Kořenem nesmyslného sisyfovského mírového procesu jsou tři předpoklady

Autor: Daniel Greenfield

Salah Abu Miala, obchodník z Hebronu, cestoval do Bahrajnu, aby se zúčastnil mírové konference. Když se vrátil domů, byl zatčen Palestinskou samosprávou.

Bezpečnostní pracovník této islámské teroristické skupiny uznal, že neexistuje žádné skutečné obvinění.

„Bylo to varování,“ řekl. „Musí pochopit možné důsledky tohoto typu kolaborace.“
Kolaborace se Spojenými státy. Zemí, která založila PA a štědře jí darovala miliardy.

Jinému obchodníkovi se podařilo vyhnout tvrdému zákroku proti účastníkům mírové konference.

Palestinská samospráva nejen že mírovou konferenci bojkotovala, ale také zatkla účastníky a varovala, že účast na konferenci je kolaborace.

Kolaborace je podle práva Palestinské autority trestaná smrtí.

Poselstvím je to, že PA opravdu nechce mír. Sabotovala mírové konference vedené Clintonem, Bushem, Obamou a nyní i Trumpem. Byl vyzkoušen každý přístup, od nátlaku na Izrael po uplácení PA. Všechny skončily stejně.

Jen se zeptejte Salaha, který byl zatčen za to, že se zúčastnil mírové konference.

Vzorec, který se tu opakuje, je tak jasný, že by ho přehlédl jen diplomat nebo politik. Proto jsme v tom zabřednutí tak dlouho. A promarněné miliardy dolarů a tisíce ztracených životů by mohly být zachráněny, kdyby jen naši vůdci zpochybnili své předpoklady tím, že by si položili tři jednoduché otázky.

1. Co když Palestinci nechtějí mír?

2. Co když neexistují žádní Palestinci?

3. Co když neexistuje nic takového jako mír?

Tyto tři předpoklady, že existují Palestinci, že chtějí mír a že trvalý mír je v regionu dosažitelným stavem, jsou kořenem nesmyslného sisyfovského mírového procesu.

Mírový proces byl zahájen za předpokladu, že PLO opravdu chce mír. Nebo alespoň dohodu. Jistě, naši nejlepší z nejlepších se shodli, přece by nemohli chtít nekonečnou válku.

A tak byla zavržena pravda. Byla příliš hrozná, než aby jí bylo možné uvěřit.

Desetiletí neúspěšných vyjednávání, celá řada ústupků ze strany Izraele, osobní zapojení pěti prezidentských vlád, miliardy dolarů s žádným výsledkem a pravda se stále nebere v úvahu.

Místo toho je oficiálním příběhem to, že Izrael nechce mír. Médii zní jako ozvěna scénář, ve kterém se Izrael posunul ostře doprava a je veden ultra-ortodoxními náboženskými fanatiky.

A Netanjahu, kterého si sotva někdo může představit jako ultra-náboženského fanatika.

Kromě toho, nejpravicovější strana v posledních izraelských volbách kandidovala s programem legalizace marihuany.

Ale je jednodušší tvrdit, že Izrael nechce mír než to, že ho nechce Palestinská samospráva. Pokud Izrael nechce mír, pak to znamená, že je špatným hercem a musí k tomu být donucen pro své vlastní dobro. Pokud Palestinská samospráva nechce mír, pak celý politický předpoklad procesu umírá.

Nevhodné chování Izraele lze vždycky řešit ekonomickým a politickým nátlakem. Pokud PA nechce mír za žádných podmínek, znamená to, že nikdy nebyla skutečnou vládou, pouze zástěrkou pro teroristickou skupinu.

A tato teroristická skupina se stala mnohem mocnější a nebezpečnější kvůli mírovému procesu.

Před mírovým procesem se myšlenka, že by PLO nechtěla mír, zdál být nepravděpodobná. V post-mírovém procesu je tato myšlenka skandálem, jehož zavinění sahá skrze politické systémy desítek států, včetně Ameriky a Izraele. A tak se o tom nesmí mluvit.

Proč tolik odborníků přes všechny důkazy uvěřilo tomu, že PLO chce mír? K omylu došlo proto, že vedení přijalo propagandu PLO o tom, že vede národní snahu o založení státu jménem vysídleného a utlačovaného lidu.

Pravdou je, že Palestina, jako arabská kulturní menšina, spíše než zaniklá římská kolonie, je stejným mýtickým výmyslem jako Islámský stát se svým chalífou. Stejně jako ISIS, Hizballáh a nespočet dalších islámských teroristických skupin v regionu, využila tato teroristická skupina pocit křivdy mezi místní menšinou, vymyslela jí identitu a, krytá cizími dárci, zahájila kampaň na její „osvobození“.

V regionu existují desítky podobných počinů. Nepožívají ale stejné úrovně podpory a uznání jako PLO. Nikdo z nich ve skutečnosti nemůže vést stát. Ani nechce. Stejně jako všichni ostatní v regionu. To je důvod, proč je neustále na pokraji exploze.

To nás přivádí k třetímu předpokladu.

Mír jako přirozený stav světa je vzrušující evropskou deziluzí z pouze jedné války a pak další, které zdevastovaly celý kontinent. V lidské historii pro tuto myšlenku najdeme stejně málo důkazů, jako máme o existenci palestinského království, říše nebo mraveniště. A ještě méně důkazů jak pro existenci míru nebo Palestinců v jejich vlastním regionu, který nikdy nezažil ani jedno z toho.

Dokonce i v Evropě je nevyhnutelnost míru v každé generaci přerušena válkou. V ulicích Paříže jsou vojáci, tam, kde proběhlo první setkání Ligy národů, bojující ve válce, kterou Francie v Alžírsku prohrála. Poté, co proklínali Černé nohy (francouzští usídlenci žijící v Alžírsku před jeho osamostatněním, pozn.red.) jsou Francouzi dvě generace daleko od toho, aby se sami stali Černými nohami, když prchají do Montrealu, aby unikli Bitvě o Paříž.

Mír není přirozenou podmínkou lidstva. Je to krásná věc, která se někdy přihodí.

Generace západních diplomatů dále kráčejí do záhuby, protože věří, že mír je nevyhnutelný. Proto ho jistě musí chtít i druhá strana, protože chce stejnou věc, jako chtějí oni.

Nikdy si nepoložili tu hroznou otázku, co když druhá strana chce něco jiného?

Naše zahraniční politika se dál rozpadá, protože si nepokládáme tuto otázku. Bereme tvrzení druhé strany doslova a díváme se na ně skrze pokažené čočky našich vlastních přání a potřeb. Chceme mír, proto ho musí chtít i oni. Chceme, aby zabíjení přestalo, jak by si to oni taky nepřáli?

Nezáleží na tom, kolikrát mír selže, základní předpoklady nejsou nikdy zpochybněny.

Co když jsme místo vyjednávání s národní menšinou, která chce zemi pro svůj vlastní stát, podporovali islámskou teroristickou skupinu, která byla založena SSSR, aby destabilizovala region?

Která z těchto dvou možností lépe vysvětluje historii neúspěchů v mírovém procesu?

Pokud by Palestinská samospráva byla teroristickou skupinou založenou SSSR, aby destabilizovala region, podkopala existenci Izraele a zatáhla Ameriku do ošklivého konfliktu, co by dělala jinak?

Nic.

Neexistuje řešení. Nikdy žádné nebylo. V regionu nikdy netrvá mír déle než týden. Když není mír ani mezi sunity a šíity, jak by měl být mezi muslimy a Židy? Arabské jaro nám připomíná, že každý stát v regionu je na pokraji občanské války. Jak si někdo může myslet, že by teroristická skupina mohla vytvořit stát?

Nebo že by dokonce chtěla.

Můžeme vyřešit problém, se kterým se pralo pět vlád, pokud přehodnotíme naše chybné předpoklady o světě, Palestinské samosprávě a smyšleném národě, který reprezentuje.

Všechno, co musíme udělat, je položit si tři správné otázky.