Praha Jeruzalém

Od té doby, co David Ben Gurion v květnu 1948 vyhlásil stát židovského národa, čelí stát Izrael neustálým výzvám i vážným ohrožením a je neustále předmětem sporů. Jakým ohrožením se cítí vystaven v roce 2018 – jako dárek k sedmdesátým narozeninám?

Takzvané „Hnutí BDS“, které proti Izraeli propaguje „bojkot, bránění investicím a sankce“, k nim rozhodně nepatří. Toto hnutí – jak ukazuje místní situace - škodí v prvé řadě Palestincům. Izraeli - který díky němu přenáší pracovní místa z palestinských území na izraelská – pomáhá. Zato Palestince nutí prodávat půdu a slouží jako důkaz, že kritikové, kteří právo židovského státu na jeho existenci na Blízkém východě zásadně zpochybňují, jednají z popudu antisemitismu.

Hospodářské důsledky hnutí BDS jsou zanedbatelné a jejich úsilí podkopat legitimitu židovského státu je výsměchem raelitě. Izrael se v roce 2018 vyznačuje diplomatickými styky, ekonomickou i vědeckou reciprocitou a vojenskou spoluprací s větším počtem států než kdy dříve v historii.

Ani demografické vývojové trendy pro něj neznamenají existenční ohrožení, o kterém experti na zánik světa po desetiletí horem dolem ujišťovali jako Tibeťan vrtící modlitebním mlýnkem. „Demografická bomba nevybuchla.“ K takovému závěru dospěli demografové, kteří sledováním porodnosti zjistili, že kdyby nyní Izrael anektoval Západní břeh Jordánu, netvořili by izraelští Arabové a Palestinci mezi obyvatelstvem „velkého Izraele“ ani třetinu.

Nikdo nemůže předvídat, co si Palestinci doopravdy myslí nebo jak by volili, kdyby se skutečně těšili svobodě a bezpečí, jež zaručuje izraelské státní občanství. Skutečnost, že jsou Arabové zastoupeni prakticky na všech úsecích izraelské společnosti, v celé armádě a ve všech politických stranách, by se neměla přehlížet. A ani podceňovat skutečnost, jak působí na muslimy selhávající arabské státy, selhávající orientální společnosti i selhávající islámské náboženství.

Když se Izraelců zeptáte, v čem oni vidí nebezpečí ohrožující společnost, přijde v prvé řadě řeč na sociální otázky. Ze socialistické země třetího světa, jakou byl Izrael v padesátých letech, se vyvinulo ekonomické a vědecké centrum, které zaujímá ve světě vůdčí postavení. Dnes už prakticky nenajdete počítač nebo chytrý telefon, v němž by nebylo zahrnuto izraelské myšlenkové bohatství, objevy, program nebo součástky. Mezi dodavateli inovací je Izrael celosvětově jedničkou. Nový izraelský šekel představuje na trhu jednu z nejtvrdších měn.

Jenže všechno něco stojí. Polarizace mezi různými složkami obyvatelstva je stále patrnější. Nejde jen o napětí mezi pravicí a levicí, sefardy a aškenázy, Židy a Araby, nýbrž i mezi finančně zvýhodněnými a těmi, kteří denně bojují o pouhé přežití. Vysoké životní náklady a nízké příjmy nejsou problémem jen nedostatečně vzdělané dolní vrstvy, nýbrž i mladých akademiků. Jeden příjem sotva postačuje k obživě rodiny. V Izraeli například mladý lékař vydělá za měsíc méně, než by v Austrálii přinesl domů za týden. V důsledku napjaté sociálně ekonomické situace mnoho absolventů vysokých škol opouští zemi. Jedním z náročných úkolů Izraele ve 21. století je nabídnout atraktivní prostředí nejen géniům informačních technologií nebo elektroinženýrům, nýbrž i lékařům, pečovatelskému personálu, fyzioterapeutům nebo učitelům - a to jmenujeme jen některé profese.

Z vojenského hlediska vzniká pro Izrael největší nebezpečí na severu. Nejde ovšem o tzv. Islámský stát či jiné islamistické skupiny teroristů, nýbrž o hegemonské ambice Islámské republiky Íránu. Krvavá válka v Sýrii se obrátila ve prospěch asadovské koalice, což znamená především posílení Íránu a jeho spojenců. Islámská republika Írán a její představitelé vybudovali infastrukturu jak v Sýrii, tak i v Libanonu, kde v uplynulém desetiletí mohutně zesílil Hizballáh. Podobně též ší´itské milice nebo Hútíové v Jemenu, kteří raketami ostřelují centrum Saúdské Arábie, nahrávají tomu, že se dobyvačné záměry Teheránu víc a víc obracejí k Blízkému východu. Tento scénář s sebou přináší ohrožení zcela nových rozměrů.

Amos Jadlin, obchodní ředitel Ústavu pro národní bezpečnostní výzkum, soudí, že pravděpodobnost vojenského střetu na severní izraelské frontě, do nějž by mohla být zatažena i syrská armáda, je v roce 2018 větší než v kterémkoli okamžiku uplynulého desetiletí. V březnu jedno cvičení izraelské armády simulovalo válku na více frontách současně, nejen proti Íránem financovaným teroristickým organizacím Hamásu v Pásmu Gazy a Hizballáhu v Libanonu, nýbrž i s ohledem na možný zákrok Ruska kvůli Sýrii. Proti Íránu a Rusku má Izrael důležitou páku: je totiž schopen jejich úspěchy v udržení Asadova režimu a pokračující stabilizaci Sýrie, účinně podminovat.

V sunnitském a arabském světě hrozí propuknutí jaderného závodění mezi Íránem a sunnitskými regionálními mocnostmi jako Saúdskou Arábií, Egyptem nebo Tureckem. Mimoto stále poutá pozornost islamistický tábor kolem Turecka, Kataru a hnutí Muslimského bratrstva v Egyptě. Tzv. Islámský stát sice přišel o celé své území krom několika enkláv na Golanských výšinách, Sinajském poloostrově a v severní Africe, avšak jeho ideologie je stále přitažlivá pro velké části muslimského obyvatelstva a pro teroristické buňky. Stejně tak jsou stále jako dřív aktivní jednotliví pachatelé inspirovaní Islámským státem nebo al-Káidou.

Z hlediska palestinsko-izraelského konfliktu je pro mnoho Izraelců nejtěžší výzvou podívat se do očí realitě. Větší část izraelského obyvatelstva tvrdí, že je pro dvoustátové řešení, protože se chtějí Palestinců zbavit, jelikož je jim odporné být okupanty – a také z obavy, aby se nestali státem apartheidu. Nikdo není ovšem ochoten nabídnout Palestincům to, co by oni mohli jako nezávislý stát přijmout. Dokonce i ti nejlevičáčtější Izraelci si dokáží pro Palestince představit leda tak de facto autonomii, kterou by si pak oni mohli označovat jako stát. A nikdo neví, jak se vypořádat s arabským a islámským protižidovským cítěním, které je hluboce zakořeněno v islámských zdrojích a v němž je třeba vidět jednu z prapříčin nenávisti vůči židovskému státu.

Když se zamyslíme nad moderními formami antisemitismu, pak není Izrael pouze obětí. Vidět sám sebe kritickým pohledem je povahová vlastnost a tradice, kterou můžeme sledovat až k prorokům biblických dob. A vůbec – o všem a o každém pochybovat, to je zdroj inovační síly, kterou v sobě dokázal rozvinout právě Izrael. Avšak přehnaná kritika mnoha Izraelců – a zvláště mnoha židovských Izraelců – vůči sobě samým, jejich vlastní společnosti i jejich vedení by mohla způsobit, že se jedna z nejmimořádnějších silných stránek Izraele ukáže být jednou z jeho největších slabostí a v každém případě opravdovou výzvou. Smutnou skutečností zůstává, že některé z nejhorších lží o židovském národě a jeho státě zaseli do světa právě sami židovští Izraelci.

Překlad Ivana Kultová

 

22. 03. 2018 20:45:35 184 Johannes Gerloff Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova