Praha Jeruzalém

OSTATNÍ VOJENSKÝ MATERIÁL A LICENCE

Zájem o širší spektrum vojenského materiálu se objevil až v roce 1949. Začalo se jednat o možnostech dodávek:

- nitroglycerínového prachu v řádech stovek tun – vždy zamítnuto MNO z důvodu nedostatku tohoto materiálu v naší vlastní armádě

- výrobní závod pro výrobu munice ráže 7,92 mm s kapacitou 80 000 kusů nábojů denně, povoleno v lednu 1949, jestli bylo dodáno, se mi nepodařilo zjistit

- licenci pro výrobu samopalu ZK 476, zamítnuto v červenci 1950

Co ale dodáno bylo? Pořád je to zajímavý materiál a značná čísla:

Motorová vozidla

10 kusů osobních automobilů Škoda 1101 provedení pohotovostní

Dne 28. června 1950 byla podána žádost o povolení o povolení k podání nabídky a potvrzení zakázky na dodávku zbrojních předmětů do zahraničí. Mělo jít o dvě vozidla v ceně 325 000,- platba předem. Šlo o vozidla nazývaná u nás jako bojový Tudor.

Konstrukčně vycházel z osobního vozu Škoda 1101. Podvozek zůstal stejný, karosérie byla nová, otevřená. Střecha byla plátěná a stahovací. Vozidlo mělo také několik spínačů na uchycení zbraní. Na rozvodovce byly nálitky na připevnění tažného zařízení. Není jisté, jestli tato vozidla zařazena do izraelské armády. Spíše bych se klonil k názoru, že se stala součástí vybavení policie.

První dvě vozidla byla dodána 3. 1. 1950

Zbývajících 8 bylo dodáno 28. 6. 1950

Optický materiál:

1000 kusů triedrů 6x30 dodáno 2. 12. 1949

Později dne 23. 11. 1950 bylo povoleno vydodat další triedry. Mělo to být.

1000 kusů triedrů 6x30

1000 kusů triedrů 7x50

Obrázek triedru 6x30                            

Obrázek triedru 7x50

Triedr 6x30 je binokulární dalekohled pro použití i za zhoršených povětrnostních podmínek. Tělesa jsou odlita z lehké slitiny. Měl tyto parametry:

Zvětšení: 6x.

Průměr objektivu: 30 mm.

Průměr výstupní pupily: 5 mm.

Zorné pole: 8°30".

Rozměry: 116x165x50.

Hmotnost: 490 g.

Triedr 7x50 byl binokulární dalekohled s vysokou světelností vhodný pro použití za šera. Měl tyto parametry.  

Zvětšení: 7x.

Průměr objektivu: 50 mm.

Průměr výstupní pupily: 7 mm.

Zorné pole: 7°.

Rozměry: 180x200x65.

Hmotnost: 1050 g

V té době šlo v obou případech o špičkové výrobky ve své kategorii. Jenom není jisté, zda schválené další dva tisíce triedrů byly opravdu dodány. 

 

Jicchak Rabin, Severní velitelství, rok 1957 s naším triedrem 6x30.

Topografický a zaměřovací dělostřelecký materiál

2000 kusů kapesních buzol

250 kusů libelových kvadrantů

25 kusů záměrových buzol

Materiál byl dodán  2. 12. 1949

Střeliviny a pyrotechnický materiál

600 kg NGL prach destičkový

200 kg NGL prach páskový

300 černého prachu trhacího

2 kusy kalorimetrické bomby

Dodala Synthezia Semtín pravděpodobně vše pohromadě k 17. 12. 1948

Spojovací materiál

400 kilometrů polního telefonního kabelu vz.30

800 kusů telefonních bubnů vz. 21

50 kusů svinovače kabelů vz. 50

Dodávka byla povolena 21. 9. 1948 a realizována v říjnu téhož roku. Hodnota spojovacího materiálu dosáhla hodnoty 778 000,-Kčs

Výsadkový materiál byl tvořen 60 kusy výsadkových padáků. Dodávka byla povolena 21. 7. 1949. Jestli byly skutečně dodány, není doloženo s patřičnou hodnověrností. Ale je to vysoce pravděpodobné.

Obrněná technika

Izraelská strana se snažila získat tankovou techniku po celou dobu jednání s našimi představiteli. Na bojišti, kde zejména egyptská armáda tanky měla, a kde se bojovalo trvale proti přesile, byly tanky potřeba. Základní požadavek byl značný:

50 kusů lehkých pěchotních tanků o váze 9 až 15 tun, kanónem do 37 mm a dvěma kulomety. Požadovaná byla otáčivá věž.

Munice:

- 15 000 kulometných nábojů na jeden kulomet,

- 500 granátů pro každý kanón rozloženo takto: 60% pancéřových granátů a 40% nárazových

50 kusů pěchotních tanků o váze 15 až 30 tun, vybavené jedním těžkým kaňonem a dvěma kulomety s otáčivou věží.

Munice:

- 15 000 kulometných nábojů na jeden kulomet,

- 500 granátů pro každý kanón rozloženo takto: 40% pancéřových granátů a 60% nárazových

50 kusů stíhačů tanků

Mělo být současně dodáno:

Munice:

- 15 000 kulometných nábojů na jeden kulomet,

- 500 granátů pro každý kanón rozloženo takto: 75% pancéřových granátů a 25% nárazových

To byly požadavky, které braly dech. Ale v té době to ještě s nikým netřáslo. Už po 12!, slovy - dvanácti hodinách byla na přímý pokyn generála Šimona Drgače odpovědnými materiálními složkami MNO a velitelství letectva a tankového vojka zpracována informační zpráva, která dne 6. 6. 1948 pro potřeby státu Izrael uvolnila pouze:

10 kusů tanků LT vz. 38 s kompletní tankovou výzbrojí. Dále byla uvolněna tato munice:

- 300 000 kusů nábojů ráže 7,92 mm pro jejich kulomety

- 3 000 kusů nábojů ráže 37 mm pancéřových

- 2 000 kusů nábojů ráže 37 mm nárazových

Tento počet granátů byl potom navýšen na 4 000 kusů granátů pancéřových a 3 000 granátů nárazových.

Hlavní TTD:

Posádka                               4

Hmotnost                            9,7 t

Hlavní zbraň                       37mm kanón Škoda A7

Sekundární zbraně              2 x 7,92mm kulomet ZB-37

Max. rychlost                     42 km/h

Dojezd                                           200 km

65 kusů bojových vozidel ST-1 s 6 000 náboji pro jejich kanóny 75 mm. Mělo jít o:

- 2 500 granátů propalných

- 2 650 granátů pancéřových

- 875 granátů nárazových

Obrázek výše ukazuje, jak tento stíhač tanků vypadá dnes jako funkční muzejní kus švýcarské armády. Musím uznat, že Švýcaři jsou pašáci – vypadá, že by mohl zajet do postavení a zahájit boj s pronikající technikou protivníka

Hlavní TTD:

Posádka                             4

Hmotnost                           15,75 t

Hlavní zbraň                      Pak 39 L/48 ráže 75 mm

Sekundární zbraně             1 x kulomet MG34

Max. rychlost                     42 km/h na silnici

Dojezd                                          177 km

Následně došlo k vydání pokynů k soustřeďování uvolněné techniky od útvarů a zařízení československé armády a byly provedeny cenové rozbory, které byly oznámeny ČKD Praha. Tyto ceny byly neuvěřitelné.

Cena jednoho tanku LT 38 byla stanovena takto: 1 800 000,-Kč samotné vozidlo a 428 000,-Kč jeho výzbroj. Tanky byly soustředěny v Milovicích

Cena jednoho ST-1 byla stanovena na 1 362 500,- Kč za vozidlo, 585 000 za palubní výzbroj a 2 200,- za jeden granát.

Po dalších kalkulacích kdy si na své chtěl přijít každý – ČKD chtěla 15% režií, náklady na opravy a úpravy, daně z obratu, ceny za obalový materiál ceny nakonec vyrostly takto:

LT-38 měl stát 3 250 000,- Kč

I v roce 1950 měli izraelské orgány zájem o tankovou techniku. Dokonce bylo v březnu 1950 povoleno vyvézt 38 kusů tanků Stuart s municí pod hlavičkou akce BAP-1. Tento tank měl stát 2 358 650,- Kč a to ani nebyly k prodeji uvolněny. Jejich uvolnění zamítl tentokrát generál Drgač. Tyto tanky pocházely z výzbroje naší tankové brigády, která se vrátila po válce domů ze západní fronty.

Hlavní TTD:

Posádka                             4

Hmotnost                          14,7 t

Hlavní zbraň                      Kanón M6 ráže 37 mm

Sekundární zbraně             1x kulomet M1919A4, 2x kulomet M1919A5

Max. rychlost                    58 km/h na silnici

Dojezd                                          160 km

Podobně narůstaly ceny dalších těžkých zbraní. Na tomto základě se Izraelci rozhodli od koupě odstoupit - na západních trzích se obdobná technika dala pořídit za poloviční cenu. 14. června 1948 bylo nakonec uvolněno něco těžkých zbraní a munice k nim. V lednu roku 1949 už orgány řízené KSČ zamítly další vývozy tankové techniky a dělostřeleckého materiálu.

Jenže když byla provedena důkladná inventura všeho, co se nacházelo ve zbrojnicích naší armády, bylo zjištěno, že je toho strašně moc, co armáda nevyužije. Byly to zbraně ještě po rakousko-uherské armádě, naše prvorepubliková produkce a spousta všeho možného kořistního z právě ukončené války. Ukázalo se, že zbrojaři měli pravdu, když říkali, že nám je to k ničemu, ale ve válečném konfliktu by se to dalo spotřebovat a tak to vše zhodnotit prodejem.

Jenže technický stav byl z části mizerný a u munice vše hraničilo s rizikem předčasného výbuchu. Ale ledacos jak jsem ukázal, prokazatelně do Izrael odešlo. I proto, že plukovník Palla přijal rozhodnutí, že se ceny udělají tak, aby prodej mohl proběhnout.

V dalším období už Izraelci nechtěli starší modely – čtěme staré šunty - ale moderní poválečnou výzbroj. Při návštěvě náčelníka hlavního štábu izraelské armády Jigala Yadina

8. června 1949 se to projednalo a bylo schváleno plukovníkem Pallou.

Yadin projevil zájem zejména o:

- minomety 82 a 102 mm v konstrukčně zdokonalených verzích

- horské kanóny 75 mm

- raketomety 105 mm RKP1a RKH1

- bezzákluzové kanóny

Jestli cokoliv obrněného, ale do Izraele skutečně odjelo, není věrohodně prokázáno. Jasně z toho ale je vidět, že naše spolupráce s Izraelem netrvala dlouho. Pokud v tom bylo cokoliv dáno naší vlastní iniciativou a já jsem pevně přesvědčený, že toho bylo většina z toho, co jsem popsal, po nástupu komunistů v únoru 1948 k moci a odchodu většiny lidí židovského původu do Izraele, celý proces ztratil hybnost - chyběli lidé s potřebnou autoritou a vůlí na tom dále pracovat.

Plamenomety

Jednalo se o neuvěřitelné množství plamenometů německého původu označených původně Flammenwerfer 40, v naší poválečné armádě šlo o označení Plamenomet 40N. Měly být dodané s plným příslušenstvím. Aby lépe seděl na zádech, měl prstencovou nádrž na 7,5 litů hořlaviny Flammöl Nr.19. Ve středu tohoto prstence byla další prstencová nádrž s výmetným plynem. Celková váha byla 21,8 kilogramu a dostřel byl 20 až 30 metů.

Pro naši armádu, která v té době zaváděla plamenomety vlastní konstrukce, měly pouze omezené využití. Bylo schváleno dodání celkově neuvěřitelné množství 2496 kusů. Jestli ale byly skutečně dodány, nemám ověřeno.

Pancéřové plechy

Prostudoval jsem dva dokumenty. První z nich byl vyhotoven 23. června 1948. Neřeší zbraně ale dodávky pancéřových plechů. Žadatel o povolení vývozu byla Poldina huť. Jde o pancéřové plechy ležící na skladě a jejich dodávka byla schválena už dříve. Generál Kasalický žádá MZV, aby vydalo své stanovisko. To dne 1. července 1948 sděluje, že nemá námitek. Jenže druhý dokument vydaný 16. července 1948 tento kontrakt zamítá. Důvod je nedostatek prvků pro legování nově vyráběných ocelí. Je tedy pravděpodobné, že žádné pancéřové plechy do Izraele dodány nebyly.

Další dva dokumenty jsou obdobné. V prvním dokumentu se POLDI, akciová společnost, export ušlechtilých ocelí, domáhá rychlého vyjádření k tomu, aby podnik mohl zahájit jednání s prozatímní vládou Izraele o dodávkách pancéřových plechů právě pro stavbu obrněných vozidel. Nese datum 2. března 1948 a přes úpěnlivou prosbu se MNO dostalo k dopovědi až 29. března téhož roku.

Ze strany armády bylo sděleno, že není proti tomuto možnému prodeji námitek, za dodržení  dvou podmínek:

- neohrozí to dodávky pro vlastní armádu

- nebudou z Izraele reexportovány

Ani zde se mi nepodařilo zjistit se stoprocentní jistotou, zda k nějakému vývozu došlo. Ale jelikož v prvním díle byly dokumenty podobné a bylo vše zamítnuto, je vysoce pravděpodobné, že stejný osud potkal i tuto aktivitu.

Povolené prodeje licencí a výrobních kapacit

19. 10. 1948 MNO vydalo povolení pro Škodovy závody k vývozu strojního zařízení na vrtání minometných hlavní do průměru 150 mm. O šest dní později potom bylo vydáno obdobné povolení pro vrtání dělových hlavní průměry 54 mm a délky 1200 mm.

18. 1. 1949 MNO vydalo povolení pro Zbrojovku Brno k dodávce výrobního zařízení a veškeré dokumentace k výrobě 80 000 kusů nábojů ráže 7,92 x57 mm. Uvedené množství měla být denní kapacita.

22. 1. 1949 bylo vydáno povolení MNO pro Spojené ocelárny Praha k odprodeji Průvlaků s diadurovým jádrem pro tažení nábojnic s mosazi sráží 11.43 a 7,90 mm.

2. 2. 1949 dostaly Škodovy závody povolení jednat o realizaci licenční výroby minometu ráže 120 mm, typu B-24 a příslušného střeliva. K tomu mohlo být dodáno 3 až 5 baterií po 4 kusech v baterii s 5 000 až 10 000 kusy příslušné munice. 

Jestli cokoliv z toho bylo realizováno, není bezpečně prokázáno.

Zamítnuté požadavky

1. 3. 1949 MNO zamítlo podniku Chemapol jednání o dodávkách nitroglycerínových prachů různých druhů v objemech stovek tun.

10. 12. 1949 bylo zamítnuto další jednání na dodávku pěti tun nitroglycerínového destičkového prachu podniku Synthezia.

Důvod byl pokaždé stejný: nedostatek této komodity pro zajištění potřeby vlastní armády.

14. 7. 1950 bylo zamítnuto cestou MNO České zbrojovce Strakonice poskytnutí licence k výrobě samopalu ZK476 pro stát Izrael.

HODNOCENÍ DODÁVEK A POHLED NA DALŠÍ VÝVOJ JEJICH REALIZACE

Vyhodnocení stačí stručné. Jak je vidět, dodáno toho bylo opravdu hodně. Tato vojenská pomoc, která se projevila v prvním bloku jako značný objem vývozu a v druhém bloku jako výcvik vojenských specialistů nemá v našich poválečných dějinách obdobu. I když není zatím možno zjistit, kolik skutečně čeho bylo do Izraele dodáno, i tak to co víme bezpečně, není jen tak něco. Stačí provést s porovnání s tabulkami naší tehdejší armády.

Toto porovnání praví, že jen počty pěchotní výzbroje a munice k ní by stačily na vyzbrojení dvou pěších divizí a tří samostatných brigád, to včetně pohyblivých zásob pro boj na několik týdnů.

Dodané počty bojových letadel a provozního materiálu k ní a munice by stačily v naší armádě na vyzbrojení tří leteckých pluků a jejich dlouhodobé bojové činnosti.

Nikdo tedy nemůže říci, že tato pomoc neměla patřičný význam. Měla a do jaké míry ovlivnila bojovou situaci při obraně Izraele před pěti arabskými armádami, nelze díky naší důkazní nouzi objektivně stanovit. To snad jednou udělá Izrael. Ale myslím si, že Izraelci vědí dobře, kdo v době pro ně nejhorší, byl na jejich straně.

Další vývoj ale vedl jinam než by bylo správné. Od roku 1949 se při povolování dodávek začaly objevovat kompetenční spory a umělé protahování vyřizování povolení, kdy si je ministerstva opakovaně přehazovala. Jak šel čas, počet zamítnutých položek stále rostl. Důvody byl vojenské, technické ale hlavně politické. Zde je potřeba si uvědomit, že v únoru 1950 padlo politické rozhodnutí o urychlené výstavbě Československé armády, což sebou neslo zvýšené nároky na zbrojní výrobu pro naše vlastní ozbrojené síly.

Dále se začal projevovat výrazný negativní posun v jednání s izraelskými zástupci. Dřívější důvěra a spolupráce začala být nahrazována podezíráním a občas i šikanou. Nejvíce se to objevilo na skupině leteckých specialistů v Kunovicích.

Naše zpravodajská služba byla navíc dobře informována o dění v Izraeli a i v izraelské armádě. Byl zde konstatován markantní posun v myšlení - Izraelci potřebovali armádu formovat a vyzbrojovat, ale naše nevyhraněnost je stavěla do složité situace. Když si pozvali jako poradce pro budování armády amerického generála Hartuse, přišla okamžitě nabídka americké armády o vyzbrojení izraelské armády a tím zbavení se závislosti na naší zemi.

My jako satelit Světského svazu jsme museli respektovat jeho zahraniční politiku, kde docházelo k eskalaci antisemitské a proti izraelské rétoriky i činů. Tento podřízenecký postup se projevil i v nárůstu počtu sovětských poradců na našem MNO. Navíc tito lidé měli velké pravomoci a kompetence. Nejhorší bylo to, že sovětský atašé plukovník Sizov byl pravidelně informován o tom, co naše země kamkoliv vyvezla.

Postupně tak byla zrušena všechna vývozní povolení pro Izrael udělaná zbrojním podnikům.  Totální přerušení spolupráce potom přišlo v letech 1951 až 1953. Ve zprávě pro ministra NO Alexeje Čepičku obsahující seznamy položek vývozu zbrojní produkce a jejich odběratelů už Izrael nebyl vůbec, naopak arabské země se staly významnými odběrateli.

Začalo se také s hledáním nepřátel. Posudek MZV z roku 1952 potom o vývozu do Izraele obsahuje zkreslená data a to k čemu tato falza sloužila, potvrzují i závěru tohoto posudku. Je zde totiž seznam lidí, kteří se těmito aktivitami zabývali a u každého je uvedeno i to jak moc se provinil spoluprací s imperialismem.

Také na MNO proběhla rázná opatření, aby se na pomoc Izraeli zapomnělo. Příslušníky armády, kteří unikli perzekucím, čekalo propouštění ze služebního poměru nebo byli přeřazováni na bezvýznamná místa. V letech 1953 kdy vrcholilo naše československé protižidovské šílení a potom v roce 1957 proběhly dvě vlny skartací většiny dokumentů, které měly vazbu na naši vojenskou pomoc státu Izrael. Podařilo se. Vše pomalu upadalo do zapomnění.

Autor ing.  Jaromír Vykoukal, vše co jste přečetli vypracoval na základě vyhledávání a sbírání dostupných informací, někdy dostupných jen velmi obtížně. Nikdy nedostal žádný žádný grant - náklady nesl sám. Vše dělal ve svém volném čase.  Mohou zde být nepřesnosti, mohou zde být i chyby. Pokud na ně narazíte, je možno správnou informaci poslat na naši kontaktní adresu. Redakce.

 

15. 03. 2018 09:23:10 179 Jaromír Vykoukal Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova