Praha Jeruzalém

21. Kneset se 29. května 2019 – přesně měsíc po svém ustavení – znovu sám rozpustil. Poprvé se tak v dějinách státu Izrael vyskytl Kneset, který nevydal ani jeden zákon. Mimoto dosáhli izraelští zákonodárci třiceti dny svého úřadování rekordu v krátkosti funkčního období. 17. září mají být nové volby. Po podzimních komunálních volbách tak budou občané Izraele už potřetí během jednoho roku zváni k urnám, což je rovněž poprvé.

Jak k tomu došlo?

Výsledek voleb z 9. dubna byl vlastně jednoznačný. Ze sto dvaceti mandátů v izraelském parlamentě jich středopravý blok kolem Benjamina Netanjahua získal šedesát pět. Protože však pět poslanců strany „Jisra'el bejtejnu“ („Izrael, náš domov“), která je ovládána ruskými přistěhovalci, odmítlo hlasovat, nemohl Netanjahu sestavit vládu.

Předseda „Jisra'el bejtejnu“ Avigdor Lieberman dosáhl už v prosinci 2018 svými provokacemi toho, že se Kneset sám rozpustil. A nyní to byl opět Lieberman, kdo znemožnil sestavení akceschopné vlády.

Branná povinnost pro ultraortodoxní?

Oficiálním důvodem selhání koaličních jednání byl návrh zákona požadující i pro ultraortodoxní Židy všeobecnou brannou povinnost. Ovšem tomu, co je problémem Liebermana, nerozumí ve skutečnosti nikdo. Podrobnosti otázky branné povinnosti pro ultraortodoxní, kteří jsou od ní dosud osvobozeni, otřásají politickým systémem už celá léta. A sama armáda si není jista, zda o další ultraortodoxní vojáky vůbec stojí.

V jednom jsou pozorovatelé a komentátoři všech směrů zajedno: kvůli branné povinnosti pro ultraortodoxní tentokrát sestavení vlády neztroskotalo. Pár hodin poté, co padlo rozhodnutí o nových volbách, šéf ortodoxně sefardské strany Šas Arije Der’i prozradil, že ultraortodoxní Židé dokonce navrhovali, že zvenčí – tedy aniž by sami získali nějaké úřady ve vládě – podpoří menšinovou vládu vedenou Netanjahuem a Liebermanem. I tuto nabídku však Lieberman odmítl.

Jak tedy máme tvrdohlavosti Avigdora Liebermana rozumět? Oč jde? O moc, o osobní pomstu, nebo prostě o čirý sadismus?  Mluvčí Likudu Jonatán Urich během osudné noci z 29. na 30. květen – pár hodin před parlamentním hlasováním – na Twitteru zveřejnil zprávu, že „nejde o brannou povinnost ani o nějaké principy; Lieberman chce zničit Netanjahua“.

Netanjahuovi nepřátelé se radují

Rozhodně platí, že škodolibá radost na stranách Netanjahuových politických nepřátel je veliká. A teď, když jsou nové volby na dosah, už ti, kteří chtěli „krále Bibiho“ za každou cenu sesadit, už zase větří krev.

Znova – jako kdyby byl Netanjahu již odsouzen a jako kdyby nikdy neexistovala zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného) – jsou dávní pomlouvači na koni: konečně prý ten „muž beze cti“, který „vězí v zločinech až po krk“ a je „zpit mocí“, dostává „řádně na pamětnou“ a je odhalen jako „lúzr“. Nejenže se zdůrazňuje, že „se zkorumpovanou pravicovou vládou, jejíž čas dávno vypršel, je konečně nutno skoncovat“, nýbrž nepřátelé mají dokonce za to, že Netanjahu je už „politicky na umření“.

Na to, do jaké míry mají tito věštci Netanjahuova zániku tentokrát pravdu, si musíme počkat. Po 17. září 2019 budeme všichni chytřejší. Rozhodně je napínavé, koho budou kteří voliči kvůli čemu upomínat. Nebo také, jaké důsledky bude mít obecná únava z voleb a zklamání voličů.

Stranotřesení v Izraeli

Již časně ráno po noci, v níž padlo rozhodnutí Knesetu o vlastním rozpuštění, bylo znát, že mapu politických stran Izraele bude v létě 2019 nutno překreslit. Všem je jasné, že při velké roztříštěnosti během voleb z počátku dubna přišlo mnoho cenných voličských hlasů vniveč. Heslem všech je tedy zcela evidentně „jednota“.

Izraelská levice musí uvážit, jak vůbec může přežít. Podle prvních průzkumů provedených bezprostředně po vyhlášení nových voleb z politické scény zcela zmizí Strana práce.

Dosavadní předseda strany Avi Gabaj ještě pár hodin před rozpuštěním 21. Knesetu nahlas uvažoval o tom, že na Netanjahuovy nabídky míst ve vládě odpoví kladně. Po vyhlášení nových zářijových voleb dál uvažuje o možné spolupráci s Likudem.

Pro mnohé jeho spolustraníky z toho jasně plyne: „S Gabajovou politickou kariérou je konec.“ Otázkou je pro ně už jen to, zda se spojí s levicově-sionisticko-komunistickou stranou Merec nebo s „Kachol-Lavan“ (Modrobílými). Jasné je tak jedině to, že tradiční izraelská sociální demokracie, která stát před více než sedmdesáti lety založila a po celá desetiletí takřka samojediná ovládala, se sama dál a dál rozkládá.

Také izraelští Arabové pochopili, že roztříštěnost je politickou sebevraždou. Proto strany Chadáš, Ta’ál a Balád opět uvažují o jednotném „Arabském seznamu“.

Krom toho je třeba si ujasnit, co a jak s potenciálními židovskými koaličními partnery. Nejde jen o signály arabských voličů, kteří 9. dubna buď zůstali doma, nebo hlasovali pro židovsko-sionistické strany. Je to i logicky prosté: cíle, jímž je zbavit „Bibiho“ moci, lze – pokud je to vůbec možné – dosáhnout jedině spojenými silami.

Co v Izraeli platí pro sionistickou levici i pro Araby, platí koneckonců i pro pravicově sionistické stranické spektrum. Při posledních volbách hned dvě pravicové strany – a je jedno, zda šlo o strany nacionálně náboženské nebo vysloveně sekulární – těsně nedosáhly povinných 3,25 procent a tisíce hlasů voličů tak přišly nazmar. Přitom je především zajímavé i to, jaké místo zaujme dosavadní ministryně spravedlnosti Ajelet Šaked.

V Likudu jsou zajedno v tom, že se nebudou konat žádné vnitrostranické předvolby. Do dosavadního seznamu bude pouze proporcionálně „zabudována“ strana „Kulanu“ („My všichni“), kterou vede Moše Kachlon a která je tak jako tak Likudu blízká.

Tvůrce krále, nebo královrah?

Vraťme se však k Liebermanovi. Ten svému voličstvu přislíbil, že také při sestavování příští vlády rozhodne o tom, kdo bude ministerským předsedou. Podpoří Netanjahua – nebo „krále Bibiho“ svrhne?

Jedno je jasné: tento muž s tváří hráče pokeru a s ruským přízvukem pochopil, co v Izraeli dosud očividně nepochopili mnozí, kteří by se rádi dožili konce Netanjahuovy éry. I když 25. května v Tel Avivu proti Netanjahuově domnělé korupci a jeho snaze měnit právní systém v Izraeli ve svůj prospěch protestovalo sto tisíc lidí – tím, co hýbe izraelskou většinou, není zrovna tohle.

Lieberman zná svou zemi – a především zná svého mentora a souputníka Benjamina Netanjahua. Vážně ohrozit „Bibiho“ nemůže izraelská levice se svou starostí o demokracii, nýbrž jeden z jeho nejbližších a nejdlouhodobějších souputníků. Proto se také Netanjahu snažil ocejchovat svého potenciálního koaličního partnera jako „levičáka“. Jenže to úsilí jaksi nefunguje. Lieberman měl pravdu, když zakontroval: „Cože – takový člověk z (bohaté) Cesareje bude označovat (osadníka) z Nokdim jako levičáka? … A kdo hlasoval za stažení z Pásma Gazy? Kdo se omlouval diktátoru Erdoğanovi? Kdo se vyslovil proti trestu smrti pro teroristy, proti vyklizení Chan al-Achm aru, proti tvrdší reakci na sedm set raket z Gazy – a pro to, aby Hamás dostal 30 miliónů amerických dolarů?“

Netanjahuův vztah k Liebermanovi

Obviněním, že Lieberman je „levičák“, Netanjahu přiznal: jeho hlavní problém je vztah k Avigdoru Liebermanovi.

Od prosince 2018 Lieberman své zacílení šikovně přesouvá: tehdy jako ministr obrany požadoval proti Hamásu v Pásmu Gazy tvrdší postup – a tím si vynutil nové volby. Jestliže nyní prohlašuje všeobecnou brannou povinnost za důvod, proč ztroskotalo sestavení vlády, přesouvá tím své ohnisko zájmu od arcinepřítele Hamásu k arcisoupeřům sekulárních Rusů: k ultraortodoxním.

Nikoli „pravolevá“, nýbrž „nábožensko-sekulární“

Takto šikovně používá Lieberman například jiného výkladu polarizace izraelské společnosti: nevede dělicí čáru mezi „pravicovými“ a „levicovými“, nýbrž mezi „náboženskými“ a „sekulárními“. Najednou už nejde o rakety, o vydání území ani o dělení Jeruzaléma, nýbrž o následující alternativu: Izrael, v němž každý může žít podle svého – nebo Izrael, který se musí řídit židovským zákonem, a proto by se měl také nazývat „Stát halachy“ - židovského náboženského práva.

Jako vlastně sekulární Izraelec s velkou náklonností ke křesťanským přátelům Izraele si Benjamin Netanjahu dokonce dovolil přijmout jako poradce pro sociální sítě – mesiánského Žida! A kupodivu se proti tomu od té doby, co je u moci, neozvaly v ortodoxní společnosti žádné protesty.

V pohledu na Pásmo Gazy, dvoustátní řešení, otázku Jeruzaléma či „mírový proces“ s Palestinci je izraelská společnost do značné míry jednotná. Přesměrováním diskuse na propast mezi náboženskými a sekulárními Židy by se Liebermanovi mohlo podařit některou dávnou trhlinu znovu otevřít a nově tak polarizovat izraelskou společnost. A to by se pro Netanjahua mohlo skutečně stát závažnou výzvou. Následující týdny ukáží, zda ten moldavský lišák tímto tahem odhalil Netanjahuovu politickou „Achillovu patu“.

Naprosto žádná porážka pro Netanjahua

Zbývala by ovšem jiná možnost – že totiž nejnovější vývoj pro Netanjahua vůbec neznamená porážku. Aspoň dokud nevznikne nová vláda, jeho mocenské postavení trvá. Všechny související problémy, vnitropolitické i zahraničněpolitické, zůstávají nerozhodnuty – a některé zlé jazyky tvrdí, že v mnoha případech hraje čas pro Netanjahua.

Fakta jsou taková: levice je v rozkladu, Modrobílí a Arabové mají problém, jak se profilovat – a voliči jsou stále apatičtější. A opravdu velcí pesimisté už teď malují na zeď možnost, že by v listopadu mohla opět nastat patová situace a že by mohlo ještě potřetí padnout rozhodnutí o nových volbách. O tom, co by to znamenalo pro demokracii v Izraeli, se dnes sotva kdo odváží snít; volební nadšení Izraelců se rozhodně už teď blíží nule.

Překlad Ivana Kultová

 

12. 06. 2019 06:38 119 Johannes Gerloff Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem