LF.Mk.IXE u nás označení jako S-89. Oba pluky však od února 1947 existovaly pouze jako administrativní velitelství, neboť většina osazenstva divize byla začleněna do nově zřízeného Stíhacího výcvikového střediska České Budějovice. Středisko se v březnu 1949 přesunulo na letiště Tri Duby u Zvolena na Slovensku, zabezpečujícího přecvičení všech stíhacích pilotů na letoun S-199. Po splnění tohoto úkolu bylo velitelství divize v rámci snižování počtu velitelských struktur 15. února 1950 zrušeno.

Divize měla dvě vyšší jednotky:
Letecký pluk 4, působící s čestným názvem Letce Vašátka, což byl nejúspěšnější československý stíhač v bitvě o Francii. Vašátko se později v Anglii stal prvním velitelem československého stíhacího křídla, v jehož čele padl v boji, de jure vznikl 28. října 1945 z letky „A“ 312. stíhací peruti. Byl umístěn na letišti Planá u Českých Budějovic, od června 1949 pak na letišti Plzeň-Bory a jeho velitelem byl podplukovník Václav Raba. Ve výzbroji pluku se nacházely letouny S-89, roku 1947 obdržel jako první letouny S-199 a CS-199. Pluk byl 1. května 1950 přečíslován na Letecký pluk 6 a o měsíc později, počátkem června 1950, pak zrušen.

Nás ale z důvodu akce „Důvěrné Izrael“ zajímá více Letecký pluk 5, který vznikl 28. října 1945 z letky „B“ 312. stíhací peruti. Byl dislokován na letišti Planá u Českých Budějovic, od června 1949 pak na letišti Plzeň-Bory, jeho prvními veliteli byli:
 major Václav Bergman - říjen 1945 až leden 1946
 štábní kapitán Josef Těšínský - leden až červenec 1946
 podplukovník Hugo Hrbáček - červenec 1946 až srpen 1947
 štábní kapitán Jaroslav Šodek - srpen 1947 až květen 1948

V době, kdy probíhaly letecké kursy pro Haganu, veleli pluku tito důstojníci:
 nadporučík Jindřích Bílek 
- květen až červen 1948
 podplukovník Jan Klán - červen 1948 až únor 1949

Po skončení kursů pro Haganu pluku veleli tito důstojníci:
 podplukovník Václav Kocourek - únor až duben 1949
 podplukovník Jozef Kolembus - duben až říjen 1949

Pluk měl k dispozici letouny S-89, které však v únoru téměř bezezbytku přešly k nově vytvořenému Stíhacímu výcvikovému středisku České Budějovice a do výzbroje pluku se dostaly letouny S-199 a CS-199, jež mu zůstaly až do léta 1951, kdy přešel na proudové letouny S-102, tedy známé stroje MiG-15. Pluk se počátkem padesátých let stal součástí letectva protivzdušné obrany státu a existoval až do listopadu 1991, kdy byl zrušen.

Součástí této divize se tedy stalo i Stíhací výcvikové středisko v Českých Budějovicích. Stíhací výcvikové středisko bylo ustanoveno 1. února 1947 při velitelství 2. letecké divize v Českých Budějovicích. Zde procházeli výcvikem zejména mladí, již doma vycvieční piloti. Po obvyklých „osvěžovacích“ letech na dvouplošných Bückerech Bü 131D označovaných C-4 a C-104 a dolnoplošných Bü 181B označených C-6 a C-016, létali frekventanti Stíhacího výcvikového střediska na Aradech Ar 96B označovaných C-2. Z těchto strojů potom přecházeli na cvičně-bojové CS-199 a z nich pak na bojové S-199, respektive na Spitfiry LF.Mk.IXE označované S-89.

Stíhací výcvikové středisko fungovalo v Českých Budějovicích do března 1948, kdy bylo přesunuto na Tri Duby na Slovensko. V té době však již éra Spitfirů v Československu končila. Jednak bylo rozhodnuto o přezbrojení stíhacích jednotek československého letectva na stíhačky S-199, jednak byl ve běhu export Spitfirů do Izraele, o čemž bude ještě pojednáno dále.

Zde je seznam účastníků kursu v Českých Budějovicích:
 ANDREWS Stanley, dobrovolník USAAF, zařazen do 103. Tajeset, sestřelen 20. října 1948
 ANTIN (Sid Antein), dobrovolník USAAF, zařazen do 101. Tajeset
 AURGENTINE (Rudi Aurgarten), dobrovolník USAAF, zařazen do 101. Tajeset
 BEN (Pinchas, Ben Porat), dobrovolník USAAF, zařazen do 101. Tajeset
 BLOCH Leslie (Lionel), dobrovolník USAAF, zařazen do 101. Tajeset, nezvěstný od 17. října 1948
COHEN Eddie (Eduard), dobrovolník USAAF, zařazen do 101. Tajeset, sestřelen 28. května 1948
COHEN Sidney (Sidi), dobrovolník USAAF, zařazen do 101. Tajeset, velitel letky
 FINKEL Aaron
 FLINT
 FRANKEL
 FREEMAN
 GOLDSTEIN Chaim, dobrovolník USAAF, zařazen do Tajeset Negev, zástupce velitele letky
 LEVETT Gordon (Gidion Levavi), dobrovolník RAF, zařazen do 101. Tajeset, později se stal velitelem 103. Tajeset
 HAIM (Zakov Ben Chaim)
 HENENSON, dobrovolník USAAF
 HORWICH (Horwitz)
 ICKOWITZ
 JACKOBS Sidney (Sandy), na fotografii z letiště

 

Letiště Hatzor, leden / únor 1949, Spitfire „bílá 19“ (2019). V kabině Sandy Jacobs, rukou mu potřásá Yaakov Dori, první izraelský Náčelník štábu izraelských obranných sil - Hagany.

 LENARD (Lenart Luis), dobrovolník USAAF, zařazen do 101. Tajeset
 LICHTER George (Peschikin), dobrovolník USAAF, vedoucí kursů pilotů v akci „Důvěrné Izrael“
 LICHTMAN Giddy, zařazen do 101. Tajeset
 MEGEE Chris
 MANN Maurice (Maurry), dobrovolník USAAF, zařazen do 101. Tajeset, nezvěstný od 17. října 1948
 MEIRI
 MONIS Leo (Moonitz Norman Artur), dobrovolník USAAF
 POMERANTZ Samuel (Sam), dobrovolník USAAF, zahynul 18. nebo 22. prosince 1948
 RUBENFELD (Rubenfield C., někdy jako Robie), dobrovolník USAAF, zařazen do 101. Tajeset
 SHAGAM
 WEECKMAN Rober Leslie (Vickman), dobrovolník USAAF, zařazen do 101. Tajeset, nezvěstný od 9. záři 1948
WEIZMAN Ezer, dobrovolník RAF, zařazen do 101. Tajeset, později velitel izraelského letectva, ministr obrany a nakonec izraelský prezident

 

Zde je fotografie Ezera Weizmana jako velitele izraelského letectva s generálnem Jicchakem Rabinem. Něco více se o tomto letci dovíme ve třetí kapitole. Druhý snímek ukazuje tohoto pilota ve slavném Černém Spitfiru a na křídle stojí jeho životní přítel a současně náš - myšleno československý - největší přítel v Izraeli Nori Harel.

 WIESENBERG, zbytek jména nezjištěn

Tato jména jsou jména, která byla uvedena na tehdy relevantních seznamech a jde o jména převážně krycí. V závorkách jsou uvedena jména tak, jak se uvádí v literatuře, či jak je upřesnili pamětníci. Podle výpovědí pamětníků zejména plukovníka Nori Harela, plukovníka Gazita který prošel druhým kursem jako Schwartzman Haim Izaiho a Elijahu Faingersche tento kurs absolvovali také:
 MODI Alon, dobrovolník RAF, zařazen do 101. Tajeset, její první velitel, padl v boji 17. října 1948
 ALPERSTEIN Hugo
 SEGEN Leslie
 POMERANTZ William
 KENER Misha
 HANSEN

Zcela jistě jsou v tomto seznamu uvedeni, ale pod krycími jmény a podle údajů vojenské sekce historie izraelského letectva v kursu byli zařazeni: 
 AMERI Nachman
 KENER Michael
 HANNSON Itzchak

Průměrné nálety hodin vzhledem k tomu, že šlo pouze o přeškolovací kurs, šlo přece o zkušené letce, mnohdy válečné veterány, nebyly velké. Na letadlech C-2 se nalétalo od dvaceti minut u Maurice Manna po 13 hodin u Zakova Haima. Asi to bylo dáno tím, kolik podle názoru instruktorů bylo potřeba.

Na letounech CS-199 byl už nálet malý - od jedné letové hodiny po maximálně 3 hodiny a 20 minut.
Na bojových letounech S-199 byl nálet od 25 minut pilota Lichtmana po 5 hodin a 40 minut u pilota Goldsteina.

Bylo to poměrně individuální, ale výsledek se dostavil. Krátce po ukončení výcviku první piloti na letounech S-199 odcestovali do Izraele a ihned se na čerstvě smontovaných letadlech dopravených sem leteckou cestou zapojili do boje.

 

09. 03. 2019 01:32 206 Jaromír Vykoukal Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova